Šťastná Moskva

Každé ráno, když se Moskva Čestnovová probudila, dlouho se dívala na sluneční světlo v okně a v duchu si říkala: To nastává budoucnost. Vstávala se šťastnou bezděčností, která nejspíš nesouvisela s vědomím, ale se silným srdcem a zdravím. Potom se Moskva myla a žasla nad chemickými zákonitostmi přírody, která obyčejnou skrovnou potravu (a Moskva za svého života jedla všelijaké splašky!) proměňovala v růžovou čistotu, v kvetoucí prostory jejího těla. A přestože Moskva Čestnovová byla sama sebou, mohla se na sebe dívat jako na někoho cizího a kochat se během mytí vlastním tělem. Samozřejmě věděla, že to není její zásluha, že je to precizní práce minulých dob a přírody. I později, když žvýkala snídani, Moskva přemítala o čemsi spojeném s přírodou, která teče v podobě vody, vane v podobě větru a ustavičně jako v chorobném blouznění pohání dokola svou obrovskou a trpělivou hmotu… Chtě nechtě musela Moskva s přírodou sympatizovat: dala si tolik záležet, aby stvořila člověka – jako nemajetná žena, co po mnoha porodech už jen vrávorá únavou…

Poté, co Moskva absolvovala školu vzduchoplavby, nastoupila tam jako pomocná instruktorka. Učila teď skupinu parašutistů, jak lhostejně vyskočit z letadla a zachovat klid během pádu hlučným prostorem.

Sama Moskva létala a necítila přitom žádné zvláštní napětí ani odvahu, jen stejně jako v dětství přesně věděla, kde leží „mez“, kde končí technika a začíná katastrofa, a k „mezi“ se nepřibližovala. „Mez“ ovšem byla mnohem dál, než se lidé domnívali, a Moskva ji navíc neustále posouvala.

Jednou se účastnila testování nových padáků, napuštěných jakýmsi lakem, po kterém veškerá atmosférická vlhkost stékala pryč, a dalo se tak skákat i za deště. Čestnovová dostala dva padáky – druhý pro jistotu. Letadlo ji vyneslo do výšky dvou tisíc metrů a ona se odtamtud měla vrhnout k povrchu zemskému skrz večerní mlhu, která se udělala po dešti.

Moskva otevřela dveře letadla a vykročila do prázdna; zdola ji udeřil prudký vichr, jako by země byla ústím obrovského dmychadla, které vzduch stlačuje tak, až je pevný a zdvihá se vzhůru mocně jako sloup; Moskva si připadala jako trubice, jíž prochází vzduch, a pusu nechávala celou dobu otevřenou, aby stačila vydechnout ten divoký vítr, co do ní pronikal. Kolem bylo mlhavé šero, země byla ještě daleko. Moskva se začala pohupovat, díky mlze ji nikdo neviděl, byla sama a byla svobodná. Potom vytáhla papirosu a sirky, chtěla si zapálit, ale sirka zhasla; a tak se Moskva skrčila, aby si u prsou udělala útulné a tiché místečko, a naráz odpálila všechny sirky v krabičce – plamen, kterého se zmocnil vířivý tah, vmžiku sežehl hořlavý lak, jímž byly napuštěny hedvábné popruhy spojující lidskou tíhu s pláštěm padáku; popruhy ve vteřině shořely, sotva se stačily rozžhavit a hned se rozsypaly v prach – Moskva už neviděla, kam se poděl plášť, jelikož vítr jí kvůli prudké a stále rostoucí rychlosti pádu začal spalovat kůži na obličeji.

Letěla s planoucími rudými tvářemi a vzduch jí hrubě rozdíral tělo, jako by to nebyl vítr nebeského prostoru, ale těžká mrtvá hmota – bylo nepředstavitelné, že by zem mohla být ještě tvrdší a surovější. Tak vida, světe, jaký doopravdy jsi, napadlo bezděčně Moskvu Čestnovovou, když mizela šerou mlhou dolů. Jsi měkký, jen když si tě nikdo nevšímá! Trhla kroužkem záložního padáku, uviděla plochu letiště, kde svítila signální světla, a vykřikla nečekaným utrpením – padák se otevřel a mrštil její tělo nahoru s takovou silou, že Moskva pocítila ve svých kostech bolest, jako když zatrne ve všech zubech naráz. O dvě minuty později už seděla v trávě, zahalená padákem, a pomalu se z něj vyprošťovala a utírala si slzy, které jí vyhrkly ve větru.

