Australské lesy začaly hořet loni v září a požáry nejspíš potrvají až do letošního března. Trvalo dlouho, než se fotky oranžové oblohy, evakuovaných měst a dýmem zahalené opery v Sydney dostaly do hledáčku světových médií, a už z něj zase začínají mizet. Zdaleka největší pozdvižení a vlnu empatie vyvolaly záběry popálených koalů a dalších trpících divokých zvířat, kterých při požárech zahynulo přes půl miliardy. A slzy nad koaly paradoxně naznačují, že se západní veřejnost začíná psychologicky adaptovat na klimatický kolaps.
Když koncem roku 2018 vzniklo hnutí Extinction Rebellion, vedlo to i k debatě o smysluplnosti klimatického alarmismu. Jeho zastánci argumentovali tím, že právě jen strach a zvnitřnění krizové situace mohou vést ke změně. Odpůrci naopak tvrdili, že přílišný alarmismus může veřejnost popudit a povede spíše k dalšímu popíračství a pasivitě. S odstupem se teď ukazuje, že pravda byla ještě někde jinde. Veřejnost si sice závažnost klimatické změny začala uvědomovat, jenže ji prostě přijala jako fakt a stálou životní kulisu. Potvrzují to i aktuální výzkumy. Frances Mooreová z Kalifornské univerzity loni publikovala studii, ve které na základě analytiky Twitteru prokazuje, že lidé jsou schopní vnímat náhlé změny klimatu jen v horizontu dvou až osmi let. Rozčilujeme se, že je větší vedro nebo silnější záplavy než předloni, ale nejsme mentálně schopni vnímat postup klimatické změny v horizontu dekád. Co se stalo před více než osmi lety, už pro nás není funkční referenční bod. Když se k tomu přidá, že lidé narození po roce 1984 nezažili jediný měsíc, který by byl teplotně pod historickým globálním průměrem, dojde nám, že klimatická změna je pro většinu současné populace prostou realitou, a nikoliv nějakým šokujícím novým jevem. Šokovat nás může pád letadla, ale ne něco, v čem léta žijeme.
Stálá a sílící přítomnost dějů, jako jsou australské požáry, tání permafrostu nebo vypalování lesů v Amazonii, nás staví před nepříjemnou skutečnost: problémem není nastávající apokalypsa a konec dějin, ale právě to, že budoucnost máme, jen nepříliš optimistickou. Nihilismus a představa konce světa je pro západní veřejnost docela komfortní, protože z nás snímá zodpovědnost. Pokud si uvědomíme, že i kdybychom teď ze dne na den zastavili emise skleníkových plynů, planeta se bude dál oteplovat ještě desítky let, a my na ní tak jako tak budeme žít, je to mnohem horší perspektiva.
Reakce na australské požáry ukazují, že jedním z hlavních úkolů environmentálního hnutí teď už není přesvědčovat lidi o existenci klimatického kolapsu, ale spíše zabránit tomu, aby jej s pokrčením ramen přijali jako běžný stav věcí a adaptovali se na něj. Nebude to jednoduchý úkol – o jeho složitosti ostatně vypovídá i to, že klimatem způsobené utrpení ignorujeme už desítky let. Lidé ze subsaharské Afriky, vyprahlého indického venkova nebo zaplavovaného Bangladéše uprostřed klimatické krize žijí dávno, jenže západní veřejnost jejich problémy vnímá jen optikou migrace a bezpečnosti, nikoliv klimatu. Být oběťmi globálního oteplování si dnes zaslouží jen koalové, a i ti nás brzy přestanou zajímat.