Mrdnuto zármutkem

„Dobrost tohohle textu závisí na životních vyhlídkách jeho autora. (…) Tenhle text bude mít tah, jestliže na tu svoji vílu umřu. Jestliže budu už daleko, až to ty, spanilomyslný čtenáři, budeš číst. (…) I z mé smrti se stane jakoby koketní nápad,“ poznamenává si 10. června 2015 do svého deníku Péter Esterházy (1950–2016). Začíná jej psát o několik dnů dříve, poté, co mu lékaři potvrdí diagnózu rakoviny slinivky. Tyto po čertech „dobré“ koketní zápisky, datované od května 2015 do března 2016 a sestavené do Deníku se sl. Inivkou (Hasnyálmirigynapló 2016; česky 2019), se stanou jeho posledním románem.

Chytit neštěstí za pačesy

Hned v úvodu autor upozorňuje, že není typ, co si píše deník. Nechce kontrolovat, zastavovat, a dokonce ani zaznamenávat čas. Pouze zkouší „chytit neštěstí za pačesy. Obtížit se jhem jeho vět.“ Na pomoc od tíže vlastním neštěstím obtěžkaných slov vyvolává i věty svých předchůdců. Po kafkovsku stojí v bráně k zákonu, po nabokovovsku nechává promlouvat paměť, když jej jazyk zažene do kouta, tak povolá Wittgensteina, když je třeba čtverácky chytračit, tak ­Gombrowicze či Shakespeara. „Je to děs, že skoro všude narazím na větu, kterou už někdo napsal, a navíc jsem to často já, ten někdo,“ konstatuje Esterházy. „Smrt mlčí před verši,“ čteme v Sedmé elegii básníka Jiřího Ortena. Víme, že poutavým vyprávěním lze víc než tisíc nocí oddalovat smrt. Přísluší­-li smrti ticho, je řeč zárukou života? „Ještě se mi chce mluvit. Ne rozmlouvat, povídat si, ale říkat,“ píše Esterházy a dodává, že nechce fantazírovat a že jeho deník „nepřipomíná, nýbrž líčí“. Co však může vylíčit jazyk, který neustále naráží na již mnohokrát napsané, a navíc plagiu­je sám sebe?

„Měl bych lpět na tématu, měl bych přilnout ke slinivce břišní. Je až znervózňující, jak se podobá situaci s Opraveným vydáním, tam i tady vynucený realismus, který mě čílí.“ Zveřejňování, respektive vyjevování nemoci porovnává s přiznáváním otcova udavačství v románu Opravené vydání (2002, česky 2014). Neirituje jej však samotný fakt pomyslné životní katastrofy, ale očekávání, že fikce bude konečně korigována takzvanou realitou. Ve všech svých textech se Esterházy „pozoruje jako zvíře“, v románech Pomocná slovesa srdce (1985, česky 2005) nebo Semmi művészet (Žádné umění, 2008) se ono pozorování pokouší utišit trýzeň po smrti matky. Obstojí ovšem tradiční esterházyovská „ontologická rozjařenost“ i tváří v tvář vlastnímu odcházení? Vždyť i sama víla Slinivěnka mu radí, aby to „s těma svýma srandičkama nezkoušel“, a syn, jemuž dává deníkové zápisy číst, očekává, že uslyší hlas otce, nikoli „veřejné osoby“ a světoznámého spisovatele.

Vrazit ocas do věty

A tak tedy pacient „líčí“ události, které do jeho života vnese smrtelná nemoc – čekárny, nemocniční pokoje, ordinace, defilé pleší a paruk, nevyřízené maily, nutné telefonáty, banální pochůzky, „mrdání časem“, ne­-dění, přežívání. „Čas znenadání získává mimořádný význam. Třeba jen tím, že na něj kašlu. Je se s ním zabýváno. Čas není kontinuální, neplyne, neteče tenkou stružkou ani nezurčí, nýbrž se na člověka vrhá ze zálohy jako krvežíznivá antilopa.“ Toto šelmovské pojetí času neupomíná na žádný eschaton, kupodivu ani nechvátá k tomu, co se musí ještě stihnout. Nejvíc ze všeho je akceptovanou nudou. Pasivní modus „zabývání se“ narušují buď sice nenápadné, ale o to rozhořčenější komentáře aktuální společenské situace (taxikáři dumající o migrantech nebo televizní přehlídka nacio­nálních kýčů) a labužnické zážitky („hřešení s tlačenkou“). Ty leckdy mají groteskní ráz – například když bratr autora upozorňuje na karcinogenní účinky grilovaných klobás.

