V poslední době se v médiích množí úvahy o současné pozici techna. Zradilo definitivně své ideály, či se postupně obrozuje kdesi na okrajích scény? Nebo snad patří na seznam kulturních památek UNESCO? A zbylo v hudební subkultuře, která vznikla v osmdesátých letech, ještě nějaké místo pro utopii?
Německý deník Die Tageszeitung vydal v polovině ledna článek s provokativním názvem Gegen elektronische Musik: Techno muss sterben (Proti elektronické hudbě: techno musí zemřít). První část titulku byla jen několik dní po vydání na webu změněna na méně konfliktní slovní spojení Die steile These (Ostrá teze). Zdá se, že text skutečně zapůsobil provokativně, alespoň na pravidelné návštěvníky tanečních party, a nutno podotknout, že dost přesně popsal, jak se z objevného a podvratného hudebního směru stal osvědčený způsob víkendové zábavy založené na konzumu a pokrytectví. Zdrcující kritika se pochopitelně týká hlavně německého kontextu, v němž značná část příznivců techna patří ke generaci, která dospívala v devadesátých letech. Dnes dokážou jen s obtížemi předávat pomyslné otěže mladším, kteří mnohem raději poslouchají rap.
Článek ilustruje neblahý stav scény poukazem na několik výmluvných událostí poslední doby. Zakladatel Love Parade Dr. Motte, který v minulosti nechvalně proslul xenofobními komentáři, například usiluje o to, aby se berlínská techno scéna dostala na seznam kulturního dědictví UNESCO, a pro tento účel se neváhal spojit s dravými developery a byznysmeny. Kampaň proti rušení berlínských klubů podporuje i konzervativní strana CDU a vlastníci klubu Berghain vedou vleklé soudní pře ohledně výše daní, které mají odvádět ze svých tržeb. Před čtenáři tak vyvstává nepříliš povzbudivý obraz německé techno scény, která se ráda zaklíná undergroundem a avantgardou, ale realita ukazuje, nakolik je neoddělitelně spojená s tradicionalistickými přístupy, ať již v kulturní politice či podnikání.
Špína, zmar a dystopie
Pokud jde o zkoumání krize elektronické taneční hudby, není tento příspěvek ojedinělým hlasem. V minulém roce se v on-line magazínu XLR8R objevil značně kritický článek s komentáři mnoha hudebních osobností, nazvaný Is music journalism in crisis? (Je hudební žurnalistika v krizi?), který dává situaci na scéně elektronické taneční hudby do souvislosti s krizí hudební publicistiky – jedním z nejoblíbenějších současných témat hudebních žurnalistů. Úpadek papírových, ale i webových magazínů a posun od kritické analýzy hudby k marketingové prezentaci produktů ale souvisí spíše s obecnou dynamikou hudebního průmyslu než přímo s technem. Zdá se také, že proklamovaná krize psaní o hudbě, na niž si ale stěžují hlavně samotní publicisté, hudebnímu provozu žádné vrásky nepřidělává.
Veterán detroitského techna Jeff Mills si ve zmíněném článku stěžuje na jeho současnou podobu a v rozhovoru pro magazín Vinyl Factory zdůrazňuje jeho původní inspirace: futurismus, estetiku sci-fi a utopické představy o budoucnosti. Jedna věc je na vývoji elektronické hudby neoddiskutovatelná: současná tvorba bývá často mnohem temnější než rané techno nebo house. Tam, kde dříve bujel optimismus a očekávání pozitivní budoucnosti, dnes převládá špína, zmar a dystopie. Na tom by ostatně nebylo nic divného, možná si jen každá doba žádá své.
Vesmírná estetika
Mills patří k nejproduktivnějším producentům z okruhu otců-zakladatelů techna. V posledním desetiletí vydal přes dvacet alb, která spojuje stylizace do mimozemského cestovatele a inspirace estetikou sci-fi, a navíc se neustále snaží o proměnu svého tvůrčího přístupu. Jeho aktivity sahají od vytváření doprovodů k raným klasikám sci-fi kinematografie, jako je Cesta na Měsíc Georgese Mélièse nebo Metropolis Fritze Langa, až po audiovizuální projekt Close Encounters of the Fourth Kind (Blízká setkání čtvrtého druhu), který je kritikou antropocentristických představ o vesmíru. V tradiční science fiction to byli zpravidla lidé, kdo prozkoumává vzdálená zákoutí kosmu a objevuje mimozemské civilizace. Ve skutečnosti tomu ale může být naopak: cizí formy života mohou objevovat nás.
