Výprava na rudou hvězdu

Po pádu Sovětského svazu propadla nejen západní levice skepsi ze ztráty perspektivy. Navzdory tomu byla i v celkově depresivním třicetiletí příležitostně zachvacována krátkými, ale poměrně intenzivními revivaly utopismu. V éře, v níž hlavní naplň práce levicových teoretiků spočívala v diagnostikování vítězství neoliberalismu, byly vlastně pochopitelné. Už v roce 1991 americký sociolog Erik Olin Wright inicioval Real Utopias Project. Výstupem řady workshopů a seminářů bylo nakonec sedm knih, které vyšly v londýnském Versu. Americký teoretik Fredric Jameson zase v knize Archeologies of the Future (Archeologie budoucnosti, 2006) tvrdil, že „k Utopii neexistuje alternativa“. A za produkt utopického myšlení lze označit i snahu Davida Graebera podat alternativní výklad přítomnosti a rozklad alterglobalizačního hnutí označit za důsledek jeho faktického vítězství, jež musela zadupat do země represivní politika po 11. září 2001. Jeden z nejzajímavějších článků tohoto volně pospojovaného řetězu nepochybně představuje i Wallersteinova Utopistika (1998, česky 2006), která vychází z předpokladu, že stojíme na prahu transformace kapitalistického světosystému v cosi docela nového.

Došlo ale i na hledání ztracených utopií minulosti. Na širém poli politické praxe se dialektické aufhebung postautonomismu proplétalo s endemickým šířením starých i nových forem komunitního organizování a pojem komunita postupně vrůstal do mainstreamového diskursu. A zkrátka nezůstalo ani hledání alternativních minulostí, zvlášť těch, které se zdály představovat kýženou výhybku před rozcestím, na němž levicový projekt vjel na slepou kolej dějin.

Rudá hvězda

Alexandr Alexandrovič Bogdanov po krátkou dobu soupeřil o vedoucí postavení v bolševické straně se samotným Leninem. Dnes je Bogdanov známý především jako terč Leninova polemického spisu Materialismus a empiriokriticismus (1909, česky 1933), který se stal pilířem bolševické filosofie. Bogdanovův příběh byl ale v lecčems strhující. Mladý fyziolog v roce 1903 vstoupil do bolševické strany a ve své době byl respektovaným revolučním vůdcem a filosofem. Po Leninově útoku jeho sláva rychle pohasla a v roce 1909 byl ze strany vyloučen. Pronásledován carským režimem, žil léta v exilu, mimo jiné i s Maximem Gorkým na ostrově Capri. Do Ruska se vrátil po amnestii v roce 1914, tehdy už však bez politických ambicí. Po Říjnové revoluci, když se sovětské Rusko nakrátko stalo laboratoří modernismu, spoluzaložil Proletkult. Hnutí, jehož cílem bylo odbourat všechny pozůstatky buržoazní kultury minulosti a přinést nové společnosti čistě proletářské umění, však velmi rychle podlehlo ve frakčním boji sovětských uměleckých klik. V roce 1923 Bogdanova zatkla GPU, podařilo se mu ale přesvědčit vrchního čekistu Felixe Dzeržinského, že není pro revoluci hrozbou, a byl propuštěn. V roce 1924 se vrátil k medicíně a začal experimentovat s krevními transfuzemi. Na tomto poli je dnes považován za průkopníka, jeho cíle ale příliš vědecky nepůsobí: Bogdanov podle všeho usiloval o dosažení věčného mládí. Pozdější experimenty se mu však staly osudnými. Přijal krev nakaženého malárií a tuberkulózou a za dodnes nejasných okolností zemřel. Bogdanovovo průkopnictví v oblasti hematologie brzy upadlo v zapomnění a posmrtnou slávu mu nepřinesly ani jeho filosofické či politické texty. Zájem o Bogdanova byl ale spojen s jeho románem Rudá hvězda (1908, česky 1921). Bolševická utopie, odehrávající se na Marsu, byla pozdním plodem staré tradice.

Často zapírané či hluboko skryté proudy utopismu hrají v levicovém myšlení komplikovanější roli, než se obvykle připouští. Monumentální pomník mu vystavěl dílem Das Prinzip Hoffnung (Princip naděje, ­1938–1947) německý marxista Ernst Bloch. Charakteristickými rysy jsou absence programového vymezení konkrétních cest, jak ke kýžené utopii dospět, a odstup či ústup od praxe. Utopisté, pokud nejsou vyloženě intelektuály, zpravidla nebývají praktickými politiky. I Marxem jmenovaní předchůdci, utopičtí socialisté Henri de Saint­-Simon, Charles Fourier a Robert Owen, svou aktivitu omezovali na zakládání modelových komunit, případně hledání sponzora, který jejich založení umožní. Bogdanov byl pozoruhodný už tím, že byl utopickým autorem a současně praktickým revolucionářem.

