Léto v Kundihradu čili Dva mušketýři

Tuhle příhodu vyprávěl pan Kvasil posledního večera početnému obecenstvu v koupelně, než umřel při ranní vizitě, a já se o ni s vámi rád rozdělím. Naše komunita mu tehdy složila epitaf: Nekvasil – umřel, kvasil – taky.

Jednoho večera mi bylo přesmutno, a vyšel jsem si proto na procházku k lesu, bysem tam zhlédnul večerní nebe a odpočal si od strázní dne. Na obloze zablýskla se Večernice a po ní další smavé hvězdy, jak na nebi pableskují již drahný věk.

„Ach, proč jen mlčíte k mému žalu, hvězdy…!“ povzdechl jsem si a po líci skanula mi mužná slza.

„My nemlčíme,“ ozval se shůry hlas hvězd, „ale jsme raději zticha, protože je stejnak lidem naše mumlání fuk a vystačí si sami. Ale že jseš tak hodný pionýr a máš dobré srdce bez šelestů, budeme ti vyprávět příběh o dvou mušketýrech, kteří byli ve skutečnosti jeden, podobně jako jsou dle zákonů matematiky čtyři mušketýři tři.“

Pohodlně jsem se usadil na větry ošlehanou lavičku a hvězdy spustily vyprávění navinulé jako srnčí pečeně.

Vrtkavost ženských citů je v našich krajích všeobecně známa. Když jsem potkal Beatriz dey Luz, bylo právě poledne. Nebe nad náměstím bylo jako z propagandistického plakátu strany na léto, špačky na dlažbě sušilo vedro v troud, jen si je nacpat do čibuku, a já měl pocit, že mě již v kolébce vyměnili za někoho jiného. Krása její tváře byla lemována platinově bílou hřívou, která smyslům vracela jas a zaháněla stíny chmur jako jediný zářící mrak na úsvitu.

Její otec, rytíř z Lunapampy don Macedón, schraňoval v kůlně kouzelnou hromadu, která sahala ke stropu a v níž se dalo najít, nač si kdo vzpomenul. Když za ním přišel žadatel a něco sháněl, don Macedón jenom sáhnul do svojí kupy veteše a vytáhnul požadovaný cajk; ať už petent sháněl něco konkrétního anebo přišel somrovat jenom tak cestou, don Macedón vždycky z kouzelné hromady něco vytáhnul, extra pro něj! Jinak byl ovšem čarón, to jest výběrčí daní za zemřelé. Každý den byl ke spatření, jak se na svých pavoučích nožkách v lila rajtkách, se širákem na lebce a ošoustaném koženém sáčku šine od chalupy k chalupě klikatou silničkou napříč údolím a všude se poptává po zdraví a zaopatřuje případné mrtvé. Přitom neopomněl vybrat daň, a pokud nebyly penízky, inkasoval titěrnosti – šroubky, rybářské háčky, šití, obrázky, pamětní mince, řetízky, hodinky a podobné zbytečnosti. Dokázal přitom prosmejčit každou skrýš za trámem. Nic mu nikdy neuniklo.

Jeho choť Pugéta byla z prostého lidu, který ještě nikdo nikdy neviděl, ale každý si jej bere za námět hovorů, a když rozvěšovala na zahradě prádlo, zdálo se, že Slunko sestoupilo na Zem, aby obšťastnilo umírající před poslední poutí k jitrům nových zítřků. Jinak zůstávala přes den zavěšená v síti nad ohništěm jako sibyla výrostkům k povyražení a tam se udila. Byla velice vážná, všechny vtipy ji zásadně pohoršovaly, protože je vztahovala na sebe a měla důslednou vážnost za nejcennější ctnost svého trudnomyslného života. Pouze v případě, že se vyskytoval nablízku don Macedón, smála se dočista všemu hláskem hejna zvonků v houští.

