Romaňolsky se to městečko jmenuje Dvedla. Píše se to s nějakými apostrofy, tečkami a čárkami – nepamatuju si. Dvedla, Dovadola. Nic, nic v údolíčku pod Apeninami. Pár uliček mezi domy, náměstí s podloubím a lednovým sluncem a výhledem na opatství. Sedl jsem si před Bar Centrale (nápis na tabuli nebyl k přečtení) a objednal si pivo Moretti. Bez vůle k čemukoli, bez myšlenky jsem sledoval, jak z Garibaldiho náměstí vede Garibaldiho ulice, na které stojí Garibaldiho jezdecká socha. Pak jsem si přečetl Garibaldiho jméno na všech pamětních deskách v podloubí. Pod jednou z nich, vedle věnce a vlajky, stál svícen udělaný ze spodku moka konvičky Bialetti. Moretti, Bialetti, Garibaldi, Moretti, Bialetti, Garibaldi! Italský zapadákov v zimě!
Cestovní deník – který jsem si nikdy nevedl, a pokud ano, stejně není k přečtení – zaznamenává, že jsem v baru okouněl dvě hodiny a pak šel do kostela. V kostele jsem si prohlížel mramorovou rakev s podobiznou blahoslavené. Ležící socha, která se vynořovala z víka, měla zkřížené ruce s prsty mléčnými a naběhlými a plnými začernalých oděrek. Vypadalo to, jako by právě domyla nádobí. Vsunul jsem se do lavice.
Kostelník prošel kolem oltáře. V zákristii prásklo prkno. Ledové světlo, které padalo v pásech dovnitř, nesláblo, nesílilo. Objevil se muž v černém a uprostřed presbytáře postavil stojan na noty. Znovu se zjevil kostelník. Nesl pletenou tlustou šňůru s ozdobnými kovovými konci zakončenými zlatými háky, připnul ji mezi lavice a oddělil presbytář od lodi. Stojany mezitím přibývaly.
Do kostela vešla skupinka žen s deskami, spěchaly. První z nich bez váhání šňůru nadzvedla a ostatní ženy ji podlezly. Té, která byla trochu při těle, to trvalo déle než ostatním. Velitelka pak šňůru přidržela sama sobě a podlezla tváří vzhůru, se smíchem a poznámkami, jako nemotorný artista. I ona byla silnější – ale u ní si toho člověk ani nevšiml. Ženy stály mezi stojany a mluvily. Jedna se náhle rozhodla: vrátila se, bílou šňůru překročila, usedla do lavice nedaleko ode mě a sepnula ruce. Přicházeli další, ženy i muži s deskami. Každý měl po svém co dělat s pletenou šňůrou se zlatými háky – sborista, který při chůzi svačil, ji odepnul a s plnou pusou pustil další příchozí. Jiní podlézali, přelézali, někdo čekal, až si ho všimnou a zábranu odstraní. Mladík s pouzdrem na housle se efektně přehoupl přes lavici – a už stál před oltářem a vítal se s ostatními. Sbor byl kompletní, přicházeli hudebníci. Nástroje překonávaly šňůru tolika způsoby, kolika způsoby se sboristé a hráči vítali, divili a zvesela povzbuzovali. Šňůra se pohybovala, kostel hučel. Do toho – zatímco hráči ladili nástroje – sbor pod vedením rozesmáté velitelky zkusil několik nástupů. Vtom do kostela vstoupil muž, kterému sbormistryně vyšla vstříc. Se šňůrou, nad níž se ti dva setkali, se to odbylo takto: sbormistryně ji na jednom konci odepnula a uvolnila cestu, muž ženu objal a políbil na obě tváře, ona držela stočenou šňůru v náručí jako tlustou kočku. Muž pletenec vzal, vysunul také druhý hák – a všechno to hodil na dno lavice. Vzápětí nahlas promluvil, ona přehlédla sbor, on zvedl ruce do vzduchu a – zkouška začala!