Jako první k Moskvě Čestnovové přišel slavný letec Arkanov, který za deset let práce nezkřivil jediný přistávací hák a nezažil jediný ne­úspěch ani havárii.

Moskva vylezla zpod pláště jako celosvazová hvězda. Arkanov a ještě jeden pilot ji vzali v podpaží a odvedli do místnosti určené k odpočinku a cestou jí oba blahopřáli. Na rozloučenou Arkanov Moskvě řekl: „Je nám líto, že o vás přijdeme, zdá se však, že už jsme o vás přišli… O tom, co je to letectvo, nemáte, Moskvo Ivanovno, nejmenší tušení! Letectvo – to je skromnost, zatímco vy jste přepych! Přeji vám hodně štěstí!“

O dva dny později byla Moskva Čestnovová na dva roky zbavena práva létat, jelikož atmosféra není cirkus, aby se tam z padáků odpalovaly ohňostroje.

Nějaký čas se o šťastné a mladické odvaze Moskvy Čestnovové psalo v novinách a časopisech; dokonce i v zahraničí obsáhle referovali o skoku s hořícím padákem a otiskli i pěknou fotografii „létající komsomolky“, ale pak to přestalo a Moskva svou slávu vůbec nepochopila: co to vlastně je?

Bydlela teď ve čtvrtém patře nového domu, ve dvou malých pokojích. V tom domě bydleli letci, konstruktéři, různí inženýři, filosofové, ekonomičtí teoretikové a představitelé dalších profesí. Z oken bytu Čestnovové bylo vidět na okolní moskevské střechy a v dálce – na slábnoucím, umírajícím konci prostoru – se rýsovaly jakési hluboké lesy a záhadné věže; při západu slunce se tam osaměle leskl neznámý disk a odrážel zbytky světla do oblak a do nebe – do té lákavé země to bylo deset, patnáct kilometrů, ale kdyby Moskva Čestnovová vyšla ven z domu, netrefila by tam… Moskva po propuštění z letectva trávila večery sama, k Božkovi už nechodila, kamarádky si domů nezvala. Břichem se opřela o parapet, vlasy jí splývaly dolů a Moskva poslouchala, jak světové město hučí slavnostní energií, jak občas z té hlasité tlačenice fungujících mechanismů zazní lidský hlas; když Moskva zvedla hlavu, uviděla, jak na pohaslém nebi vychází prázdný, nemajetný měsíc, a pocítila v sobě hřejivý tep života… Její fantazie se nikdy nezastavila, ještě nikdy se neunavila – Moskva cítila, jak se jí v hlavě odvíjejí všelijaké činnosti, a v duchu se na nich podílela; o samotě naplňovala svou pozorností celý svět: hlídala světlo lamp, aby svítilo, hlídala pravidelné hlasité údery parních beranidel na řece Moskvě, aby piloty pevně pronikaly do hloubky, a přemýšlela o strojích, které ve dne v noci napínají síly, aby ve tmě svítilo světlo, aby se daly číst knihy, aby motory mlely žito na ranní chléb, aby se potrubím vháněla voda do teplé sprchy u tanečních sálů, aby mohlo dojít k početí lepšího života v horoucích a pevných lidských objetích – ve tmě, v ústraní, tváří v tvář, v čistém pocitu společného, zdvojnásobeného štěstí. Moskva Čestnovová ani tak netoužila prožívat ten život sama, chtěla ho především zajišťovat – stát čtyřiadvacet hodin denně u brzdového kohoutu parní lokomotivy a vozit lidi k sobě navzájem, opravovat vodovodní potrubí, odvažovat na analytických vahách léky pro nemocné – a v pravou chvíli zhasnout lampu nad cizím polibkem a vstřebat do sebe teplo, které ještě před chvílí bylo světlem. Vlastních zájmů se přitom nezříkala – sama si sice také musela něco počít se svým velkým tělem, ale odkládala to na vzdálenější budoucnost: byla trpělivá a mohla si počkat.