Tihle kujebáci sídlili v dvorci nad potokem, známém v širokém okolí co Kundihrad. Jednoho dne u dona Macedóna zabušil na dveře chalupy cikán a řekl mu, že když mu dá hned peníze, přivstane si, donese zjitra vrtačku a vyvrtá mu díru, kam bude chtít. Don Macedón ale jeho lákavou nabídku odmítnul a šel se projít raději do lesa. Vystoupal žlebem Rysodol a minul přitom křoví, kde měla pelech bachyně se třemi selaty. Když don Macedón přešel, bachyně se selaty vyrazila přes cestu a běžela pěšinou na hvězdárnu ke kontejnerům. Bachyni se na hřbetě vezla blecha žížnivá, ta vyskočila, jenže jau!, narazila na větev a nestihnula doskočit zpátky na bachyni. Spadla do mokré trávy, nastydnula se hned a umřela. Přiletěl nad ni tetřev a zatokal. Když zatokal podruhé, v krčku se mu vzpříčil žalud, který předešlý den sezobnul pod nejstarším dubem v lese, a teprv když ho vyblil, zatokal potřetí. Žalud spadnul na mrtvou blechu a ležel na ní dvanáct dní. Potom zapršelo a žalud začal klíčit. Zapustil kořínek, vznesl korunku a rostl, až z něj byl dub. Když se objevil na dubu první květ, don Macedón zčistajasna vyhrál v loterii zájezd na Kanárské ostrovy, kde se přidal k hipíkům, naučil se konečně hrát na kytaru, do vousů si vpletl kouzelné korále, co ­splní každé přání, a zůstal tam navěky; jen občas mrknul se za kamarády do staré vlasti.

Než však nastaly tyto slavné doby, Kundihrad vzkvétal do krásy a košatého rozpuku. Rytíř z Lunapampy don Macedón pilně vybíral daň za zemřelé a jeho kouzelná hromada v kůlně rostla stále výš ke hvězdám, až se střecha dmula jako břicho prvorodičky. Jestli v ní předtím bylo všecko, nyní už se v ní nacházely předměty nečekané, nehledané i přeludy. Bylo jenom otázkou času, kdy se v ní objeví nějaký člověk, vyhrabe se ven a vznese nárok na své deklarované svobody a práva.

Co se Beatriz dey Luz týká, vyrostla z ní krasavice nade všechny, vítězka všech soutěží krásek. Do hospody chodila s partičkou, jako by na tom závisela spása duše, a do kostela na jitřní už před šestou. S rodiči taktéž chodila do cukrárny na zmrzlinu, čokoládu a be­zový mošt a čas plynul dál svým rozvážným tempem.

Chca nechca přišla zima. Onoho dne již od rána sněžilo. Sníh šuměl za okny a přikrýval zvetšelou podzimní krajinu třpytně alabastrovou přikrývkou. Večer sněžení ustalo a černá noc ulehla do závějí, Luna vyšla nad kopci a hvězdy, ty rodičky sněžných vloček, se pomalu brodily mělčinou nebes ke břehům rozbřesku. Nechtělo se mi spát v mojí komůrce, obul jsem si uhlířské kozačky, navléknul se do vatované vesty a vydal se na zasněženou cestu.

Chroupavé kroky mě zavedly až ke Kundihradu. Tyčil se ve svahu a měsíční třpyt v oknech vyvolával dojem, jako by se uvnitř svítilo a konala se tam nějaká slavnost. U vrat stál don Macedón a mával na mě, ať jdu dále – ale když jsem přišel blíže, shledal jsem, že jenom třpyt sněhu a svit Luny mě obelstil a já se nechal zvábit noční stínohrou na starém jalovci u zdi. Litoval jsem svých kroků a chtěl se vrátit, když vtom jsem spatřil kmit Pugétiny sukně ve dveřích a paži Beatriz dey Luz, jak mě zpoza otípaného futra zvou do domu. Rozžehnal jsem se tedy s trouchnivinou macedónského jalovce pod okapem a vydal se za dámami – ale byla to jen klamná kaskáda šerosvětel na nočním oblaku, jak se šinul přes krakorec kundihradský v dál a vrhal pablesk stínu na zasněženou louku. Když už jsem ale tady, řekl jsem si, vyzkouším, co pravdy se skrývá v mých iluzích, a vzal jsem za kliku.

