V souvislosti se skandály na polské umělecké scéně v posledních letech, jako jsou cenzurní zásahy či účelové obsazování vedoucích postů v kulturních institucích, se v západních médiích píše o postupném úpadku polské kultury. Skutečnost je sice komplexnější, příklon státní kulturní politiky ke konzervatismu je ovšem patrný.
V uplynulém roce psala mezinárodní média o polské umělecké scéně především v souvislosti se skandály týkajícími se některých kulturních institucí. Jednalo se mimo jiné o takzvaný banánový protest proti cenzurování prací Natalie LL v Národním muzeu ve Varšavě nebo o jmenování Piotra Bernatowicze ředitelem Centra moderního umění. Ačkoli šlo skutečně o témata z nejdiskutovanějších, při sledování reakcí anglickojazyčných médií jsem často měla pocit, že poněkud přehánějí a polskou uměleckou scénu vykreslují, jako by směřovala k úpadku. Z mé vlastní, polské perspektivy se situace nejeví tak dramaticky, je však poměrně komplikovaná a v mnoha ohledech problematická.
Právo a spravedlnost
Když v roce 2014 získala v polských parlamentních volbách většinu strana Právo a spravedlnost, v uměleckém prostředí zavládla pesimistická nálada. Čekalo se, že politika nové vlády nebude umění nakloněna. Jak se však ukázalo, na změny jsme si museli chvíli počkat, Právo a spravedlnost mělo totiž jiné priority – ovládnutí veřejnoprávních médií, podporu rozvoje vlastenecké kinematografie či zakládání vlastních kulturních institucí (například Muzea polských dějin ve Varšavě nebo Muzea Ulmových v Markowé). Zároveň se zdálo, že se Ministerstvo kultury a národního dědictví zajímá spíš o již existující historická muzea než o současnou kulturu. Podařilo se mu například převzít kontrolu nad Muzeem druhé světové války v Gdaňsku nebo zabránit opětovnému jmenování nezávislého Dariusze Stoly ředitelem Muzea dějin polských Židů.
V letech 2018 a 2019 začalo ministerstvo intenzivně připravovat zákon o profesionálním statusu umělců a jejich možné sociální podpoře. Mezi umělci tento návrh vyvolává spíše nejistotu, například kvůli otázce, jací lidé a na základě jakých kritérií budou rozhodovat o tom, kdo je „profesionálním umělcem“ a kdo ne. Rozruch vyvolal také pozvolna se roztáčející kolotoč obsazování postů ve veřejných uměleckých institucích – v roce 2019 skončilo funkční období několika ředitelů uměleckých institucí a městských galerií, včetně galerie Arsenał v Białystoku, Galerie současného umění v Opolí či Kabinetu uměleckých expozic v Tarnově. V části z nich vypsalo ministerstvo výběrové řízení na nové ředitele, což je sice procedurálně v pořádku, ale vyvolalo to nesouhlas uměleckého prostředí bránícího status quo. V některých případech souhlasil ministr kultury Piotr Gliński s prodloužením smlouvy dosavadním ředitelům, například ředitelce Národní galerie Zachęta Hanně Wróblewské nebo ředitelce Muzea moderního umění ve Varšavě Joanně Mytkowské.
Šikovným tahem ministerstva bylo svěření Národního muzea v Krakově do rukou historika umění a kurátora Andrzeje Szczerského, propagátora národního modernismu. Vedle toho se však ministr kultury odhodlal i k mnohem kontroverznějším krokům, například ke jmenování profesora Jerzyho Miziołka ředitelem Národního muzea ve Varšavě. Miziołek byl nekompetentní člověk, který napáchal více škody než užitku (byl to mimo jiné právě on, kdo rozhodl o stažení děl Natalie LL ze stálé expozice umění 20. století), což ovšem na konci loňského roku vedlo k jeho odvolání. Podobně kontroverzní volbou se stalo jmenování Piotra Bernatowicze ředitelem Centra moderního umění v Ujazdovském zámku ve Varšavě, kde nahradil odvolanou Małgorzatu Ludwisiakovou. Bernatowiczovo funkční období začalo 1. ledna 2020 a má trvat sedm let.
Žák Piotrowského
Abychom pochopili, proč je tento krok problematický, musíme nejprve přiblížit, kdo vůbec Piotr Bernatowicz je a čím si takovou poctu ze strany ministerstva kultury zasloužil. Počátky jeho působení v umělecké sféře nijak nenaznačovaly, kudy se bude kariéra pozdějšího předního představitele konzervativní části polského uměleckého prostředí ubírat. Bernatowicz byl studentem Piotra Piotrowského, někdejšího ředitele varšavského Národního muzea, pod jehož vedením obhájil na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani doktorát o recepci Picassa za železnou oponou, který později vyšel i v knižní podobě. Později působil jako šéfredaktor časopisu Arteon, věnovaného výtvarnému umění. Ke změně Bernatowiczovy politické orientace došlo po havárii polského vládního letadla u Smolensku v roce 2010, při níž zahynul tehdejší prezident Lech Kaczyński s manželkou Marií a dalších šestadevadesát představitelů státu, příslušníků armády či duchovních.