Když se Moskva za osamělých večerů vykláněla ze svého okna, kolemjdoucí ji zdola hlasitě zdravili, zvali ji kamsi do společného letního šera, slibovali, že jí ukážou atrakce v parku kultury a oddechu, že jí koupí květiny a měkké mléčné karamely. Moskva se na kolemjdoucí smála, ale mlčela a nikam s nimi nešla. Později shora viděla, jak se okolní střechy starých domů začínají zabydlovat; přes půdy na ty plechové střechy vylézaly rodiny, roztáhly si tam deku a uložily se ke spánku pod širým nebem. Děti se ukládaly mezi matkou a otcem; v úžlabinách střech, kdesi mezi požárním otvorem a okapem, se ukryli ženichové s nevěstami a do rána nezavřeli oči – byli níž než hvězdy, ale výš než lidská masa. Po půlnoci téměř všechna okna v dohledu potemněla – denní údernická práce vyžadovala hluboký spánek – a opozdilé automobily projížděly šeptem a nerušily troubením; jen výjimečně se zhaslá světla znovu na kratičkou chvíli rozsvítila – to když se lidé vraceli z nočních směn, dali si něco k jídlu tak, aby neprobudili spící, a šli si hned zase lehnout; jiní, co se vyspali, vstávali do práce – strojníci turbín a strojvedoucí lokomotiv, radiotechnici, palubní mechanici ranních plaveb, vědečtí výzkumníci a další, co už byli odpočatí.

Moskva Čestnovová často zapomínala za­­mknout dveře do svého bytu. Jednou v něm našla neznámého člověka, jak spí na podlaze na vlastním svrchníku. Moskva počkala, až se její unavený host probudí. Když se probral, prohlásil, že tu bude v koutku žít – žádné jiné místo nemá. Moskva si ho prohlédla. Bylo mu kolem čtyřiceti, na tváři měl staré jizvy z minulých válek a pleť měl hnědočervenou, větrem ošlehanou – byla to barva kypícího zdraví, barva dobrotivého srdce – a nad unavenými ústy mu rostl krátký nazrzlý knír.

„Nevešel bych k tobě bez zeptání, vlasatá krasavice,“ řekl neznámý host, „ale tělo si potřebuje dopřát klidu a není kde… Nic ti neudělám, vůbec si mě nevšímej, budu zkrátka něco jako přebytečný stůl. Ani pípnout mě neuslyšíš, nic neucítíš.“

Moskva se ho zeptala, co je zač. Host jí o sobě všechno podrobně vypověděl, dokonce jí ukázal i doklady.

„A co jste si myslela!“ pronesl host. „Jsem obyčejný člověk, všechno je se mnou v pořádku.“

Ukázalo se, že pracuje jako vážný ve skladu dříví, že pochází z Jelce. A Moskva se neodvážila oddalovat komunismus jen kvůli nedostatku bydlení a svému právu na obytnou plochu navíc. Nic neřekla a dala nájemníkovi polštář a peřinu. Nájemník se zabydlel, v noci vstával, po špičkách chodil k posteli spící Moskvy, aby ji přikryl peřinou, protože Moskva se vrtěla, odkopávala a mrzla; ráno nikdy nechodil na záchod, který byl u bytu, nechtěl ho plnit svou špínou a rámusit vodou, a chodil na veřejný záchod ve dvoře. Po několika dnech života v bytě Čestnovové vážný už přidělával podpatky na sešlapané Moskviny střevíce, tajně oprašoval její podzimní kabát, ohříval čaj a s radostí čekal, až se jeho bytná probudí. Moskva zpočátku vážného hubovala za podlézavost, ale potom, aby s tím otroctvím skoncovala, začala si se svým nájemníkem vyrovnávat účty – štupovala mu ponožky a dokonce mu strojkem s žiletkou holila strniště na tváři.

Brzy nato komsomolská organizace Čestnovové přidělila dočasnou práci na obvodním vojenském komisariátu – měla zatočit s nepořádkem v evidenci.

*

Jednou na chodbě okresní vojenské správy stál hubený a bledý rezervista s vojenskou knížkou v rukách. Zdálo se mu, že to na vojenské správě páchne stejně jako v místech dlouhodobého odnětí svobody – je tu cítit neživotnost trpícího lidského těla, které si vědomě počíná skromně a šetrně, aby ve své ochablosti nevyvolávalo touhu po vzdáleném životě, aby se potom neusoužilo zoufalým smutkem a pocity marnosti. Lhostejná ideologičnost levného zařízení, pořízeného z hubených státních peněz, i bezvýznamnost zaměstnanců příchozímu slibovaly nanejvýš netečnost, pramenící z ubohého nebo surového srdce.