Vesmírnou estetiku Mills rozvíjí mimo jiné na albu Planets z roku 2017, které představuje pomyslný výlet napříč všemi planetami Sluneční soustavy. Jedná se bezpochyby o jeho nejodvážnější počin a zároveň jedno z nejpodivnějších alb v historii techna: repetitivní orchestrální party mají potenciál působit stejně odpudivě na příznivce vážné hudby i na zasloužilé technaře. Tímto směrem ostatně směřuje také Millsova tvorba z poslední doby: za zmínku stojí jeho účast v jazzovém kvartetu Spirit Deluxe nebo spolupráce se symfonickými orchestry, při nichž producent oděný ve večerním obleku obsluhuje bicí automat TR-909.
Kritika z piedestalu
Snaha o konceptuální přístup a orchestrální aranžmá mohou samozřejmě působit poněkud rozpačitě. Do jisté míry totiž připomínají vývojové stadium rocku, jež nastalo po konci šedesátých let: mnoho kapel se z bezradnosti začalo obklopovat klasickými ansámbly a komponovat promyšlená hudební pásma. A je těžké si představit, že by zrovna takový přístup mohl vyvést techno ze slepé uličky. Spíše se tím jen potvrzuje, že i původně rovnostářské komunity často nakonec převálcuje individualismus a hvězdné manýry. Techno v počátcích stálo na anonymních kolektivech – jako byl například legendární Underground Resistance, jehož členem byl i Mills –, postupem času se však z tohoto podhoubí vydělily individuality, které si nyní užívají status rockových superstar.
Právě proto působí Millsova kritika taneční scény pochybně: z pozice zavedené hvězdy vynáší ostré soudy o tom, jak snadno techno a jeho provoz podléhají módním trendům. Jako příklad těchto trendů uvádí třeba čím dál tím větší zapojování žen: „Jsou opravdu všechny ženy, které jsou teď tolik prosazovány hudebními magazíny, výborné DJky? Umějí geniálně programovat beaty? Jsou to opravdu výjimečné muzikantky? Dokázala některá z nich katapultovat elektronickou hudbu na úplně novou úroveň? Nebo jde především o schopnost vypadat sexy za DJským pultem?“ Vzrůstající význam DJek a ženských kolektivů v elektronické taneční hudbě lze však jen těžko vysvětlit komerčními zájmy. Stojí za ním spíše tvrdá práce a kolektivní úsilí mnoha promotérek, DJek nebo producentek, které se prosadily zdola a navzdory nejrůznějším společensko-ekonomickým bariérám.
Pokud bychom se omezili na německý kontext, progresivní část taneční sféry reprezentují například kolektivy Trouble in Paradise, ProZecco, vir.go, WUT, POSSY nebo Room 4 Resistance. Nespoléhají se na zavedené hvězdy, jež sice obvykle přitáhnou značné množství účastníků, zároveň však ničím nepřekvapí, a místo toho se pouštějí do dosud málo probádaných oblastí či hybridních žánrových kombinací. Vyznávají nehierarchický přístup, dávají prostor zkušeným i začínajícím DJkám a podporují LGBT komunitu. Narušování tradičních forem hierarchie a osvědčených postupů je tak zřejmě to jediné, co ještě může techno zachránit. Právě v tomto ohledu by se nakonec mohlo poučit ve sci-fi literatuře. Ukázalo se totiž, že i v natolik podceňovaném a vysmívaném žánru, jako je hard sci-fi, může vzniknout literární klenot typu Liou Cch’-sinova románu Problém tří těles (2008, česky 2017). Bylo by proto značně předčasné vyhlašovat smrt techna. Sebevětší krize totiž ještě neznamená, že by se v budoucnosti nemohl objevit moment, který neblahý vývoj zvrátí.
Autor je hudební publicista.