Dvéře povolily. Síní doléhal šum hovoru z komnaty a na podlaze se přímil proužek světla.Vstoupil jsem a žasnul: byla tam oslnivá tlupa žen, duhová horda, jež se proháněla na chmýří perutí mým životem a soustavně jej rozkotávala v plen jako nájezdnice ničící kovanými beranidly poslední vzdornou výspu mých nadšených snů! Byly tam všechny: někdy se milují lidé vášní, někdy touhou, ale nikdy rozmyslem. Ovšem kam napřít dobro než tam, kde schází, ač nežádáno, a možná i z podstaty jiné? V lásce jsme odhodlaní co hladoví lvi – bez lásky však hyneme smrtí.

Na lásku je dnes každý doktor, kouč a profesionál. Ale miluje málokdo, když zrazuje lásku pro manželství, spoutané pudy hokynářsky smění za odvážné přátelství a mocný cit. Už jenom z toho důvodu, že na každý projev lásky číhá hejno šelem, ať pudů či rozumu. S takovou odhodlaností jsem tedy vstoupil dovnitř.

Byly tam všechny: jak se mě pokoušely zaplést do pivně­-fernetových hořkostí svého života, jak jim bylo lhostejné všechno včetně sebe, jak jim bylo žití radostí, již přijímaly i dávaly; mně nejvzácnější a nezapomenutelné provždy.

V koutě ženské komnaty seděl za stolem kataleptický úředník. Tvářil se směle a ostražitě. K obědu pojedl kuřecí vývar s noky, dušené hovězí s okurkovou omáčkou a patero knedlíkem, žinýrovanou chalvu přelitou vaječným likérem, k tomu malou plzničku a rozmítal nad svým údělem. Zdál se mu lucidní sen, jak se jednoho svátečního dne hovniválové vydali na nebesa. Rozvinuli své korouhve s orlicemi a dračicemi a vyletěli ke Slunci, aby jej kolonizovali, protože se usnesli, že takový kus zlata se nemůže po nebi koulet jenom tak. Hovniválové stoupali, jak nejvýše mohli, ale jak je v řídké stratosféře opouštěly síly, postupně skládali krovky a střemhlav se řítili nazpět k Zemi. Nakonec zůstal poslední z proslulých hovniválů, co nezdolně frčel za stále zapadajícím Sluncem s pleskající korouhví na zádi. Napájel se sladkou rosou a prachem, jež do výšin zanesla bouřná tornáda, letěl dál Slunci na obzoru vstříc, a jestli nedoletěl, tak tam někde poletuje dodnes.

Raději jsem vypadnul do hospody. Rokovala právě porota pivních jeskyňkářů ve složení Lejnek, Cancák, Pakonin, Bumba, Švach a Hloda. Když bylo soudní přelíčení zahájeno, do knajpy vběhl podomek Hejsa Skočdopole se zvěstí, že za lesem se utábořili moravští Buzíci s vojštěm. Celá hospoda do sebe kopla sadu prcků rumu a vyběhla se podívat Buzíkům na zádové štíty a malované dřevce. Na místě zůstal jenom soud, jenž pokračoval v přelíčení.

Svědek obžaloby Polub pronesl delší řeč, ve které zhodnotil knihu básní nestora surrealismu Pjotra Karlovského. Zdůraznil, že nejlépe je číst Karlovského Sebrané básně jako román ve verších. Přitom čtenář objevuje sebe, vydává se na cestu spirituelní minulostí s přesahem sexuelním k současnu. Odkrývají se mu tak nové přístupy a vhledy do skutečnosti.

Kdy už se stane město naším lesem? vznesl emfaticky řečnickou otázku svědek Polub. Dosud se stává spíše pouští a jako by jej i les následoval! Začte­-li se čtenář do tvrzení editorů v doslovu, nemůže nežasnout nad tolika nehoráznostmi. Vždyť přece Pjotr Karlovský píše stále jednu báseň, jednotlivá čísla jsou zastaveními před rozlety; chceme­-li, jsou to příběhy ve verších, psychonautický román pars pro toto.