Rezervista čekal u jednoho okénka, až si úřednice dočte verše; domníval se, že čtením poezie se každý člověk mění k lepšímu – sám si v mládí četl knížky do půlnoci a cítil se potom smutný a netečný. Úřednice si dočetla báseň a začala rezervistu zapisovat do evidence. Divila se přitom, že ten člověk podle údajů v evidenčním listu nebyl v Bílé ani Rudé armádě, že neabsolvoval všeobecnou vojenskou přípravu, že nikdy nedorazil do výcvikového tábora, že se neúčastnil územních cvičení ani výprav Osoaviachimu a že se měl přijít zapsat už před třemi lety. Neznámo jak a v jakém závětří se ten rezervista dokázal se svou propadlou vojenskou knížkou skrýt před bdělou domovní správou.

Úřednice pohlédla na rezervistu. Před ní, za přepážkou, která oddělovala klid úřadu od lidí, stál návštěvník s dávno pohublou tváří pokrytou vráskami z neutěšeného života a tesknými stopami po slabosti a trpné odevzdanosti; rezervistovo oblečení bylo stejně obnošené jako kůže na jeho obličeji a hřálo jen díky věčné špíně zažrané do vetché látky; rezervista se díval na úřednici s plachou vychytralostí, nečekal, že s ním bude mít soucit, a když sklopil oči, často je úplně zavřel, aby neviděl život, ale tmu; na nepatrnou chvíli si představil mraky na nebi – měl je rád, protože se ho netýkaly, protože i on jim byl cizí.

Rezervista mimoděk pohlédl do hloubi vojenské správy a trhl sebou údivem: pozoroval ho pár jasných očí orámovaných soustředěným obočím, které mu ničím nehrozily. Rezervista mnohokrát viděl takové pozorné a čisté oči a vždycky před nimi uhýbal pohledem. „Tak vypadá opravdová Rudá armáda,“ napadlo ho se smutným zahanbením. „Proboha! Proč jsem zbůhdarma promarnil celý život, jen abych zaopatřil sám sebe!“ Rezervista si myslel, že ho na úřadech čeká jen hrůza, vyčerpání a nekonečná nuda – tady však v dálce spatřil člověka, který o něm s pochopením přemýšlel.

„Rudá armáda“ se zvedla z místa – ukázalo se, že je to žena – a přistoupila k rezervistovi. Ten se lekl půvabu a síly její tváře, ale z lítosti nad vlastním srdcem, které by se mohlo zbytečně roznemoct láskou, se od té úřednice odvrátil. Moskva Čestnovová si od něj vzala vojenskou knížku a dala mu pokutu padesát rublů za porušení ohlašovací povinnosti.

„Peníze nemám,“ řekl rezervista. „Radši tu pokutu zaplatím nějak v naturáliích.“

„Ale jak?“ zeptala se Moskva.

„Nevím,“ tiše prohlásil rezervista. „Nežiju si nic moc.“

Čestnovová ho vzala za ruku a odvedla ho ke svému stolu.

„Proč si nežijete nic moc?“ zeptala se. „Chcete něco?“

Rezervista nemohl odpovědět; cítil, jak ta rudoarmějská úřednice voní mýdlem, potem a jakýmsi příjemným životem, který jeho srdce, chřadnoucí o samotě, v slabém doutnajícím teple, nezná. Sklonil hlavu a rozplakal se nad svou žalostnou situací a Moskva Čestnovová v rozpacích jeho ruku pustila. Rezervista tam zůstal chvíli stát, ale pak se zaradoval, že ho tam nikdo nedrží, a odešel se schovat do svého neznámého obydlí, aby tam dožil do smrti, nenahlášený a v bezpečí.

Ale Čestnovová si zjistila jeho adresu v evidenčním listu a po nějaké době se vypravila rezervistu navštívit.

Dlouho chodila po odlehlé Baumanské čtvrti, až našla jeden malý družstevní dům, kde rezervista bydlel. Byl to dům s nefungujícím vedením a se ztrátovou bilancí příjmů a výdajů, takže jeho stěny už několik let nikdo nově nenatřel, a nevlídný prázdný dvůr, kde dokonce i kameny byly ošoupané od dětských her, by si dávno zasloužil, aby se o něj někdo náležitě postaral.

