Básnickou knihu Bohdana Chlíbce Krev burzy lze považovat za angažovanou, ale velmi specifickým způsobem: duchovně zaměřený básník freneticky a naturalisticky ztvárňuje podobu současného spektáklu a odráží „všelidské vyšinutí mysli“, aniž by se nechával omezovat sdělností.
Chce-li mizerný básník znemožnit zlého kapitalistu, napíše o kapitalistovi, že kšeftuje. Chce-li jiný mizerný básník žalovat na člověka, že už se nechová lidsky, napíše něco o zvířeti a tetelí se, jak nás všecky morálně vyřídil. Tyhle triviality zná každý. Takhle se ucpané vědomí brání nezastavitelnému přívalu podnětů. Chce-li si kdo ušlapat půdu pod nohama před příštími údery skutečnosti, primitivní slovní hry mu nepomůžou. Copak to není počátek smíření, když si otevřu vokabulář dne a hbitě pojmenuji, co mi vadí? Je potřeba to, co mě zachvacuje úlekem, z nějž se nelze vzpamatovat, převádět do jazyka pospolitých názorů a kuloárních argumentů? Opravdu musím mluvit tak, aby mi rozuměli novináři? – Sem, k svrchovaným možnostem básnické výpovědi, mě přivádí četba nové sbírky Bohdana Chlíbce Krev burzy. A ano, mluvím o angažovanosti.
Sviňská podívaná
Krev burzy je sousloví z titulu básně odvozené z verše, ve kterém se čtou výkřiky frenetického kamelota: „Ocelárny sílí! Burzou se žene nová krev!“ Frenetický je i Chlíbcův básnický projev. Mluví s námi za nás, osočuje nás, varuje, někdy nám káže, a dělá to všechno tak nespojitě a na pohled fantasticky, že si to skoro nebereme osobně. Chce nás provést kusem znepokojující krajiny básníkovy, kde jsou finanční toky animovány, povýšeny na zlověstný fyziologický proces. Chce nám dát citelně prožít organickou povahu společenského spektáklu na té nejzákladnější úrovni: jako hemžení průsvitných bakterií ve výběhu Petriho misky, kde každá musí žrát a potom srát.
Ale povědomé příznaky komodifikace nás samých a našich potřeb v éře hyperreálného kapitalismu tvoří jen nepatrnou, pozastřenou složku Chlíbcovy obsažné výpovědi. Všelidské vyšinutí mysli se tu obráží především v defilé zmrvených adaptačních strategií nejušlechtilejšího, nejvznešenějšího organismu dějin, který je chorobně přitahován vlastní nízkostí. Autopticky chladný básníkův pohled vyvrhuje vnitřnosti notně pomučené lidské duše – je to sviňská podívaná. Proto nás Chlíbcovy básně, navzdory autorovým těkavým hyperbolám a archaizačním choutkám, s každou stranou svírají silněji, proto je od sebe nemůžeme odstrčit jako uskladněné faktum středoškolských tabulek.
Rozprava v kanále
Sbírka funguje jako svého druhu respirační stimulant. Tam, kde to mezi lidmi čpí, tam básník prodlévá, aby navodil rozhodující účinek emocionálního čpavku. Není divu, že se zásadní dialog celé sbírky, rozprostřený na pokračování mezi pět básní (Pod kanálovou mříží A–E), odehrává ve stoce. Disparátní rozmluva dvou individuí, jimž bylo amputováno společenské postavení i ohledy, účast a jiné obstrukce v procesu přírodního výběru, se soustředí kolem posledních věcí člověka v tom smyslu, že běží o holý krk. Ti dva se zmocňují své krajní situace profesorským tónem: „Zapálená svíce postavená na rozžhavená kamna, to je člověk.“ Třebaže jim je dáno shnít mezi odpadky, vášnivě diskutují a dobírají se nemalého poznání: „Zmistrují Pánaboha, donutí ho poznat, co je dobro! (…) Donutí tě k sebezhanobení prostřednictvím státu.“ Stoka je prostorem dalekosáhlejší směny než burza. Život je ztracen, ale tady se ještě rokuje o tom, jak se to mohlo stát.
Mimochodem rozprava v kanále představuje dokonalou ukázku Chlíbcova nakládání s ironií. Ironie tu nic nepodrývá ani nenadlehčuje, ironie tu zabíjí zaživa. Ironií se přesně pojmenovává situace. Ironií se uráží, ale tak, že se urážkou vyslovuje nejpřiléhavější soud. Ironií se tu ničemu a nikomu neulevuje.
Kanál je v Krvi burzy symbolickým prostorem malé, komorní apokalypsy, která má do sebe jakousi ensorovskou teatralitu. Básník volá, abychom přistoupili blíže a hleděli spolu s ním na sépiově virážované momentky velmi současného panoptika, kde existence zběsile exhibují svůj vlastní život. Jistě, jsou to povětšinou naturalistické výjevy, ale hnus pociťovaný při pohledu do zrcadla ještě nikomu neublížil. Kdo se těch veršů zvlášť štítí, poznal se.
Podoba Chlíbcovy poezie je od první sbírky nezaměnitelná, v zásadě konstantní a přes veškeré opojení tělesnými pochody, přes uhranutí žílami temně prosvítajícími pod kůží je duchovní. Jeho básnická vize se nikdy neomezovala sdělností. Realizuje se podle vlastního, nesmiřitelného, výrazně artikulovaného rytmu. To jsou všechno přednosti, záruka autorského gesta, které se nespokojí s čerstvě zaschlými pocity ani lukrativními tématy.
Autor je literární kritik.
Bohdan Chlíbec: Krev burzy. Aula, Praha 2019, 60 stran.