Jaký však je hrdina tohoto paraplegmatického vyprávění, poeta Pjotr Karlovský? Co lze o něm soudit z proudu vyprávění? Je horlivý pijón a břichopásek, nenechavý kutílek, co by nejraději sahal do všech provázků, aby viděl, jak a kým jsou maňásci voděni, případně by rád vodiče nahradil a dal jim skrze motouzky svůj vlastní šmrnc. Namísto blbých monomanických próz každodennosti žije hochštaplerským volným veršem, který neusedne za celý život a jenom lítá s vichrem jak rozšlápnutý kartón od růžového vína. Vrtkavý, rozmarný egocentrik zaujatý reflexí, bez fantazie a snů, sršící paradigmata jako démantový kotouč rozbrušovačky okuje. Věhlasný gastronom ucpává maso masem, aby dal vzniknout dalšímu masu a s tím zas mohl vyvádět další kulinářské alotrium. Žel, volný verš klesá k próze, vyplouvají tak na povrch jeho slabiny – arytmie, zapomenutelnost, banalita upocených trenek s pachem zapařeného moudí, sisyfovské horolezectví na glóbu v touze neukončitelného mistrovství.

Čtu jej rád, musím se do něj ale nutit – je to dobré, ale nesytí to, jako by chytil vnitřní motiv. Lidského ducha dokáže pohánět i prázdno, aby se zastavil svými vlastními efekty. Umělec však nesmí žebrat – jestli mu někdo podává almužnu, nechť mu s chutí flusne do ksichtu jedovatou slinu na důkaz hrdosti a nepokořeného umu! Přísluší mu dar, odměna, vykoupení za útrapy existence, vidné či nevidné utrpení.

Znepokojivá je na Karlovského básních jejich neukotvenost v časech – ani z formy, ani z faktů nelze usuzovat na datum vzniku jeho fantomů. Chybějí příznaky, ornamenty, typologické značky, souřadnice k určení. V dnešní době je každý chytrý jako televize, rozhlas a internet dohromady, a přečte­-li si knížku, nemá konkurenci.

Potom promluvil Bumba, porotce a Moravan jako poleno připlavené velkou vodou.

„Jednoho dne jsem usnul a zdál se mi sen. Zdálo se mi, že jdu do hospody, kde sedí spousty kamarádů, pivo teče proudem, tvrdě zaslouženou prací a soustavnou, soustředěnou myslí a mnohým důvtipem, jehož paprsky linou se od pradávna do neznámé věčnosti. Dali jsme řeč.

Vrabci jsou kolibříci našich stepí a příměstských luk. Když jsem luštil mínojské písmo, přišel jsem na velice záhadnou věc. Naštěstí mám kamaráda, který miluje vysoké ženy, a proto ten problém vyluštil. Všimnul si, že alfabetické písmeno ,fí‘ a latinské ,f‘ mají výchozí podobu v jednom znaku staršího písma mínojského, jinak nazývaného lineární písmo A, ovšem v podobě zrcadlově obrácené. Další podobnost našel s písmeny ,zet‘ a ,em‘. Nyní zbývalo pouze najít v kupě hliněných střepů nějaký s nápisem obsahujícím tyto znaky a pokusit se o přečtení reklamního sloganu. Samozřejmě, že se Boganovi podařilo i to, nalezl nápis v staro­egejštině, přečetl jej a obratem přeložil. Zněl: ,Vracejte amfory pouze čistě vymyté k zadnímu okénku!‘ Po tomto úspěchu s ním již nebylo k vydržení. Opět se oženil po způsobě gandharvů a jeho žena přivedla na svět roztomilého hošíka v podobě liberijského hrošíka.“

Po těchto slovech se Bumba odmlčel. Všichni napjatě očekávali jeho další slova, pohledy vzývali jeho ústa, ať zase promluví, on však ani nemuknul. Ticho bylo napjaté, galvanizovalo nervy jako žabí stehýnka celé společnosti a slabší povahy s churavou trpělivostí by již dávno vylítly z kůže. Potom se Bumba rozšafně napil piva, svalistým předloktím setřel pěnu z mocných knírů a dumně se zahleděl do křovin za kioskem. Naši přátelé rozmarně naslouchali ševelení bublinek v pivu a chvějnému šumu vánku v listoví topolů, jenž v názvucích pěl písně o rekovných činech předků, a snili v míru.

