Umělecké ohlasy i konstrukce Japonska, které se od druhé poloviny 19. století začaly jako houby po dešti rodit nejen v kulturách starého kontinentu, jsou v posledních letech zkoumány s oživeným zájmem. Spousta těch současných výstavních i badatelských projektů navíc přínosně vykračuje za mnohokráte popsaný horizont prvotní okouzlené fascinace (zejména impresionistů) a pokouší se nabídnout třeba i ohledání inspiračních podnětů překonávajících „půl světa“ v opačném směru. Pozoruhodný výstavní projekt Mucha and Japan / Japan and Orlik, který od září loňského roku putuje po čtveřici japonských měst (Čiba, Wakajama, Okajama a Šizuoka), možná část svého publika získává znovu posílenou láskou japonského publika k malíři Slovanské epopeje, odstíněným, uměřeným, stále ale velmi nápaditým výkladem a promyšlenou koncepcí ovšem svým návštěvníkům nabízí mnohem víc než jen pár secesních plakátů a ozdobně zarámovaných krasavic.
Domácí literární odraz a obraz Japonska je oproti tomu výtvarnému dosud probádán jen nedostatečně, schází nejen souhrnné popsání toho, jakým způsobem ve vyobrazení „exoticky jiného“ zrcadlíme sami sebe (když František Procházka Serafinský použije v jedné své básni z roku 1913 slovo „samuraj“, cítí potřebu k němu přičinit vysvětlivku „japonský lajtnant od dragounů“), ale nedostává se ani dílčích studií zacílených na konkrétní tvůrčí osobnosti či přímo ke zvoleným dílům. Coby specifický subžánr populární literatury byla žaponerie, nejčastěji v podobě sentimentálních románků o osudové lásce Evropana a ostrovanky (jako u Joea Hlouchy, Jana Havlasy a dalších), vyhledávána a čtena zejména v prvních třech dekádách 20. století, důkladnější popsání jejích postupů a prostředků by nám ale umožnilo stopovat její vlivy možná až do dnešních dnů.
Pozapomenutý, dle anotace prý psychologický román Jiřího Hronka Jokohama 11.00 vyšel v roce 1973 bez většího ohlasu: vyprávění o úspěšném českém biochemikovi Jindřichu Havlovi, který se na konferenci v Tokiu musí utkat s dlouho přenošeným pocitem viny z válečných dní (nevědomky tehdy zapříčinil rozbití odbojové buňky a smrt svého milovaného učitele Klímy) a čelit výzvě k emigraci z úst dávného kamaráda – gestapáka –Willyho, označil ojedinělý recenzent na stránkách Lidové demokracie za „osudové drama svědomí člověka“, číst jej dnes v takovém kontextu a přitom neironicky se ale jeví takřka nemožné (nebylo-li to nemožné již před téměř půlstoletím). Hronkova próza ale přece jen disponuje i něčím jiným než nemalým potenciálem pro apropriaci role bizarní „guilty pleasure“: nabízí totiž příležitost nahlédnout, jak se žaponistická schémata populárního žánrového čtení i po desetiletích propisovala do seriózně zamýšlených vyobrazení exotické země.
I u Hronka tak dochází – alespoň ve vedlejším plánu – na tragický vztah Evropy a Japonska, jen v genderově obráceném gardu. Domovinu čtenářů zastupuje dramaturgyně Ivana, kterou již od náhodného střetnutí ve vlaku Transsibiřské magistrály cosi osudově přitahuje k Jindřichovi. Biochemikova neohrabanost a Ivanina vnitřní nejistota ji ale málem vženou na lože (respektive na rohože tatami) divadelního herce Jasua, potomka slavného samuraje, který chodí světem a na potkání vykládá okolí o spletitostech zenu a půvabech rituální sebevraždy. Stesk po starém, nezkaženém Japonsku, který se tak často rozeznívá v pracích evropských návštěvníků z přelomu 19. a 20. století, se tu reprízuje takřka doslovně a v pozoruhodném mnohohlasí, jen přiživený zjevným odkazem ke zkaženosti nově vyvěrající i z „prozápadní“ politické orientace země. Velmi povědomě působí také autorovy pokusy o poetizující, atmosférický popis – rumraj na palubě lodi plující do Japonska tak kupříkladu završuje obraz, ve kterém „japonské děvčátko, podobné květině, usedlo na zem a pískalo na okarínu prostou elegickou melodii“, a formální standardy populární žaponerie naplňuje i svérázný přístup k transkripci japonských výrazů a názvů.
Ivana a Jindřich nakonec skončí spolu, když překonají sdílené dávné trauma (Ivana je totiž dcerou zemřelého učitele Klímy). Česká láska (a svědomí) vítězí nad svody emigrace i úklady zápaďáků toužících vědce získat buď špičkovými laboratořemi, nebo nelítostným vydíráním. Jestliže v Hlouchově Sakuře ve vichřici (1905) páchá nešťastná titulní hrdinka sebevraždu, neb jí nebylo povoleno provdat se za Evropana, Jindřich se zvažované sebevraždě vzepře za pomoci soucitného, leč autoritativního buddhistického mnicha – „ještě jsem chtěl dodat (…), že dokonale ovládám umění judo“ – a volí nejistou budoucnost v domovině. V tomto kontextu jistě nepřekvapí, že Ivana z japonského pokušení vyvázne díky horoucímu citu ke krajanovi. Vždyť jak by se mohl nějaký tokijský herec s katanou a wakizaši na zdi rovnat člověku, který před třiceti lety nevědomky zapříčinil smrt jejího otce – a navíc ve vlaku tak rozkošně chrápe? „Ale nezlobte se. Víte… bylo to docela melodické, takový malý a spokojený, uklidňující lidský zvuk, v tom nelidském řinčení železa a oceli. Skoro mě to dojímalo.“
Tak nějak tedy vypadal „socialistický žaponismus“. Co ten dnešní?
Autor je literární kritik a teoretik komiksu.