Ivan Blatný
Čtyři knihy: Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Tento večer, Hledání přítomného času
Host & Druhé město 2019, 296 s.
Jsou autoři, kteří do čtenářských životů a literárních dějin vstupují na vícekrát. Ivan Blatný byl jedním z nich a stal se shodou dějinných událostí básníkem až kultovním i pro generace současné. U příležitosti stého výročí jeho narození vydala brněnská nakladatelství Host a Druhé město společnými silami všechny čtyři sbírky publikované před Blatného emigrací do Anglie. Kde jinde by také měly být vydány? Čtyřsvazkový soubor, který doprovázejí ilustrace Lubomíra Jarcovjáka, upoutá výraznou grafickou úpravou Martina T. Peciny. Jedná se o čtenářské vydání; sbírky jsou přetištěné podle prvních vydání, ale s přihlédnutím k souborné edici z roku 1995, kterou pro nakladatelství Atlantis připravil Rudolf Havel. V tomto ohledu tedy nejde o žádné překvapení, ale o sázku na jistotu. Když jsem knihu otvíral, kladl jsem si otázku, jaký pro mě bude návrat k Blatného poezii s delším odstupem a jestli mě znovu osloví. Býval jsem Blatným očarován už při prvních setkáních, hlavně jeho pozdními verši. Okouzlení sice poněkud vyprchalo, ale pořád to tam všechno je! Přesto mám i nadále blíže k jeho pozdějším básním a mrzí mě, že v tomto souboru nevyšly také. Básníkovo připomenutí je tak o pár odstínů chudší, než by mohlo být, a zůstává hlasem, který oslovuje především svou nostalgií. Je to trochu nevyužitá šance, protože Blatný je zde jaksi ošetřen a oléčen zvýrazněním čtenářsky přístupnější části díla. Ale díky i za to!
Pavel Kotrla
Libor Staněk
Drolení
Dobrý důvod 2019, 48 s.
Libor Staněk na stránkách Ádvojky nedávno psal o české environmentální lyrice (viz č. 15/2019). Také jeho debutová sbírka se nabízí ke čtení nejsnáz jako plod práce ve světě, který nadále neumožňuje veršování pastorálních idyl. Právě po takovém oblouku totiž básně jdou od první zprávy o procházce po dlažbě „ještě teplé od slunce“, které uprostřed strukturovaného, klenutého světa právě zašlo a propustilo mluvčího ze své moci, až k poslednímu výkřiku: „Léto už nepřichází, ale stále trvá“. Hrůzy antropocénu tu nahlížíme hlavně skrze strukturu a pohyby světla, jemuž staví autor do cesty jenom pár věcí – zdi, zdmi ohraničený prostor dvora, dlažbu na dvoře, deku na dlažbě, občas něco dřevěného, ze živé přírody stromy a ptáky. To vše se pod dopadajícími paprsky zahřívá, stíny prchají a nevracejí se. Konfigurace věcí tvoří jakýsi domov, snad starý dům, statek, archetypální prostor rodové paměti, případně vzpomínek na prázdniny u babičky. Dle úvodu se má titulní drolení týkat především světla a jeho způsobu existence, ústřední jev nicméně v knížce postupně mění svou povahu, stává se dokonale spojitým, slitým, bez drobků a vnitřních hranic. Drolit se pak nejspíš začíná osvětlený domov, ale to se jenom naznačí. I proto je po mém soudu knížka pozoruhodná. Zkázu, včetně té současné, klimatické, si obvykle představujeme jako rozpad a konec. Síla Drolení naopak spočívá v přesném popisu nemilosrdného trvání.
Matouš Jaluška
Petra Dvořáková
Chirurg
Host 2019, 352 s.
Román, jehož vypravěčem je lékař z maloměstské nemocnice, připomíná vír – točí se v nekonečném přísunu bezvýchodných situací, zoufalé nálady a nenaplněných ambic. Lékařské prostředí je populárním námětem lecčeho a v kombinaci s maloměstem, krizí partnerských vztahů, bezradností ve výchově dětí a pracovními problémy tvoří očekávatelnou kostru textu. Právě předvídatelnost je ale výraznou slabinou knihy. Dvořákové se sice daří představit každodennost v její nejobyčejnější podobě, ale je otázka, zda tento přístup spíš neškodí. Román, který by rád působil jako náročná literatura, je totiž pod povrchem dost banální a mdlý – v souladu se standardem české prózy popisuje obyčejným jazykem obyčejné postavy v obyčejných situacích. Bez výrazných klišé se neobejde ani pohled na muže a ženy. Dvořáková se snaží, aby její mužský vypravěč působil co nejjistěji, abychom snad nepochybovali o tom, že ví, jak to muži se ženami mají. Tentýž přístup sdílejí v knize naprosto všichni. Jako by existoval mužský a ženský svět a mezi nimi zeď, kterou dokážou procházet jen někteří, a to pouze za účelem pracovního či sexuálního styku. Román je v tomto smyslu tak rozštěpený na dvě poloviny, až to děsí. Překvapivý je ale závěr: autorka se nesnaží o překotné řešení a vše nechává doznít v otevřeném, meditativním konci, pod jehož povrchem to ale neklidně bublá. Právě tady se román konečně uvolňuje z pevného přesvědčení o sobě samém a překračuje stín všech televizních ság o doktorech, které tolik připomíná.