Náhle však nastal kvas… Bumba vstal, rozdělal pod trojnožkou oheň a v kotlíku počal vařit ovesnou kaši. Když začala bublat, sňal kotlík a vylil matérii do misky. Přilil olivový olej, vymačkal tři stroužky česneku, hrst sýra, zamíchal opráskanou lžící a chutě se pustil do jídla.

„Hmmm, pošušňáníčko,“ pravil. „Jenže můj kamarád zjistil, že se makabrózně zmýlil, protože písmo neoznačovalo hlásky, nýbrž celé pojmy v neznámém jazyce. A tady narazil. Pochopil, že tohle písmo při našem stavu znalostí je nevyluštitelné. Ten rébus nemá řešení.“

Přemítal dále, zda tehdejší lidé měli něco společného s nynějším chalupnickým pokolením, ano rozjímá na chalupách svých, a došel k přesvědčení, že nikolivěk. Přitom věděl, že se mu to všechno zdá v hospodě mezi kamarády na pozadí vědomí jako stínohra indonéských maňásků.

Záhada lineárního písma A mu však nedala pokoje. Dumal a koumal, až se mu v hlavě ozval Hlas Svědomí: „Ty už by si zase prcal, mizero, viď? Nestačí ti, že jsi včera chlastal s kamarády a předevčírem koukal v bijáku na zámořský velkofilm, teď tu mudruješ nad krétskými hieroglyfy a nevíš si s tím rady! Ale já ti pomůžu, žes byl taky někdy hodnej.“ Hlas Svědomí se odmlčel a oknem se do pracovny začalo linout zvenčí líbezné světlo.

Jednoho dne si hovniválové vyrobili z odhozené vojenské přilbice pevnost. Vyvrtali do ní dírky na komínky a střílny, ze kterých stříleli hovínka z pistolek a dělíček na ostatní hovnivály, koulející své hovnikoule okolo v bujné zeleni. Nejmoudřejší z hovniválů potom dal založit školu hovniválství a nechal se prohlásit za jejího šéfa. Ke konci života už chodil o berlích. Jednou si chtěl na podzim berlemi naklátit ořechy ze stromu, ale obě berle se mu zaklesnuly ve větvích a nešly stáhnout. Musel potom čekat, až jej objeví nějací kolemjdoucí hovniválové a odkutálejí ho domů. Pak nastal hovniválský rozkvět, jaký neměl v dějinách obdoby.

Bumba byl muž, který se nezdržoval zbytečnými řečmi. Jednoho dne zazvonil u vašich dveří, vstoupil a potom se začaly dít věci, o kterých jste si netroufali ani snít. Kam se na něj hrabou legendární bonviváni! Bumba byl jen jeden, originál, a Stvořitel rozbil jeho kadlub a zapomenul recepturu.

Jistěže je tento příběh určen spíše pro babičky a vnučky nežli současné čtenáře, ti se honí stále za novinkami a stání nemají. Zatímco ale vichřice hvízdá svá dumná staccata na střechýly pod pilíři viaduktu, spanilomyslné čtenářky naše spočívají na sofa, kdeže pročítají Bumbova neslýchaná dobrodružství.

Bumba posnídal červy naložené nakyselo a pokračoval v bádáních. Zaobíral se otázkou, proč jsou ženy menší a křehčí, aby zjistil, že tomu tak ve skutečnosti není. Společenskou konvencí jsou preferovány povětšině ženy podvědomě vzbuzující infantilní ochranitelské chování a od nich se očekává vzhlížení k otcovskému suplentu. Nejkrásnější jsou však titánky, ženy z rodu dávných reků kyklopských hradeb, chrámů vtesaných do skal, kontinentálních poutí a oceánských plaveb, zbožně vzývané davy. Jejich mysle, rysy a těla jsou pnuty kosmickou architekturou světel a hmot jako CD – nosiče prvotních impulsů vzniku a stvoření a odlesky duší působí omamně na každého vnímavého, který touží, ach, tolik stát se člověkem a naučit se žít.