Se smutkem Moskva minula stěny toho domu, prošla po jeho matně osvětlených chodbách, jako by ji kdosi urazil, jako by snad ona zavinila cizí nedbalý a nešťastný život. Když Moskva Čestnovová prošla domem na druhou stranu, kde byla dlouhá prkenná ohrada, uviděla tam kamenné schůdky s plechovou stříškou, nad níž svítila elektrická lampa. Zaposlouchala se do hluku v okolním vzduchu – kdosi za plotem shazoval na zem fošny a bylo slyšet, jak se lopaty zakusují do hlíny; u plechové stříšky stál holohlavý člověk a hrál tam o samotě na housle mazurku. Na kamenné desce ležel muzikantův klobouk, který byl svědkem všech jeho dlouhých útrap – kdysi schovával mladistvou hřívu, zatímco nyní vybíral peníze, aby uživil stáří, aby podpořil slabé vědomí v sešlé plešaté hlavě.

Čestnovová hodila do klobouku rubl a poprosila muzikanta, aby jí zahrál něco od Beethovena. Muzikant bez jediného slova dohrál mazurku do konce a teprve potom začal hrát Beethovena. Moskva stála naproti houslistovi s ženskou manýrou, rozkročená a s obličejem rozbolavělým smutkem, co se jí vzdouval u srdce. Celý svět kolem ní byl najednou ostrý a nesmiřitelný – tvořily ho samé tvrdé a těžké předměty a hrubá temná síla působila s takovou zlobou, že sama propadala zoufalství a plakala vyčerpaným, téměř nemluvným lidským hlasem. A znovu se ta síla zdvíhala ze svého železného kolbiště a rychle jako výkřik drtila jakéhosi chladného a neosobního nepřítele, který svým mrtvým trupem zalehl veškeré nekonečno. A přece ta hudba, která ztrácela jakoukoli melodii a přecházela do skřípajícího útočného ryku, měla rytmus obyčejného lidského srdce a byla prostá jako nezvládnutelná práce vykonávaná z životní potřeby.

Muzikant na Moskvu hleděl lhostejně a nevšímavě, žádný její půvab ho nepřitahoval. Byl to umělec – ve vlastním nitru neustále cítil daleko lepší a odvážnější půvab, který poháněl jeho vůli kupředu, za hranice všedního požitku, a kterému dával přednost před vším zjevným. Ke konci hry houslistovi z očí vytryskly slzy – byl vysílený životem, a co bylo důležitější, neprožil život, jak mu diktovala hudba, nenalezl časnou smrt pod hradbami nepřemožitelného nepřítele. Jako živý a starý nuzák teď stojí na liduprázdném dvoře družstevního domu s vyčerpaným rozumem, v němž se při zemi krčí poslední představa o hrdinském světě. Proti němu – za plotem – vyrůstal přísný lékařský ústav pro výzkum dlouhověkosti a nesmrtelnosti, ale starý muzikant nemohl pochopit, že ta stavba představuje pokračování Beethovenovy hudby, a Moskva Čestnovová nevěděla, co se to tam staví. Každá hudba, pokud byla veliká a lidská, Moskvě připomínala proletariát, tmavou postavu s hořící pochodní, co běžela v revoluční noci, připomínala jí ji samotnou, a Moskva tu hudbu poslouchala, jako by to byl projev vůdce, jako by to byla i její vlastní slova, o nichž ustavičně přemýšlí, ale nikdy je nevysloví nahlas.

Na vchodových dveřích visela cedulka z překližky s nápisem: Družstevní a domovní správa. Čestnovová vešla dovnitř, aby zjistila číslo rezervistova bytu, protože v evidenčním listu uvedl jen číslo domu.