Valentýna Šatrová
Aleš Palán
Návrat do divočiny
Prostor 2019, 272 s.
Nedlouho poté, co vyšel povedený druhý díl rozhovorů s lidmi žijícími mimo systém na českých a moravských samotách (Jako v nebi, jenže jinak), se na předvánočním trhu objevil další titul z úspěšné „samotářské“ série. Autor se jím vrací k sedmi z devíti svérázných šumavských samotářů, které zpovídal v první knize, nazvané Raději zešílet v divočině (2018). Aleš Palán dělá dobré rozhovory a věnuje jim dostatek času i osobního nasazení, ale v případě Návratu do divočiny se jedná jen o jakýsi impresivní sequel, o jehož povaze nás celkem plasticky informuje už dryáčnická sentence na obálce: „Všechno důležité jsem našel mezi šumavskými samotáři, říká autor knihy Aleš Palán.“ V publikaci, jejíž převážnou část tvoří fotografie Jana Šibíka, se autor v krátkých textech (náležitě roztáhlých díky velkoryse provzdušněné sazbě) zamýšlí jednak nad nebývalým úspěchem své „šumavské“ knihy, jež prý spojuje čtenáře z velmi odlišných sociálních skupin, jednak se v jakýchsi medailonech pokouší přiblížit její hrdiny z osobnějšího úhlu. Jenže tentokrát to vůbec nefunguje: texty překypují patosem, který chodívá ruku v ruce s kýčem, a za pěkně vypraveným svazkem necítíme ani tak potřebu referovat o životech a povahách samotářů, jako spíše snahu navázat na překvapivý komerční úspěch svazku Raději zešílet v divočině. Chápu, že nakladatel chce z komerčního trháku vytřískat další peníze, které mu poslouží třeba jako kompenzace za nějaký ztrátový titul, ale takovéto zarputilé drancování křehkého světa lidí, kteří se dobrovolně stáhli ze světa, zavání exploatací.
Karel Kouba
Viva video, video viva
Režie Adéla Komrzý, ČR 2019, 85 min.
Premiéra v ČR 13. 2. 2020
Dokument Adély Komrzý Viva video, video viva sice pojednává o počátcích českého videoartu, ještě spíš ale odkrývá polooficiální podhoubí české kultury osmdesátých let. Spolek „videistů“, do nějž patřil i animátor Radek Pilař nebo experimentální filmař Petr Skala, nepůsobí jako skupina výtvarných umělců s jasnou vizí. Spíš jako parta kreativních lidí, kteří se dostali k nové technologii a hrají si s jejími možnostmi. To platí nejen pro VHS, ale i počítačovou grafiku, kterou ve svých krátkých filmech používali. Ačkoli videisté existovali na okraji oficiálních struktur, v roce 1989 se jim podařilo uspořádat výstavu v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Zároveň však neměli vůbec žádné povědomí o videoartu, který vznikal na Západě, ale i v ostatních zemích východního bloku. Dokumentu se daří zdůrazňovat právě tento neokázalý, hravý charakter videistického kroužku, který byl jedním z mnoha „ostrůvků pozitivní deviace“ českých osmdesátek, a do určité míry to dělá poněkud bezděčně. Čeští dokumentaristé se v poslední době snaží za každou cenu umisťovat sami sebe před kameru, takže i snímek Viva video je zarámovaný pátráním Adély Komrzý po stopách koníčku jejího dědečka Radka Pilaře. Důsledkem toho je dramaturgická roztěkanost, režisérka se například trochu nuceně pouští do konstruování kontrastních setkání různých osobností. Na druhou stranu se její osobní přístup dobře potkává s bezprostředností samotných videistů.