Když dokončil svá bádání, vydal se ze Šprýmařova do Rumtálu a zase zpět, protože byl Moravan. Během cesty – bral to vlakem – uvažoval o zlepšovácích. Napadlo jej třeba, že by každá domácnost měla mít nárok na vlastní popelnici, ale měla by ji mít umístěnu přede dveřmi od bytu, aby se to nepletlo a zůstal přehled zachován. Také jej napadlo, že by mohl vynaleznout balónový oblek, jenž by nadnášel osobu, takže by odpadly nesnáze tíživé chůze lidem s churavýma nohama či hladinkou.

Ubytoval se v zájezdní hospodě „Cikánský dvůr“. Povečeřel párek a pivo, načež se odebral na lůžko se dvěma nosičkami vody a strávil s nimi noc. Tatam byla všechna předsevzetí!

Ráno za ním přišel Komindor, nejvýznamnější sběratel starých rybářských navijáků v kraji a heretik, aby mu nabídnul několik vybraných kousků ze svojí sbírky. Dlužno dodat, že pan Komindor se bál mrazů. Jakmile uhodila zima, led skul hladiny jiskrným pancéřem a stromy v lese pukaly, zalezl do teplíčka, nikdo s ním nehnul. A právě tehdy, když pan Komindor navštívil Bumbu, se z hodiny na hodinu počasí změnilo: tlakovou níži vystřídala tlaková výše, sibiřský vzduch vpadl do kraje, vytlačil přímořské vánky a teplota klesla tak, že stupnice termometru nestačila a rozprskla se na cimprcampr.

jdi pokračuj

Luna tě zve ke svým propastem

po kterém paprsku půjdeš

nevíš

ale jdeš touha tvé kroky vede

Bylo jim jedno, zda plutarcha získá či ztratí své ukrajinské lávry, i jaké uši právě teď nosí na hlavě, protože vlastní tíživá osobní situace vzbuzovala jejich zájem více. Bylo jim též jasné, že žádný stát, strana či doktrína nemají u nich šanci na dlouhodobý úspěch jinak než jako inspirace, bo výstražný příklad, neb otěže úspěchu vedou nejprve k lidskému chtění.

Naši dva mušketýři si otevřeli flašku a pustili se do luštění lineárního písma A. Brzy měli vyluštěný první text na střepu ze Samothráky: „Na obzoru dmou se plachty béžové a vezou nějaký chlast.“ Podníceni tím úspěchem pustili se chutě do nápisu dalšího, jehož překlad v jejich podání zněl: „Na obloze pípaj ptáci, sháníme si něco k práci.“ Tento mykénský zlomek nejasného původu zařadili do kategorie nejstarší řecké pracovní lyriky a odšpuntovali další lahev. Šlo jim to samo.

Potom narazili na delší text, a když jej bravurně rozluštili, vytanul před jejich užaslými zraky žalozpěv dávného žrece, promlouvající k nám přes propasti dávnověkův, jak by to bylo dnes: „Proč všechno vždycky končí tak blbě? Zas už se nic nedaří. Žijeme v chrámech z křivých klacků a hodinek jako vařené zrní do podušek a trápení konce nemá.“

Hned se vrhli na další text, jenž byl epicko­-lyrickým epigramem z hostince:

Přišel Pumpa Lumpíček,

dal si pivka žejdlíček,

k tomu ještě karbanátek,

řekl, že má právě svátek.

Měl se jako pámbíček!

Bylo již odpoledne, když naleznuli v konvolutu nerozluštěných starověkých faktur, dodáků a textů též věštebný magický osmiúhelník. Což dnes, kdy Arab věští z vlnek v písku, Číňan z krunýřů šmaťchavých želv, pastucha z vrhu věštebnými kůstkami ovčích nártů a šaman z transů nekromantických, když zjevně již v dobách pradávných žrecové mediteránští, pukajíce dým omamných smotků při svých bádáních geometrických a typogramatických, nacházeli tajemné vztahy kosmické a za přispění mocných duchů využívali jich k transcendentálním dobrodružstvím. Zato nyní člověku budoucnost nalajnuje spořitelna – šmytec!

(…)