O pestrosti a volbě - divadelní zápisník

Brněnské Národní divadlo se na svých dvou činoherních scénách v aktuální sezóně přihlásilo k pestré dramaturgii – a Mars, nejnovější hra dramaturga a scenáristy Mariuse von Mayenburga, uvedená poprvé teprve v květnu 2018 v Schauspiel Frankfurt, do plánu dramaturga Milana Šotka bez váhání zapadá. S pestrostí je třeba pracovat už kvůli „národnosti“ divadla, jehož publikum tvoří honorace s abonmá, studenti múzických umění, kultivovaní senioři, zkrátka diváci všech věků a chutí, a kterému je vzhledem k jeho různorodosti těžké se zavděčit, protože co je na jednoho už „moc“, tam druhý teprve očekává, že se tempo rozjede. Jenže problém s pestrostí se nikoli řeší, ale násobí, pokud má sice autor hry jasno v tom, že mu jde o aktuálnost, ale nedokáže se rozhodnout, co chce ve vší komplexnosti současného světa vlastně akcentovat ani jakou formu zvolit – zda strindbergovské drama, legrační sci­-fi povídku, psychologický román nebo snad televizní reality show. Brněnští inscenátoři v čele s režisérkou Natálií Deákovou bohužel za jeho nejasnými spády přes všechnu snahu spíše jen povlávají.

Zápletka Marsu je přitom nekomplikovaná: na Zemi docházejí zdroje, a proto je plánována kolonizace jiného vesmírného tělesa, k níž je třeba vybrat účastníky, kteří nejlépe vyhovují náročným podmínkám. O těch ale ani v reálném světě, ani ve hře mnoho nevíme. Diváku se tak předestírá situace podivné soutěže, v níž jsou adepti testováni, nikdo však neví, jaká jsou kritéria, co se vlastně prověřuje a proč. Nic nenapoví ani scéna a kostýmy: vybledle hnědé uniformy mohou být vojenské i dělnické, nebo třeba jen naznačují zbytnost hrdinů – možná jde jen o laboratorní myši, na nichž probíhá neznámý experiment. Správná odpověď vyjde najevo až ve finále, které však může opět být jen metaforou či snem: testem úspěšně prochází labilní blázen schopný čehokoli.

Mayenburgův Mars nás stejně jako výzkum vesmíru staví před cosi nepředstavitelného – máme nějak jednat v momentu, kdy došlo k absolutní ztrátě kontextu: nevíme, co nás čeká v nejbližší, natož daleké budoucnosti ani v nejspíš nekonečném prostoru; nevíme, podle čeho nás někdo hodnotí jako ideální kandidáty pro misi, jejíž parametry neznáme. Otázka volby ve chvíli, kdy netušíme, pro co se rozhodujeme, ale máme vědět proč, tak nepříjemně připomíná aktuální a až příliš reálnou situaci informační exploze, v níž jsme se ocitli v 21. století a kterou filosof James Bridle lovecraftovsky označuje za „novou dobu temna“. Ve stejné temnotě nechává hra i diváka – když nám někdo říká, že jsme v bezpečí, můžeme mu věřit? Neznačí podobné přesvědčování většinou přesný opak? A co se stane, když si sundáme ten pytel z hlavy? Očekává se to od nás, nebo nás to diskvalifikuje? Dokážeme žít s tím, co uvidíme? Můžeme hrát podle pravidel, nebo je obejít, když vůbec netušíme, jaká vlastně jsou?

James Cole z Gilliamova filmu 12 opic i postavy her typu Battle Royle jsou oproti hrdinům Mayenburgova Marsu ve výhodě: ačkoli se ocitají v situaci, s níž musí pracovat zcela bezprostředně, její obrysy alespoň tuší a hlavně – mají jasný úkol. Pocit absolutní nejistoty, chybí­-li jakýkoli kontext, kdy snad, možná, asi záleží jen na tom, jací jsme doopravdy, je tím nejzajímavějším, co vyhlídka kolonizace Marsu poskytuje. Rozhodnout se bez váhání sám podle svého je mise z nejobtížnějších. U Mayenburga v ní nejlépe obstojí šílenec.