Ke kanceláři družstva vedla dřevem obložená chodba, po jejíchž obou stranách zjevně bydlely mnohodětné rodiny – ukřivděně a nespokojeně tam křičely děti, které se dělily o večeři. Na chodbě stáli nájemníci a probírali všechno možné na světě – jídlo, opravu záchodu na dvoře, budoucí válku, stratosféru a smrt místní hluché a šílené pradleny. Na stěnách chodby visely plakáty Mezinárodní rudé pomoci, Spořitelní správy, pravidla péče o kojence, obrázek člověka, co přišel o jednu nohu při dopravní nehodě, a jiné ilustrace života, užitku a neštěstí. Mnozí lidé sem na chodbu domovní správy chodili hned po práci, kolem páté večer, a postávali tu, přemýšleli a bavili se až do půlnoci, jen výjimečně od domovní správy potřebovali nějaké potvrzení. Moskvu Čestnovovou to překvapilo; nemohla pochopit, proč to lidi tak táhne k družstvu, k úřadu, k papírování, proč tak lpějí na místním nepatrném štěstí a vyčerpávají se nesmysly, když ve městě jsou světová divadla a v životě ještě nejsou vyřešeny věčné záhady utrpení, a dokonce u venkovních dveří hraje nádhernou hudbu houslista, kterého si nikdo nevšímá.

Postarší správce domu, který pracoval v tom lidském lomozu, vprostřed kouře a různých otázek, poskytl Čestnovové o rezervistovi přesnou a vyčerpávající informaci: bydlí v prvním patře, v pokoji číslo čtyři, je to důchodce třetí kategorie, veřejný aktiv družstva ho už několikrát navštívil, snažili se mu vysvětlit, že je nutné, aby se zavčas nechal zapsat do evidence a vyřešil svoji vojenskou situaci, a rezervista sice už několik let sliboval, že se nazítří hned od rána začne formalitám věnovat, ale svůj slib doposud z nejasného důvodu nesplnil; asi před půl rokem za rezervistou zašel v této věci sám správce domu, přesvědčoval ho tři hodiny, přirovnával jeho stav ke smutku, stesku a tělesné zanedbanosti, jako by si nečistil zuby, jako by se nemyl, jako by vůbec sám sebe hodlal zostudit, aby tím kritizoval sovětského člověka.

„Už vůbec nevím, co si s ním počít,“ řekl správce domu. „V celém družstvu je jediný.“

„A co vlastně dělá?“ zeptala se Moskva.

„Vždyť ti to říkám: je to důchodce třetí kategorie, bere pětačtyřicet rublů. No a ještě pomáhá milici, je členem pomocné stráže, na chvíli si stoupne na tramvajové zastávce, rozdá lidem pokuty a vrátí se k sobě do bytu…“

Moskvě se z života takového člověka udělalo smutno a řekla:

„Celé je to nějaké špatné…“

Správce domu s ní plně souhlasil:

„Nic dobrého v něm není! V létě chodil často do parku kultury, ale ani to k ničemu nebylo. Neposlouchal orchestr ani se nedíval na představení, jakmile tam přišel, sedl si u policejní stanice a proseděl tam celý den – občas s někým promluvil, pak dostal nějaký úkol, splnil ho – administrativní práci má rád, pomocník je to dobrý.

„Je ženatý?“ zeptala se Moskva.

„Ne, je to s ním všelijak… Formálně je svobodný, ale už řadu let všechny noci tráví mlčky s různými ženami. To je čistě jeho věc, družstvu do toho nic není… Jde o to, že ty ženy, co za ním chodí, nejsou právě kultivované ani zajímavé, takovou jako vy tady vidím poprvé. Neradím vám to – je to ubožák…“

Moskva odešla z domovní správy. U vchodu dál stál muzikant, nehrál, ale sám mlčky poslouchal nějaké noční zvuky. Nad centrem města se mihotala vzdálená záře, vlnila se v letících mracích a obrovské nebe zatarasené tmou se nečekaně rozevřelo v prudkém a ostrém světle, které zajiskřilo v tramvajovém vedení. V nedalekém klubu místní hromadné dopravy zpíval sbor mladých zaměstnankyň, které silou inspirace unášely vlastní život do odlehlé krajiny budoucnosti. Čestnovová se do toho klubu vypravila a zpívala tam a tančila, dokud správce, který dohlížel na odpočinek mládeže, nezhasl. Pak Moskva usnula kdesi v zákulisí, na rekvizitách z překližky, a z holčičího zvyku objala dočasnou kamarádku, která byla stejně unavená a šťastná jako Moskva.

Z ruského originálu Sčastlivaja Moskva (Vremja, Moskva 2011) vybrala a přeložila Alena Machoninová.

Kniha vyjde v nakladatelství Baobab.