Space opera pracujících

Expanze se odehrává v nepříliš vzdálené bu­doucnosti. Lidstvo sice osídlilo Sluneční soustavu, ovšem rozhodně se nevydalo cestou „startrekovské“ humanity. Revival naopak zažívají kolonialistické tendence a přebujelý kapitalismus vyjádřený starou poučkou, že vlastnictví je devět desetin práva. Vedle sebe stojí zhýčkaná Země, terraformací a zbrojením posedlý Mars a Pás. Ten tvoří soustava asteroidů a základen na měsících vnějších planet, které jsou vykořisťovány zmíněnými velmocemi, korporacemi i vzájemně znesvářenými lokálními klany. Rostoucí napětí kulminuje ve chvíli, kdy se objeví záhadná protomolekula mimozemského původu. Do událostí se pak neustále zaplétá posádka lodi Rocinante. Ta v průběhu jednotlivých sezón odhalila s genocidou hraničící pokusy s protomolekulou, sehrála roli v krátké, ale intenzivní válce mezi Marsem a Zemí a nakonec pomocí protomolekuly otevřela lidstvu cestu k více než třinácti stovkám nových světů. Čtvrtá sezóna se však paradoxně drží při zemi a nabízí komornější restart seriálu, byť nadále rozvíjí pro Expanzi typické kolonizování nových žánrových prostor.

Dolních deset miliard

Knižní předloha seriálu bývá označována jako space opera. Tento subžánr byl původně ryze pulpovou zábavou plnou exotických a epických atrakcí. Současná space opera je ale ve své vrcholné formě definována spíše romány Duna (1965, česky 1988) Franka Herberta nebo Hyperion (1989, česky 1996) od Dana Simmonse či Kubrickovým filmem 2001: Vesmírná odysea (1968), v mnoha ohledech až metafyzickými příběhy o směřování lidské rasy k transcendenci, o pokoření vesmíru nikoli technologiemi, ale myslí. Lidovější podobu pak představují akční příběhy Neala Ashera nebo vesmírná obdoba námořnických románů Davida Webera. A právě k této přístupnější podobě space oper se hlásí James S. A. Corey, což je společný pseudonym Da­niela Abrahama a Tye Francka, autorů Expanze.

Jejich space opera je minimálně ve svých počátcích ryze proletářská. Hlavní postavy žijí na okraji společnosti a k velkým dějinám se dostanou náhodou nebo nedopatřením. Autoři tak přirozeně vpravili do děje řadu sociálních problémů, ale i různé druhy morálky, aniž by se vzdali barvitého příběhu. Zatímco „ti nahoře“ pracují se statistikou, ti dole vidí konkrétní lidské osudy a snaží se žít podle osobního kodexu.

Ten v Pásu vychází z úcty ke spolupráci, pro­­tože vzduch, voda i samotný prostor jsou nedostatkové zboží. Jejich pocit sounáležitosti je pak posilován i postupujícími tělesnými změnami pod vlivem života v nižší gravitaci. Ne nadarmo nazve Holden svou loď právě Rocinante – opakovaně totiž vyráží do boje s větrnými mlýny prospěchářství a politického cynismu. Nejedná se přitom o nic převratného. Například Pásu podobné prostředí a jeho revoltu proti mateřské mocnosti popsal už Robert A. Heinlein v románu Měsíc je drsná milenka (1966, česky 1994) a podobné téma bychom našli i ve filmu Total Recall (1990).

Expanze ovšem není primárně ideologická, i když témata kolonialismu a morálního dluhu bývalých mocností v současné fantastice sílí (viz trilogie Božská města Roberta J. Bennetta), ale spíše praktická – ostatně i v designu vesmírných lodí se drží seriál poznámky z knih, že připomínají hydrant.

Právě na praktičnosti a užitečnosti vytvořil seriál svůj osobitý vizuál. Podobně jako například v prvním filmovém Vetřelci (1979) se i zde vyzdvihuje špinavost, opotřebovanost materiálu a rutina. Seriál také zachycuje, jak řešení i těch nejjednodušších problémů komplikuje nedostatek času nebo omezení daná prostorem. Dochází jen k minimálním zjednodušením (ostatně i autoři předlohy zodpověděli otázku, jak funguje v příběhu používaný Epsteinův pohon, lakonicky: „Efektivně.“) a seriál zprostředkovává naléhavý pocit, že vesmír je tu od toho, aby nás všechny zabil.

