Kresba Vít Svoboda
Volby do mediálních rad jsou oblíbenou kratochvílí české politické reprezentace. Vyjeví se v nich obvykle skutečné mocenské rozdělení sil a ukáže se také, kdo s kým a jak a kvůli čemu, tedy o co hraje. V březnu poslanci vyberou šest nových členů Rady České televize a dva nové členy Rady Českého rozhlasu. Od předchozích se tyto volby liší hysterickým napětím, které kvůli současnému rozvržení moci vzniká. Z plánované odborné apolitické volby se stává čiré politikum, vyjadřující stav permanentní kulturní války.
Celé čtvrtstoletí se média a někteří politici snažili zbavit volbu do rad nepříjemného odéru politikaření. To se bohužel nepovedlo, i když do zákona byl uveden paragraf, podle něhož do těchto rad už nenominují politici, nýbrž významné společenské, regionální, zaměstnavatelské či náboženské instituce. Během chvíle se stalo přesně to, co mnozí očekávali už při schvalování této polovičaté, alibistické úpravy. Zákaz politické nominace se obešel tím, že příslušného a dopředu dohodnutého politického nominanta navrhla jakási tělocvičná jednota, malá umělecká škola či místní tenisový klub. Zákonný vlk se nažral a koza politického zájmu zůstala celá. Smysl zákona, tedy depolitizovat volby do mediálních rad, samozřejmě naplněn nebyl. Spíše naopak: díky naprosto průhledné hře na nominace se volba stala političtější než kdykoli předtím. To je velmi dobře vidět právě teď, kdy byli do rad navrženi i lidé, kteří by chtěli zrušit celou veřejnou službu v rozhlasovém a televizním vysílání, což je také proti smyslu zákona (když už se bojíme hovořit o tolikrát zironizovaném duchu). Zákon totiž počítá s tím, že do mediálních rad se kandiduje v dobré vůli, tedy s tím, že radní chce naplňovat účel veřejné služby, nikoli proto, aby ji rušil.
Kolem nominace potenciálních radních běží ve veřejném prostoru pozoruhodná diskuse, v níž konzervativní politici brání kandidaturu takových lidí tím, že jde o konzervativní kandidáty, kteří jen vyvažují neomarxistické nominanty druhé strany. Naposledy přesně takto vystoupil europoslanec a místopředseda ODS Alexandr Vondra, když hájil nominaci ekonomky Hany Lipovské a srovnával ji s působením filosofa Michaela Hausera. Vondra tím de facto přiznal, že volby Rady ČT a ČRo jsou čistě politické, protože jde o vyvažování či převažování příslušného politicko-kulturního vlivu na českou společnost. Má se tedy při volbě vědomě vyvažovat podle příslušného ideologického zabarvení? Podle vztahu k Donaldu Trumpovi či katolické církvi, nebo naopak dle chápání sociální spravedlnosti či role trhu ve společnosti?
Volba, která tentokrát běží v modu rozdělování my versus oni, se mění v nástroj kulturní války mezi konzervativní a liberální částí společnosti, a to prostřednictvím volených politických zástupců, což opět vede k politické kontrole médií, která může skončit úplným rozkladem společenské dohody na smyslu veřejné služby. Rozmělnit, rozsekat a pak „zavalit sračkama“, jak říkává tvůrce Trumpovy kampaně Steve Bannon, to je přesně to, kam v dnešním rozdělení politických a kulturních kapitálů směřujeme.
Návrat k rozumnému uspořádání je dnes zjevně nemožný. Nikdo v tomto rozbouřeném českém kotli politicko-kulturního válčení už nesáhne k zaběhanému německému modelu ve stylu ZDF, kde radu tvoří šedesát lidí nominovaných za přesně vyjmenované organizace a společenské skupiny, od církví po LGBT komunitu, od regionálních sdružení po národnostní menšiny a imigrantské spolky, takže politické vlivy jsou minimalizovány. Nikdo si také z rady nemůže udělat soukromou trafiku, jako se to děje v Česku, kde účelově dosazené figurky politických stran za minimální činnost pobírají průměrný plat v republice. Členství v radě ZDF je čestné, členové dostávají toliko cestovné na zasedání rady, je-li nějaké, a náhradní platbu za hodiny strávené na veřejném zasedání, které dávají ve prospěch společnosti, takže se nemohou věnovat své práci. Nic víc. Cožpak by to opravdu nešlo udělat i u nás, zájem o sezení v radě by jistě radikálně klesl a některé politické subjekty by možná měly problém s hledáním vhodného nominanta veslařů, tenistů nebo kuželkářů.
Do doby, než se politici chytnou za nos, aby odpískali nesmyslnou kulturní válku, se budeme dál topit v bahně, které vytvořily politické strany obratně gumovým zákonem o nominaci do rad a svou touhou ovládnout mediální obraz světa. Kulturní lidé sice obvykle neválčí, ale když jsou tlačeni ke zdi a podpásovými metodami marginalizováni, musí se i oni bránit. Nechat moc nad obrazy politikům je první krok ke ztrátě svobody. Ne televize či rozhlas, ale svoboda je to, o co se v téhle mediální frašce hraje. Proto ji nemůžeme nechat jen tak být.
Autor je publicista.