Literatura oplývá řadou dobrodružných příběhů o cestách na Měsíc. Lúkianovy, Ariostovy nebo Čechovy cestopisy poukazují k výchozí odkouzlenosti fantastické literatury. Alegorická putování směřují často k satirické deskripci stávajících poměrů či náměsíčnosti určitých kulturních konceptů.
Jako dítě jsem točil krátký film na motivy básně Vojtecha Mihálika Za rúčky. Lyrický dialog tohoto jinak komunistického kádra mě tehdy okouzlil velmi prostou myšlenkou: dvě děti prchají z domova, aby se dostaly až na Měsíc. Básnička funguje na principu naivity, že ve skutečnosti projdou leda několika vesnicemi, než se rozední, a pak se buď vrátí domů, nebo zabloudí, dost možná si vyslouží i trest. A přece stojí básníkovi za to zvýraznit dětskou víru v nemožné.
Dávno před posádkou Apolla 11 tu ale bylo nespočet jiných literárních postav, kterým se povrchu naší „družice ze zeleného sýra“ dosáhnout podařilo. Ba často k tomu využili i mnohem vynalézavějších dopravních prostředků než kosmické rakety, například žebřík v podobě tureckého bobu, dělovou střelu nebo katapult. A co tam viděli a zažili, tomu se nedá věřit. Kurs jako by těmto letům do fantazie nastavila už nejstarší dochovaná cesta na Měsíc v podání syrského Lúkiana, jehož loď tam vznese silný vítr. „Nezažil jsem nic, co by stálo za zmínku, a proto si budu čestně vymýšlet,“ předesílá autor.
Fantazie, zvlášť ve službách satiry, je ale sotva bezbřehá, vždyť to by nás ani nebavila. Perspektiva magického Měsíce nám má být paradoxně většinou zdrojem realistického procitnutí. Máme si uvědomit náměsíčnost jistých kulturních konceptů, ať už Měsíc obývají cvoci podobní našim filosofům a náboženským mistrům, básníci, kapitalisté, anebo lidé stejní jako my, hledící na Zemi jen jako na svůj Měsíc. Právě to chci při následujících výletech zdůraznit: určitou výchozí odkouzlenost fantastické literatury.
Hvězdné války na antický způsob
Lúkianova návštěva Měsíce je pouze epizodou mezi divokou party na Dionýském ostrově a kocovinou uvnitř břicha velryby, přesto nabývá rozměru doslova hvězdných válek. Hrdinové padnou do zajetí měsíčních Koněsupů, kteří se z důvodu konfliktu o Jitřenku chystají do odvetné války se slunečními Koněmravci. Potoky té záhy prolité krve musely jistě zbarvit nebe doruda. Měsíční strana je donucená kapitulovat, jinak jí Slunce jednou provždy odepře své světlo.
Ačkoli Měsíčňanům vládne bývalý člověk, jejich zvyklosti jsou často zcela opačné těm lidským. Muži se žení s muži, protože ženy tu nejsou, a děti se jim rodí ze stehna nebo ze zasazeného varlete. Tito muži nekadí ani nemočí, nemají na to otvory, živí se létajícími žábami a vzdušnou rosou, ba po smrti se z nich stává vzduch. Plešouni jsou krásní a vlasatci naopak oškliví; následuje obskurní popis jejich anatomie s přechodem k zemědělství, protože „smrkají med a potí mléko, z něhož lze připravovat sýr“, a když u nich zafouká do révy, máme u nás krupobití.
Spisovatel nabízí nejenom alternativní výklady obvyklých kosmických jevů, ale především alternativní představu o světě, které se zároveň vysmívá. Utahuje si tímto způsobem z tehdejších myslitelů, opíjejících lid bludařstvím.
Měsíční ztráty a nálezy
Kuriózního významu nabývá cesta na Měsíc v renesančním eposu Ludovica Ariosta Zuřivý Roland (1516, česky 1974). Tradičně udatný muslimobijec zešílí tentokrát láskou k princezně z nepřátelského tábora, která má raději někoho jiného, a tak Roland zuří a dělá poprask v Evropě i Africe. Jeho druh Astolfo se proto vydává na Eliášově voze v doprovodu Jana Evangelisty na Lunu pro jeho ztracenou soudnost. Ve vesmíru se totiž nic neztratí. Co se ztratí na Zemi, to je opět k dostání na Měsíci, včetně slávy, modliteb, vzdechů milenců či ztraceného času. Ba jako by na Měsíci bylo téměř vše, co je i na Zemi, s výjimkou lidské hlouposti.
Astolfo nalezne lahvičku s Rolandovou soudností mezi mnoha jinými lahvičkami se soudností známých filosofů, básníků a mágů, o nichž ke svému překvapení dosud nepochyboval. A jakmile k ní rytíř Roland později přičichne, ihned se „uzdraví“, vrátí se do boje a popraví afrického krále. Nebýt Měsíce, bývali bychom se museli konfrontovat s láskou. Pro evropskou a katolickou stranu naštěstí „všechno dobře dopadne“.