Bernatowicz radikalizoval své názory, jeho způsob práce však dál zůstával blízký metodologii Piotrowského – stal se z něj angažovaný konzervativec zajímající se o umění, které se často stávalo politickým komentářem. Právě takové umění také vystavoval v poznaňské galerii Arsenał, do jejíhož vedení zasedl v roce 2014. Výstava Strategie vzpoury (2015) vyvolala skandál – díla zastoupených autorů byla misogynní a ultrakonzervativní. Po čtyřech letech vedení galerie Bernatowicz sice ve výběrovém řízení svůj post obhájil, ale s jeho dalším působením na pozici ředitele nesouhlasil primátor Poznaně Jacek Jaśkowiak. Ten na základě politického rozhodnutí jmenoval ředitelem Arsenału Marka Wasilewského, umělce a vysokoškolského pedagoga s jednoznačně levicovými postoji. Bernatowicz místo toho nastoupil na post ředitele Rádia Poznaň, které posléze galerii Arsenał systematicky kritizovalo za levicové akce, jež se tam konaly.
Bernatowicz se nadále čas od času prezentoval jako kurátor konzervativních výstav, čímž upevnil své vazby na ministerstvo kultury. To převzalo záštitu nad výstavou Historiofilie. Umění a polská paměť (2017), kterou uspořádal ve varšavské Staré tiskárně a která navazovala na Strategii vzpoury. V září 2019 byl také kurátorem instalace Závora. Hraniční přechod Jerzyho Kaliny na nádvoří Královského zámku ve Varšavě. Kalinovu instalaci tvořily dvě rozměrné desky postavené vedle sebe. Na jedné z nich autor použil fotografií vojáků wehrmachtu prorážejících závory na hranici s Polskem v roce 1939, na druhé byla zrcadlově umístěna táž fotografie, ovšem s tím rozdílem, že vojáci na sobě měli uniformy Rudé armády. Dodejme, že Kalina, výtvarník známý instalacemi a sochami vlasteneckého či náboženského charakteru, je také autorem pomníku smolenské tragédie, o který léta usiloval Jarosław Kaczyński a další politici Práva a spravedlnosti a který od roku 2018 stojí na náměstí Piłsudského ve Varšavě.
Angažovaný konzervatismus
Ačkoli se o dobrých vztazích Piotra Bernatowicze a ministra kultury vědělo, informace o jeho nominaci na pozici ředitele Centra moderního umění ve Varšavě mnohé šokovala. Bernatowicz byl vybrán a následně i jmenován v rekordním čase – jeho nominace byla zveřejněna na konci října loňského roku a už na začátku listopadu bylo rozhodnutí ministra potvrzeno. Byl také zveřejněn program nového ředitele, psaný na koleni, bez konkrétních plánů, jak má Centrum během příštích sedmi let fungovat. Stojí v něm, že nový ředitel z instituce plánuje vytvořit „centrum reflexe současného umění“, kde hodlá prezentovat umělce z „marginalizovaných“ prostředí. Plán na rok 2020 byl však v Centru moderního umění připraven ještě za minulého vedení, ministerstvo kultury ho odsouhlasilo a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by ho Bernatowicz plánoval zrušit. Aktuálně probíhá v Ujazdovském zámku mimo jiné výstava queer umělce Karola Radziszewského. Ke konci loňského roku se spekulovalo, že by ji Bernatowicz mohl předčasně ukončit, nic takového se ale nestalo. Co ovšem – zatím – nedělá Piotr Bernatowicz, to dělají pravicová média, která rozpoutala na Radziszewského mediální hon. Bernatowicz se ho sice přímo neúčastní, ale ani se za umělce nepostavil, čímž de facto vyjadřuje souhlas s homofobními útoky.
Ať už bude Bernatowiczova politika v Centru moderního umění jakákoli, situace v této instituci se zdá být úspěšně zabetonovaná a část pracovníků zvažuje podání výpovědi. Polští umělci mají samozřejmě k dispozici jiné umělecké instituce, kde je i nadále prezentováno progresivní umění, ale pro samotný Ujazdovský zámek zřejmě přichází dlouhé období zimy. Někteří jsou jistě přesvědčeni, že jmenování Bernatowicze ředitelem Centra moderního umění může být zajímavý experiment, já jsem však při vzpomínce na jeho dřívější projekty a program galerie Arsenał v Poznani poněkud skeptičtější. Umělců, kteří prezentují Bernatowiczem preferovaný „angažovaný konzervatismus“, totiž v Polsku mnoho není, takže je možné, že časem bude muset vsadit na umění konzervativní i formálně. V tom případě bude mít pro příštích sedm let dostatek materiálu.
Autorka je zástupkyně šéfredaktora časopisu Szum.
Z polštiny přeložila Michala Benešová.