Zápletka Rudé hvězdy je sice o poznání románovější než fabule poslední politicky vlivné utopie – Cabetovy Cesty do Ikarie (1840, česky 1950), příběh matematika a bolševika Leonida má přesto hlavně ukázat, jak by vypadala socialistická společnost na Marsu. Fascinující je už samotný fakt, že si Bogdanov vybral žánr, který by většina kulturně konzervativních teoretiků Druhé internacionály považovala za příliš nízký. Bogdanovova „­science fiction“, která barvu planety metaforicky spojovala s revolucí, přišla pozdě, Wellsova Válka světů (1898, česky 1911) totiž o deset let dřív učinila v imaginaci dvacátého století z Marsu domov vesmírných nájezdníků. Nicméně dnes, kdy lidstvo začíná plánovat jeho kolonizaci, je otevření rezervoáru představ o alternativách společenského uspořádání na revolučně rudé planetě více než na místě.

Pesimismus a technologie

S utopií úzce souvisí jiný, původně náboženský žánr – apokalypsa. Jak ukazuje francouzský historik Jean Delumeau v knize Tisíc let štěstí (1995, česky 2010), středověký milenarismus, tedy naděje na dosažení pozemského ráje, většinou počítal s apokalyptickou předehrou. Delumeau zkoumá i různé moderní formy milenarismu – od jeho so­­cialistických podob až po new age. Přitom ale přehlíží, že modernita zásadně změnila podobu milenaristického utopismu i milenaristické apokalyptiky.

Jak kapitalismus, tak sovětský socialismus byly plody téhož moderního projektu, a tak selhání druhého z nich mělo dopad na celou modernitu, byť je podceňovaný či přehlížený. Nakonec to, že průmysl a technologie mohou mít na životní prostředí devastující účinky, si ostřeji uvědomovali obyvatelé sovětského bloku, jimž selhávající ekonomika a mezinárodní situace neumožňovala škodlivé externality vyvážet za hranice. Přinejmenším od zprávy Římského klubu s příznačným názvem Meze růstu ale ochladla původní poválečná víra v jistý příchod světlých zítřků prostřednictvím vědeckého pokroku i na Západě.

Spojení vědecko­-technické civilizace s apokalypsou, kterou si sama strojí, je patrně plodem zkušenosti první světové války. Dystopie ale definitivně nahradila utopii až v druhé půlce dvacátého století, ve stínech Osvětimi a Hirošimy. Apokalyptické obavy z technologicky pokročilého válčení se nenaplnily, přestože několikrát svět stanul patrně jen několik krůčků od nukleárního holokaustu. Tato hrozba ale byla jen jedním ze zdrojů technopesimismu dvacátého století. Ať už se napájel z konzervatismu heideggerovského střihu, který proti technice stavěl autenticitu bytí, z Havlova filosoficky naivního humanismu nebo z protiválečného a později environmentálního hnutí, mířil většinou hlouběji než na konkrétní mezinárodní mocenskou konstelaci a přítomné válečné nebezpečí. Hannah Arendtová v knize Vita activa (1958, česky 2007) označila vypuštění první umělé družice za událost, která „svým významem předčí všechny ostatní, včetně rozbití atomu“, představu člověka cestujícího mezi planetami přijímá ovšem se značnou skepsí. Tím, že zásadní chybu viděl v samotné moderní, vědecko­-technické civilizaci, technopesimismus vykračoval za hranici tradičního (socialistického) utopismu. Pokud přicházel s nějakými (převážně velmi abstraktními) recepty na obrodu společnosti, obracely se většinou zpátky do minulosti. Málokterý byl tak vyhrocený jako anarchoprimitivismus Johna Zerzana, který lidstvu doporučoval návrat před neolitickou revoluci, zpravidla ale měly velmi daleko ke snění o výpravě na rudou planetu. Nedůvěra v možnosti vědy a techniky vedla k tomu, že se pravděpodobnější a „realističtější“ jevil konec civilizace než její pokračování na dalších místech naší Sluneční soustavy.

