Zatím dobrý?

Zatímco píšu tuto recenzi, média informují o dalších případech nakažených ­koronavirem v jihovýchodní Asii. Čínské úřady vyhlásily karanténu na území celých měst, jedná se mimo jiné o Hongkong, Šan­-tchou, Wu­-chan a ostatní města provincie Chu­-pej, ale i na Tchaj­-wanu a jinde. V předchozím půlroce plnily zpravodajství hongkongské protesty proti návrhu zákona posilujícího vliv Číny, které nabraly na neuvěřitelné síle a vedly k vynalézavosti na obou stranách barikád. Mezi otázkami, které si protestující i zatím nenakažené osoby v daných regionech jistě kladou, patří především problém určování hranic vnější autoritou: Kdo bude moci cestovat za rodinou na oslavy nového čínského roku a kdo bude muset zůstat v karanténně? Jak si uchránit politickou a soudní nezávislost na čínské vládě? Jaké trajektorie má virus, jak se šíří a jak moc nebezpečné je pohybovat se v nakažených územích? Jak zabránit úřadům v identifikaci obličejů protestujících? V těchto otázkách se pojem hranic znovu a znovu vynořuje jako chiméra: jde o hranice viditelnosti, pohybu, možností a pravomocí nebo restrikcí a reakcí.

Paradoxy globalizace

V relativně klidné Praze mezitím probíhá v prostorách galerie Display výstava So Far, So Right (Zatím je to správně), která se zabývá právě tématem deformací, posunů a změn hranic. Připravil ji tchajwanský kurátor Fang Yen Hsiang před dvěma lety pro Taipejské muzeum výtvarných umění a v Praze můžeme vidět stručnější podobu (chybějí tři jména z východní Evropy a dílo vietnamského performujícího kolektivu Phu­-Luc [Appendix], což je vzhledem k rozměrům pražské galerie pochopitelné). Kurátor chce ukázat jistou spřízněnost „dvou postsocialistických bloků“ v přístupu k reformám i hranicím (vlastních možností i překračování těch fyzických). Nesrovnává ale jednoduše zkušenosti nebo životní příběhy a vlastně nám neříká mnoho o tom, na co se vlastně díváme. Je to paradox globalizace: virus, obrázky z protestů, umělecká díla, potraviny či výrobky se k nám z druhé strany zeměkoule dostanou velmi snadno, ale s významy, širším kontextem a porozuměním je to výrazně složitější (a pomalejší).

Také výstava v Displayi nejspíš zůstane pro většinu tuzemských diváků cizí. To nemusí vlastně zas tolik vadit, když se pokusíme ponořit do jednotlivých děl a užít si jejich estetické kvality. Jenže podle indicií, které máme k dispozici, je zřejmé, že se kurátor rozhodl sestavit výstavu takto, a ne jinak, především na základě politických významů obsažených v uměleckých dílech. A tak narážíme na problém, který není snadné překonat: cizost způsobu, jímž díla vyjadřují svá politicky motivovaná sdělení, nedovoluje divákům neznalým situace jihovýchodní Asie se zorien­tovat. Protřelí návštěvníci nicméně vytuší, že o něco zajímavého právě přicházejí. Ztraceno v (kulturním) překladu, řeklo by se, ale tak jednoduché to není. V dnešní době není čas čekat na překlad, naprostou většinu informací (vizuálních i faktických) vyhodnocujeme pouze na základě zkušenosti a vytrénované intuice, aniž bychom realitě věcí a informací opravdu rozuměli. Proč tedy totéž požadujeme po uměleckých dílech?

Hranice a vzdálenosti

Při procházení výstavou mě přepadl pocit, že to hlavní, čemu nerozumím, jsou metafory a odkazy, jimiž má politická rovina děl rezonovat, a mé veškeré snahy končily u identifikace základních, avšak příliš banálních klíčů. To se bohužel týká i děl zástupců naší části světa. Fragmenty z projektu Bulhara Kosty Toneva zůstávají stejně vzdálené porozumění jako asijská díla, s výjimkou vývěsního štítu­-lightboxu s nápisem „Your Estate Is My Estate Is Your Estate…“ (a tak stále dokola). Tonevův krajan Luchezar Boyadjiev je zastoupen projektem GastARTbeiter, který mapuje institucionální a finanční pozadí úspěšné umělecké kariéry východoevropského autora. Nabízí se tu téma, které bylo zajímavé před dvaceti lety (tedy v době, kdy vzniklo), dnes ale existuje daleko více proměnných a z plachty na nás dýchá spíše roztomilá umolousanost.

To, co mě na výstavě nejprve provokovalo a posléze štvalo, mě nakonec vlastně začalo bavit: pocit, že se dívám na střípky z hodně vzdálené (mentálně i fyzicky) výtvarné komunikace, jíž mohu porozumět pouze na bázi globálně sdílených útržků informací (jako jsou například v úvodu zmíněné aktuální události). Osobně jsem si nicméně nakonec pocit silného odcizení významu docela užila, například s vizuální hrou na virtuální realitu od Wu Chi­-Yua, jehož Asia Air (2018) se věnuje tomu, co vlastně znamená letecká doprava z hlediska komunikace anebo vzdušné zácpy, která se zvyšujícím se provozem může nastat. Virtuál­ní realita se donedávna využívala nejčastěji pro takzvané letecké simulátory, Wu tak ukazuje obsluhu leteckého provozu skrze vhodné médium.

Euroamerickému postkonceptuálnímu umění je pak nejblíže (kromě děl dvou zástupců starší střední generace východoevropského umění) projekt tchajwanského umělce Syu Jia­-Jhena s názvem Public Tailor (Veřejný krejčí), který se pokouší prostřednictvím jednoho konkrétního výrobku – lavičky – zrekonstruovat a zviditelnit pohyby zboží napříč jihovýchodní Asií: „Vyrobeno v Číně, zpracováno na Tchaj­-wanu a sestaveno ve Vietnamu,“ hlásá popisek a my si máme představit mapu jihovýchodní Asie. Vzdálenost, kterou musí lavička urazit – 1500 kilometrů –, není pro samotné zboží překážkou, ale nám připadá neskutečně velká.

Nejde jen o ignoranci cizího kontextu, pocit nepochopení možná obsahuje nakonec i zmíněný respekt ke vzdálenosti a mnoha hranicím, které je nutné překonat, pokud si chceme navzájem dobře porozumět. Jinými slovy, výstava v Displayi nás, diváky bez znalostí souvislostí, dostává do situace, kterou sama komentuje: některé hranice se dají překonat jen obtížně a potřebujeme k tomu cizí pomoc. Je docela pravděpodobné, že pokud do galerie Display přijde někdo se zkušeností života ve Vietnamu, Číně, Hongkongu nebo na Tchaj­-wanu, porozumí daleko více, případně úplně (popisky si bude nicméně muset přečíst česky nebo anglicky). My ostatní se můžeme ptát, které hranice respektovat a za jakou cenu se je snažit překonat, abychom se dostali intelektuálně dál než za povrchní informace z úvodu recenze. Mně se to – jak patrno – nepodařilo.

Autorka je výtvarná kritička.