I tam žije Čechů plémě
Za český národ se na Měsíci ocitl pan bytný Brouček, když se takhle jednou zřídil v hospůdce Na Vikárce a cestou domů usnul někde u hradčanských schodů; přesto se nesmí mluvit jen o nějakém blouznění či snu! Brouček tam skutečně nějakou záhadou byl. Šťastná zpráva je, že Měsíčňané mluví česky, což Brouček interpretuje v kontextu národního obrození jako historickou šanci vymanit se z německého područí, když je nás najednou tolikrát víc. Dokonce dojde na návrh nové sloky k hymně: „Kraterů kde jícny zejí/ kužely z nich jasné čnějí/ kde se šklebí tisíc rýh/ po rovinách kruhových/ – i tam žije Čechů plémě/ na měsíci domov můj!“
Má to však i svou temnou stránku: Měsíčňané mluví pouze ve verších; jsou to básníci. To znamená, že je jim cizí pivo, maso nebo šoustání, zato se živí rosou a vůní květin, plačtivě se dojímají nad abstraktními koncepty, a co se týká kulturní politiky, umělci platí svým návštěvníkům za jejich pozornost, nikoli naopak. Cestopis Broučkova stvořitele Svatopluka Čecha je zkrátka břitkou parodií určité lyrické přepjatosti s aristokratickými manýry, odtržené od života běžných lidí. Na druhou stranu přízemnost hlavního hrdiny, který si díky své návštěvě vesmíru uvědomí, že nejlepší věcí na světě je zůstat omezeným měšťákem, je dnes už nejen komická, ale i docela otravná. Ostatně Broučkovou největší starostí na Luně bylo, že mu jeho podnájemníci nezaplatí včas nájemné.
Když fantazie klopýtá za skutečností
Mezníkem v cestách na Měsíc se zdaleka nejimperialističtějším podtónem jsou zajisté spisy Julese Verna Ze Země na Měsíc (1865, česky 1894) a Okolo Měsíce (1870, česky 1870). Zatímco sovětský hrdina Neználek zakusí na témže satelitu lesk a bídu kapitalismu a nakonec spustí revoluci, Vernovo dobrodružství začíná naopak v Americe a ve srovnání s jinými popisy Měsíce zůstává tím nejrealističtějším. Verne nás na sklonku války Severu proti Jihu zve do jistého Gun Clubu, který by rád zbrojil dál a dál, jenže válka už skončila. Důmyslný předseda klubu tak stočí pozornost k podniku mnohem ambicióznějšímu, totiž vystřelit dělovou kouli na Měsíc. Téhle myšlenky se potom chytne ještě důvtipnější Francouz – a že se nechá vystřelit spolu s tou koulí. Nakonec je vystřelen do vesmíru projektil s trojčlennou posádkou, o sto let předznamenávající skutečné rakety z NASA.
Projektil se bohužel o kousek vychýlí, takže na Měsíci nepřistane, ale pouze jej obletí a vrátí se zpátky na Zemi. Vernův básnický génius se, jak známo, živí ze zázraků vědy a techniky. Skutečnost je ze všech snů tím nejkouzelnějším. Poněkud pochybné však je, komu všechno to románové nasazení slouží. Verne hraje dvojsečně na pozitivní dobrodružnou notu – inspiruje své čtenáře k touze po poznání, stejně tak ale ironizuje dobyvačný charakter popisované společnosti. „Proč letíme na Měsíc?“ táže se trojice v projektilu. „Abychom připojili k Unii čtyřicátý stát! Abychom osídlili měsíční kraje, abychom je obdělali, zalidnili, abychom tam přenesli všechny vymoženosti vědy, umění a průmyslu. Abychom zcivilizovali Selenity, pokud nejsou civilizovanější než my, a abychom jim zavedli demokracii, pokud ji ještě neznají.“ A pokud tam Selenité nejsou, zazní vzápětí, obejdeme se bez nich, hanba jim, a budeme vládnout my. Jeden bude Senát, druhý Kongres, třetí prezident, hip hip hurá.
A tak se závěrem vrátím k těm naivním dětem z Mihálikovy básničky, protože mi přijde sympatické, že v jejich případě zůstává Měsíc dost daleko. Smutným zjištěním při četbě ostatních cestopisů mi bylo to, jak sebebláznivější návštěva Měsíce pouze potvrzuje už předem dané teze. V nejlepších případech je prostředkem k satirické alegorii, zpravidla ale samotná cesta nevede k výraznější proměně. Snad je to i tím, že je to všechno jen „poctivě vymyšlené“, což vypovídá zejména o mezích fantazie. A tak dvě děti, které za měsíčního svitu prchají z domova, paradoxně jako jediné překračují pomyslný práh. A já jim rozumím a mám je bezmocně rád, jsem totiž – ta Luna nad nimi.
Autor je básník.