V době klimatické krize se pak myšlenka dobývání vesmíru často setkává s námitkou, že si neumíme poradit ani s jednou planetou, případně s tvrzením, že expanze do kosmu je snahou utéct od problémů, které jsme si sami způsobili na Zemi. Tyto námitky nás stavějí před falešnou dichotomii. Nejde o to rozhodnout se, jestli své úsilí vrhneme do vyřešení klimatické krize, nebo do „kolonizace“ Měsíce či Marsu. Nejde jen o to, že na úrovni základního výzkumu může být obtížné určit, k čemu nakonec jeho výsledky povedou, a co nám mělo pomoci na cestě ke hvězdám, se může stát klíčovým v mitigaci klimatických změn – a vice versa. Rozhodnutí omezit naše vědecké, intelektuální a technologické kapacity pouze na boj s jednou hrozbou, byť bezprostřední a aktuálně největší, by také mohlo fatálně poznamenat naše horizonty a schopnost uvažovat i v jiných než bezprostředních perspektivách.

Síť života

Otázka „problémů jedné planety“ má ale ještě další rozměr. Vykročení za hranice Země, které se ve skutečnosti datuje od vypuštění Sputniku v roce 1957, poslalo v řadě oblastí náš pojmový aparát do starého železa, byť nám to většinou kupodivu ještě nedošlo. Příroda je sice v abstraktním filosofickém smyslu vzato celý vesmír, ale v konkrétních souvislostech, kdy mluvíme například o ochraně přírody, je naše perspektiva velmi omezená. Podobně je tomu i v případě politické ekonomie. Marx, kterému bývá z environmentalistických pozic vyčítáno, že byl proponentem industriálního produktivismu, se skutečně přírodou většinou zabýval jen v úzce ekonomickém kontextu. Příležitostně se ale vyjádřil i obecněji. V Kritice gothajského programu (1875, česky 1974) například říká: „Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce, která sama je jen projevem jedné přírodní síly, lidské pracovní síly.“ A představa vřazení lidské aktivity do přírodního rámce je patrně nejdůsažněji artikulována v dopise Kugelmanovi z 11. července 1868: „Jelikož proces myšlení sám vyrůstá z určitých poměrů, je sám přírodním procesem.“

S kombinací marxismu a environmentální historie, která do značné míry rozvíjí larvální Marxovu filosofii přírody, přichází v knize Capitalism in the Web of Life (Kapitalismus v síti života, 2015) historický geograf Jason W. Moore. Mooreovo odmítnutí dualismu Společnosti a Přírody a zařazení člověka a jeho působení do kontextu procesů vlastních biosféře Země však není dostatečně radikální. Karteziánský dualismus, který Moore odmítá, ve skutečnosti nikdy nebyl jenom popisem vztahu člověka a přírody, ale také komplementem evropské expanze – včetně „ovládnutí“ přírody prostřednictvím moderní vědy. Ne mylný teoretický náhled, ale projev praxe, v jejímž důsledku velmi pravděpodobně bude jednou možné hovořit o člověku jako přírodní (pozemské) bytosti i o (pozemské) přírodě jako lidské skutečnosti. Vykročení ze Země vyžaduje posun v nahlížení na dialektický vztah pojmů „přírody“ a společnosti. Mají být jejich hranice vymezeny touto planetou, Sluneční soustavou, Galaxií a končí na druhé straně na molekulární, atomární nebo kvantové úrovni? U Moorea nahrazuje společnost komplexnější pojem „síť života“, do níž je člověk vpleten. Avšak ani v „prázdnotě“ vesmíru, ani na subatomární rovině život, jak mu rozumíme, neexistuje. Přesto i na těchto rovinách existuje souvislost se společenskými procesy. Rozšíření lidského života mimo planetu Zemi je potenciálně jedním z největších milníků v dějinách lidstva, srovnatelným snad jen s neolitickou revolucí. Není nic zvláštního na tom, že si tato nová revoluce vyžádá nové pojmy a představy. Tím spíš, že se nedotkne pouze člověka, ale půjde o proces, který je součástí dějin celé pozemské „sítě života“.

Byznys na orbitě

Současný restart zájmu o průzkum vesmíru, který často kondenzuje do zkratky osídlování Marsu, souvisí s bezprecedentním vstupem soukromého kapitálu na pole dříve zcela ovládané státy. Reakce ze strany levicové publicistiky jsou často jen protažením tradiční animozity k aktivitám kapitalistů. Vcelku nezáleží na tom, jestli dotyční své peníze vydávají na charitu, opravy Notre­-Dame nebo na vesmírný program. V této až pavlovovské reakci se obvykle ztotožní předmět s aktérem a rozvojové projekty nebo levnější rakety jsou pak podobně odpudivé jako prodej našich osobních dat nebo spolupráce s diktaturami. Těžko v tom nevidět projevy resentimentu, který plyne z vědomí vlastní slabosti. Zároveň jde ale o důsledek technopesimismu, který byl ztrátou perspektivy nekapitalistické budoucnosti značně posílen. V době, kdy Sovětský svaz ještě zcela nezadusil všechny naděje do něj vkládané, byly úspěchy jeho kosmického programu oslavovány jako významné kroky pro lidstvo. Družice Sputnik a Jurij Gagarin, první člověk, který spatřil Zemi z vesmíru, nebyli heroickými úspěchy jen vědecko­-technické modernity, ale hlavně modernity socialistické. Jak prohlásil Chruščov, let do vesmíru představuje „nový triumf Leninových idejí a potvrzení správnosti marxisticko­-leninského učení“. Je smutnou ironií dějin, že přistání posádky amerického Apolla 11 na Měsíci, sledované se zatajeným dechem na obou stranách železné opony, se odehrálo rok poté, co sovětské tanky likvidací československého „socialismu s lidskou tváří“ definitivně stvrdily nemožnost reformy režimů sovětského typu.