Antonín Tesař
Lawrence Lek
Ghostwriter
Galerie Kurzor, Praha, 20. 12. 2019 – 23. 2. 2020
Edith Jeřábková zakončila své roční působení coby hostující kurátorka galerie Kurzor v Centru pro současné umění v Praze výstavou Ghostwriter britského multimediálního umělce a filmaře malajsko-čínského původu Lawrence Leka. Jde o součást rozsáhlé ságy o vztahu umělé inteligence a člověka, respektive sinofuturistů a biosupremacistů, která se odehrává převážně v blízké budoucnosti – tedy až na úplně první snímek, nazvaný Sinofuturismus, jenž mapuje historii těchto vztahů až do devatenáctého století. Středobodem výstavy je celovečerní film AIDOL (2019), jehož hudební složka je tak výrazná, že lze celé dílo považovat za dlouhometrážní videoklip, rozdělený do třinácti kapitol podle třinácti skladeb. AIDOL navazuje na předchozí Lekův film Geomancer z roku 2017. Hlavní postavou obou snímků je satelit „Geo“ Geomancer. Ten v novince pokračuje ve své cestě za uměleckou tvorbou, která je umělé inteligenci v budoucnosti zapovězena a zůstává výsadou biosupremacistů. Děj celovečerního filmu i doprovodných videí se tak točí především okolo témat umělecké tvorby a autorství v době automatizace a rozvoje technologií, které umožňují vytvářet umělecké artefakty na základě predikce, vše je navíc zasazeno do prostředí, ve kterém je kreativní průmysl ovládnut jedinou společností, korporátem Farsight. Sám Lek tak přehodnocuje nejen pojem kreativity, ale také svou vlastní roli autora uměleckého díla.
Natálie Drtinová
Matěj Samec
Finnmark
MeetFactory, Praha, psáno z reprízy 28. 1. 2020
Možnost zažít v Česku tu pravou zimu, kdy dveře i okna zasypou závěje a střeše hrozí pod tlakem sněhu zhroucení, poskytla letos alespoň divadelní scéna MeetFactory inscenací Finnmark, jejíž název odkazuje k území Norska hluboko za polárním kruhem. Autorský text Matěje Samce, který se zároveň výjimečně ujal i režie (za spolupráce Jany Prekové), pojednává o tom, že sourozenecké vztahy, zvlášť pokud zatuhnou pod ledovou krustou nepřízně osudu, nejsou námětem pro detektivku, v níž by šlo ukázat prstem, kdo je vrah. Osamocené umírání a ještě osamělejší vraždění tu páchají dvě sestry – jedna (Zuzana Stavná) je vyšlechtěně krásná a zprvu tajuplně mlčenlivá, druhá (Anita Krausová) na svět předstírání a snažení se před očima druhých naopak zcela zanevřela a zavřela se ve srubu, který je s přibývajícím sněhem civilizaci čím dál vzdálenější. Postavy si jsou natolik samozřejmými protiklady, až začínáme pochybovat, zda nereprezentují jednu, vlivem neurčitých neblahých událostí rozdvojenou osobnost. Scéna si vystačí s prkenným obložením, fosforeskujícími čárami na zemi (snad aby se bylo čeho v té šedobílé pustině chytit), skandinávským křeslem, kupkami sněhu z chlupatiny, lampou a sekerou. Představení prospívá i to, že do svého klaustrofobického formátu dává publiku nahlédnout jen krátce – po hodině osamění v ledem sevřené krajině se totiž člověku začínají v hlavě dít opravdu divné věci. Až běhá mráz po zádech.
Marta Martinová
Edúv Syn
Karel Gott je mŕtvy keď hralo rádio
MP3, Nemota crew 2019
Trap sice hýbe česko-slovenskou rapovou scénou již pěkných pár let, ale stále jako by v něm něco zásadního chybělo. Ještě donedávna tím absentujícím prvkem byla poloha, která místo adorace luxusu a egomaniakálního výrazu upřednostňuje introspekci. Jinými slovy, scházeli tu interpreti, kteří by nesli na trh vlastní depresi. Snad proto, že při obnažování vlastního nitra vždy hrozí nebezpečí ubrečeného patosu, jenž ve výsledku působí trapně. Slovenský rapper Edúv Syn (vlastním jménem Matej Myslovič) má kořeny v hardcore-punkové scéně a možná právě díky svému punkovému přístupu se tomuto nebezpečí dokázal vyhnout. Jeho debutová deska Karel Gott je mŕtvy keď hralo rádio není ani prvoplánovou politickou agitkou, ani obvyklým emocionálním projevem rozmazlených xanaxových rapperů, kteří si stěžují na prázdnotu ve světě, v němž mohou mít vše, na co ukážou. Edúv Syn zcela otevřeně vypovídá nejen o trýznivé samotě mileniálů v době postkapitalismu, ale i o sebedestruktivním hédonismu generace antidepresivních pilulek a krystalických jedů. Myslovič má nesporný literární talent a k uvěřitelnosti osobní výpovědi přispívá také fakt, že se během krátké doby naučil skutečně rapovat. „Počúvaš nádej zlomenú v kolenách, to som ja,“ vyznává se Edúv Syn, který je s několika stovkami sledujících na platformě Spotify jednoznačně nejnedoceněnějším talentem česko-slovenského rapu. Podobným druhem splínu dnes ovšem trpí kdekdo, takže lze očekávat, že i počet fanoušků bude pozvolna narůstat.
Pavel Chodec