Vesmírný horor

Z Vetřelce si ovšem Expanze nebere pouze špinavost. Odhalování nelegálních experimentů s protomolekulou totiž kontaminuje tradiční dobrodružnou space operu vesmírným hororem. George R. R. Martin, který patří k fanouškům seriálu a také k nejdůležitějším lidem v kariéře obou autorů, se vyjádřil, že Leviatan se probouzí (první díl knižní Expanze) je nejlepším příběhem o „blijících zombících“, jaký kdy četl. V dalších sezónách, inspirovaných knihami Kalibánova válka a Abaddonova brána, je pak možné rozpoznat ovlivnění hrou Doom (1993) či kultovním snímkem Horizont události (1997).

Expanze ovšem obsahuje i silné prvky kyberpunku v podobě implantátů, drog a programově zlotřilých korporací či noiru v příběhové lince detektiva Millera (ten na chvíli doplní posádku Rocinante a v aktuální sérii je protomolekulou řízeným přízrakem, který dokáže komunikovat pouze skrze detektivní klišé o „hledání stop“). Právě jeho postava je v Expanzi největší poctou Georgi R. R. Martinovi, který kdysi proslul jako autor melancholických povídek mixujících sci­-fi a horor. Tvůrci totiž nechají Millera prožít bolestný milostný románek s dívkou, kterou má unést a vrátit rodičům a která je v momentě, kdy ji poprvé spatří, už mrtvá.

S eskalujícím napětím mezi Pásem, Zemí a Marsem se seriál především v první polovině třetí sezóny překlopil do ryzí military ­sci­-fi. Ta mu ovšem neslušela. Přestože konečně dostaly pořádný prostor postavy, které v knihách naskočily až po prvním díle, ale v seriálu byly přítomny – bohužel pouze do počtu – od začátku („had v sárí“ Chrisjen Avasarala), epický rozmach šel proti podstatě předlohy. Tvůrci náhle mnohem více spoléhali na atrakce a nedokázali svou objevivší se akčnost náležitě prodat ani vizuálně – jakkoli se to snažili maskovat dramaty na můstcích válečných lodí, jejich projekt nepatřil k těm, v nichž by padaly rozpočtové rekordy.

Zlatá horečka

Aktuální sezóna je z tohoto hlediska restartem, což vychází i ze struktury předlohy. Autoři měli původně smlouvu na trilogii, následně na další tři knihy a současný plán hovoří o devíti románech. Čtvrtá série je tak opět komornější; velké dějiny jsou v pozadí, celá linie střetu Avasaraly a její mladé vyzyvatelky by se dala shrnout ve třech výstupech, politická situace v Sluneční soustavě je zmražena a hlavní pozornost na sebe strhává nová periferie, planeta s velkými zásobami lithia, hrstkou nelegálních osadníků z Pásu a psychopatickým šéfem korporátní ochranky. Je to jakýsi vesmírný Divoký západ, kde vypukla zlatá horečka.

Seriál znovu staví konflikty na omezených zdrojích a neustálém střetu s přírodou. Zároveň dává větší prostor jednotlivým postavám, které byly v předchozích dvou sezónách oběťmi děje plného zvratů. Naplno se zúročuje skutečnost, že divák už strávil s posádkou Rocinante několik desítek hodin, takže nevadí ani mizerné herectví většiny zúčastněných.

Nejzajímavější je vedlejší linie z Marsu, který v důsledku existence bran k jiným světům náhle ztratil motivaci trvat na terraformaci. Právě myšlenka vícegeneračních plánů a snů konkrétních společenství byla vždy jedním z nejzajímavějších prvků Expanze. Příznačné přitom je, že změnu tohoto paradigmatu seriál opět zaznamenal zespodu – na příběhu vzestupu a pádu jednoho policisty fušujícího do překupnictví.

Jakkoli tak může být čtvrtá sezóna zklamáním pro ty, kteří obdivovali epičnost té předchozí, jedná se skutečně o návrat ke kořenům a z hlediska základní premisy „space opery pracujících“ vedle první sezóny o nejvěrnější adaptaci předlohy. A také je to skutečně nejlepší seriálová space opera od dob Whedonovy Firefly (2002). Jen je třeba se smířit s tím, že velké myšlenky jsou zde často jen produktem žánrových vzorců a vlastně i klišé a že řeči o její „hloubce“ vypovídají v první řadě o tragickém stavu konkurence na poli science ­fiction posledního desetiletí.