Nelze popřít, že představy „podnikatelů s vesmírem“ jsou často vysloveně otřesné. Vize zakladatele Amazonu Jeffa Bezose postavit „vesmírné hotely, zábavní parky, jachty a kolonie pro dva nebo tři miliony lidí, kteří budou žít na oběžné dráze Země“ skutečně nejvíc ze všeho připomíná dystopickou filmovou sci­-fi Elysium (2013). Utopie boháčů na oběžné dráze, jejíž odvrácenou stranou je povrch Země sloužící jako skládka, montovna a sociálně darwinistický rezervoár kreativity, není příliš lákavá. Kretenismus podnikatelů, kteří vidí vesmír jako lunapark pro hrstku vyvolených, má ale svého komplice v kretenismu té části levice, která má pro cokoli, co souvisí s vesmírným programem, jen slova pohrdání. Tím, že „vesmír“ podnikatelům „nechává“, úmyslně marginalizuje sama sebe a stává se konzervativní a retardační silou, jejíž nejodvážnější myšlenkou je licoměrné fantazírování o znárodňování ještě neexistujících marsovských kolonií a objevů. I když ponecháme stranou pokrytectví takového přístupu, sotva je absence odvahy přemýšlet o otázkách vesmírné expanze dobrou startovní čarou pro nárok na sklízení jejích případných plodů.

Za hranice geopolitiky

Je velmi nepravděpodobné, že se povede v horizontu několika málo dekád vybudovat stabilní a soběstačné osídlení na Marsu. Ale ani poté, co se tak stane, rozhodně nepůjde v žádném smyslu o „řešení našich problémů“. Vesmírná expanze nemůže být o nic méně dialektický proces, než byla sama modernita. I její povaha byla plná rozporů a její důsledky jsou dodnes potenciálně katastrofální. K textům, které nejlépe zachytily nejednoznačnost kapitalistické modernity, stále patří Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany (1848, česky 1898): „Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích, aniž tedy revolucio­nuje výrobní vztahy, a tím i všechny společenské vztahy. (…) Buržoazní epocha se od všech ostatních epoch odlišuje neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zakořeněné vztahy se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět.“

Na rozdíl od manicheismu utopismu i apokalyptiky bylo marxovské pojetí modernity dialektické. Slovy švédského sociologa Görana Therborna: „modernita kapitalismu a buržoazie byla vítána, ale zároveň napadána jako vykořisťující a odcizená“. Tento pohled je vzdálený představě dějin jako šachovnice, na které se střídají černá a bílá pole. Pojetí, v němž každé další řešení přináší nové rozpory, konflikty a střetnutí, ale sotva může naplnit touhu po (platónském) spojení dobra, pravdy a krásy. Je jisté, že meziplanetárnost přinese nekonečnou řadu problémů, s nimiž jsme se dosud nesetkali – třeba nutnost začít uvažovat o existenci našeho druhu souběžně s perspektivou biosféry Země a zároveň pěstovat astropolitiku. Obě tyto perspektivy jsou důležité, ač jsou diametrálně odlišné. Z hlediska biosféry Země příliš nezáleží na tom, komu se jako prvnímu podaří úspěšně dosáhnout Marsu s lidskou posádkou. Na druhou stranu z hlediska astropolitiky je povaha naší meziplanetární expanze zcela zásadní.

Geopolitika je disciplína, která studuje vliv geografie na mezinárodní politiku. Až si pozemské státy a soukromé korporace začnou nárokovat zdroje Sluneční soustavy, budeme muset začít rozvíjet astropolitiku. Ta se tradičním kategoriím geopolitiky vzpírá, ovšem stejně tak se náš navyklý způsob myšlení vzpírá i astropolitice. Snahou vnutit jí tradiční schémata ji zbavujeme jejího obsahu. Začít přemýšlet o lidstvu nikoli jen na partikularistických základech, ale měřítkem planetárním a meziplanetárním je prvním předpokladem astropolitiky.