Okázalé požitkářství (dojde třeba i na ráčky z Vídně) nepředstavuje ovšem únik od reality nemocného těla. Naopak. Právě tělesnost (a lačnost) je všudypřítomná. „Připomínám mi své tělo fotbalisty,“ říká Esterházy při pohledu do zrcadla. Postupující nemocí jako by jeho podoba teprve získávala ostré kontury. S dojetím nalézá ve tváři ironii svého zemřelého otce. Ubývající vlasy udělají zase radost vnukovi, protože konečně vidí dědečkovu hlavu i s ušima. Hlavní pozornost – nebo lépe vzrušení – ale patří slečince v jeho útrobách. „Deprimuje mě. Musí být tam uvnitř, ve mně, dost osamělá. A přitom obrovský sex, takové spojení, že se nedá určit, kde jsem ještě já a kde už ona.“ To víla Slinivěnka – slečinka Inivěnka, Slibřiška, broučínek, drahoušek, Broučice Pytlice, srdénko milené, potvora, svině – je příčinou a důsledečkem tohoto psaní. Esterházy rozmlouvá, místy dokonce v mileneckém plurálu, se svou dámou „tam uvnitř“. Laská, objímá, hladí rozpustilou žlázku sl. Inivěnku, která jako prohnaná milenka vyhání jeho ruku ze svých kalhotek. Milostný zápas a erotické hry ukazují, jakou podobu také může mít tradiční žánr danse macabre. „Ty moje vílo nebo slečno Inivko… zdalipak bys mě uměla zevnitř vykouřit? (…) Mezitím jsem zapomněl, že do mě po kapkách vtéká, neustále vtéká, můj požehnaný jed. Abychom se i nadále drželi orální linie: To znamená, že ten, kdo tady saje, jsem já. (…) Možná, že víc než svým ocasem bych se měl zabývat svou duší? Nota bene ani svým ocasem se nezabývám, jen ho čas od času vrazím do věty.“

Bystroň i blázen

Když americký antropolog Robert F. Murphy onemocněl rakovinou páteře, rozhodl se své tělo učinit objektem terénního výzkumu a jeho závěry shrnul do knihy Umlčené tělo (1987, česky 2001). Zmiňuje v ní, že hrůza z nádorového bujení je výrazem starobylého strachu z pronikání cizích předmětů do těla, a popisuje postupný proces odcizení vlastnímu tělu. Esterházy jako by se ale pokoušel za všech sil naopak ve svém těle zabydlet, zaplnit prázdnotu („Dá se myslet naráz na svět jako na celek a na moje střeva?“), přemoci strach milostným splynutím. Intenzivní, někdy až lehce iritující soustředění na tělo, jeho procesy i potřeby ale směřuje pozornost především k jazyku. Jeho erotizace (a fetišizace), ve škále od lyričnosti po pornografii, tentokrát nedemonstruje analogii mezi pornografickým a ideologickým diskursem (jako v případě Malé maďarské pornografie), ale moc v tom nejelementárnějším významu – jako vůli a sílu k životu. Vulgarismy nedetekují primárně intimitu či upřímnost autobio­grafického vyprávění. Esterházy je označuje za býky plné životní síly a volá, že i „extenze a reinterpretace sprosťáren (…) je úkol“.

Sl. Inivka „mění smysl vět, opřádá a obepíná věty, najednou se stává kontextem všeho“. Pravá příčina i důsledek Esterházyho zkoumání nespočívá tedy v analýze ne­-moci, ale v ohledávání (ne)konečnosti románu a moci literárního jazyka. Čteme sice text „mrdnutý zármutkem“, a to intenzivněji v okamžicích, kdy pisatel konstatuje, že to či ono mohlo být první větou románu, přičemž on tuší a čtenář ví, že tyto romány už dokončeny nebudou, než když se pojednává o padajících vlasech. ­Neustálé jazykové šaškárny z něj však činí překvapivě zábavné, a snad dokonce i radostné čtení. Mimořádný překlad Roberta Svobody zdůrazňuje právě onu laškovnou hravost, ale i náhlé přechody nálad a žánrů. Ve víru jednotlivých fragmentů – vždyť i autor, jehož „choroba oblehla jako hrad“, se cítí být přerušeným celkem – se prostupují apokalyptické a žalmické metafory s pornografií, anální s analytickým, prasečinky s poezií, fotbal s filosofií, ironie s vážností: „Zdá se, že jsem současně bystroň i blázen, vzdělanec i buran, teoretik i praktik, vysvětluji i vyprávím, používám rozum i cit.“

Nesdělitelné a veselé

S postupujícím časem a snižující se frekvencí zápisků jako by do Deníku pronikala tíha toho všeho, o čem Esterházy nepíše, a času, kdy nemůže vzít pero do ruky. Ta, se kterou se v Deníku potýkal, jej nepřiměla opustit všechny literární manýry a srandičky, neboť ví, že pouze u psacího stolu je na svém pravém místě: „Ve mně žádný opravdický táta není! Žádné opravdické já, které není vidět a které by ta definitivnost, co ve mně roste, můj vztah k ní a náš vzájemný vztah nechaly vyjít najevo. Já jsem ta nedefinovanost.“ Málokdo má takovou imunitu vůči patosu jako Esterházy: „Ale v který prdeli zase zůstala tragédie? No, však ono do toho trochu tragédie stejně prosákne. To je taky jedna z věcí, jakých máte při psaní plno; nedá se chtít.“ Vyznává se z touhy psát povrchní historky pro obveselení, v nichž se „i tak zableskne něco ne důležitého, ale krásně nesdělitelného“. Vlastencům doporučuje více ležérnosti, která „není nezodpovědností ani flinkáním. Spíš jen odstraňuje trubicové vidění. Je to schopnost otevřít se vnějšímu světu, nikoli bezzásadovost.“ Právě tato ležérnost nejlépe vystihuje povahu Esterházyho veselosti i závěrečných slov: „Docela dobrou poslední větou by bylo, že pořád přepisuji na věčně.“