Bratrství přes hřebeny Pyrenejí

Katalánsko a Okcitánie (1) mají kulturně blíž k sobě navzájem než k centrům států, jejichž jsou součástí. Jejich přeshraniční kulturní vztahy i vzájemná solidarita byly vždy intenzivní – v Okcitánii našla azyl řada utečenců za španělské občanské války, zatímco Katalánsko dnes uznává okcitánštinu na části svého území.

Katalánsko a Okcitánie, kraje rozkládající se na jižním a severním úbočí západní části Pyrenejí, udržují dlouhodobé a nepřetržité vztahy kulturní, politické a skrze migraci i demografické. Stopy této vzájemnosti jsou bohaté a hluboké a setkáváme se s nimi od středověku až do současnosti. Dějiny obou zemí se navíc protínají v klíčových momentech – křížová výprava proti albigenským, porážka v bitvě u Muretu roku 1213 a smrt Petra II. Aragonského se staly symbolem (a mýtem), také ale přerušily proces utváření společného okcitánsko-katalánského národa. Dusivá, dramatická období – francouzsko­-španělské války a invaze, na jejichž konci byl uzavřen Pyrenejský mír (1659), kterým Španělsko přišlo o pomezní oblasti Roussillon (tj. severní Katalánsko) a Cerdagne, později převrat a diktatura Prima de Rivery (1923–1930), španělská občanská válka (1936–1939) a frankistická diktatura a útlak (1939–1975) – se střídala s obdobími okázalosti a lesku, kam spadají zejména katalánská autonomie (1914–1925) v rámci španělské monarchie a Generalitat de Catalunya (1931–1939), „katalánská republika v iberské federaci“, již vyhlásil a zosobňoval předseda místní vlády Francesc Macià a jejíž autonomní status byl schválen roku 1932.

Dynamické a silné Katalánsko – národ bez státu, který slaví úspěchy tam, kde okcitánské hnutí ve Francii při snaze o povznesení národního uvědomění a uskutečnění literární, jazykové, kulturní a politické obrody troskotá – se stávalo vzorem pro Okcitánce, jejichž pozornost se upírala na prosperující a moderní Barcelonu, dějiště mezinárodní výstavy (1929) a olympijských her (1992). Jindy zase do rozvoje Katalánska náhle a dramaticky zasáhla centrální moc, přičemž Okcitánie poskytla Kataláncům podporu a útočiště. Dějiny okcitánsko-katalánských vztahů, jež vymezují pojmy solidarity a bratrství jako germanor, afrairament či amistat, provázel nespočet iniciativ, spolků a publikací odrážejících existenci ohnisek kultury i činnost mnoha osobností, teoretiků a aktivistů, zapojených do veřejného života zejména v Barceloně, Sitges, Perpignanu, Toulouse, Montpellier a Marseille.

Buditelé a obrozenci

Romantismus vyvolal vlnu zájmu o historii a ohrožené nebo mizející jazyky, ať už v souvislosti se sdílením literární tradice nebo politického ideálu. Katalánské obrození odstartované roku 1833 vydáním básně Bonaventury Carlese Aribaua Oda a la Pàtria (Óda na Vlast), jež oslavuje Katalánsko a jeho jazyk, i okcitánské obrození iniciované roku 1854 spolkem Felibrige se v polovině 19. století zaměřují na znovuobjevování někdejší slávy obou národů a podnikají první kroky ke spolupráci. Oba tyto proudy přitom spadají do evropského buditelského hnutí, jež začalo z pozice národů bez vlastního státu zpochybňovat centralismus národních států. Katalánci a Okcitánci v této době sdílejí historické i literární reference (zejména trubadúry) a jsou vedeni touhou po sblížení a (re)konstrukci společenství.

Od 19. století získává v okcitánsko-katalánských vztazích prvořadé místo literatura: Katalánci pod vedením politika a spisovatele Víctora Balaguera roku 1859 obnovili soutěž vzniklou roku 1338 po vzoru básnických klání, jejichž tradice v Toulouse sahá do roku 1323 (2). Provensálský básník Frédéric Mistral započal epickou skladbou Mirèio (1859) své básnické i jazykovědné dílo, jež o půl století později korunovala v pořadí čtvrtá Nobelova cena za literaturu. Ve své nejsilnější politické básni, ódě I troubaïre catalan (Katalánským básníkům, 1861), Mistral vzývá slávu okcitánské společnosti před křížovou výpravou proti albigenským. Jeho báseň La coupo santo (Svatá číše) se navíc po roce 1867 stává hymnou shledání Katalánců s „Provensálci“, čímž se v dobovém kontextu mínili obecně Okcitánci (3). Roku 1865 přijímají Mistral a jeho přátelé Balaguera poté, co kvůli účasti v liberálním spiknutí musel prchnout ze Španělska. Okcitánsko-katalánské přátelství stvrzuje Mistralova triumfální cesta do Katalánska v roce 1868 i Velké latinské slavnosti uspořádané deset let nato v Montpellier.

Pyreneje (4) od nepaměti inspirovaly místní obyvatele i mytologii a v poezii období romantismu se často setkáváme s oslavou „svatých hor“. Těmi jsou pro Katalánce Montserrat a El Canigó, pro Okcitánce l’Ossau a Balaïtous a pro severní Basky, žijící ve Francii, Larrun. Jako příklad mohou sloužit skladby Canigó (1886) Katalánce Jacinta Verdaguera, z okcitánské strany pak Pirèno (Pyrené, 1903) Bernarda Sarrieua či Beline (1899) a Mourte e bibe (Mrtvá a živá, 1920) Michela Camelata. Neméně živá byla od 18. století lidová orální tradice ve vyprávěních a zejména v písních. Jako první ji zachytil Cyprien Despourrin, na jehož odkaz navazuje nepřerušená řada pokračovatelů. V současné době pracuje orální tradice s pamětí a kouzlem míst. Je součástí hlasové výuky v akademických institucích i spolcích a setkáme se s ní v mnohohlasém zpěvu, na festivalech i recitálech. Za všechny zmiňme alespoň skupinu Vox Bigerri, založenou profesorem Pascalem Caumontem, nebo soubor Balaguèra Jeana-Jacquese Castéreta (5).

Literáti, překladatelé, písničkáři

Vzájemné vztahy budovali zejména spisovatelé a vyživovala literatura. V jádru dění byly ovšem také nakladatelské, překladatelské a popularizační aktivity. Již od středověku se okcitánské texty šíří v opisech či překladech ze severu na jih, což se týká mj. veršované encyklopedické sumy Breviari d’amor (Breviář lásky) Matfreho Ermengauda či v Toulouse sepsané poetiky Leys d’amors (Zákony lásky). V 19. a 20. století množství překladů mezi oběma jazyky roste: vznikla provensálská verze básně L’Atlantida (1888) Jancinta Verdaguera, provensálský překlad trilogie Li Pirenèu (Pyreneje) Víctora Balaguera i průkopnické dílo Bernarda Lesfarguesa, který do francouzštiny převádí a v období frankistického útlaku a cenzury v roce 1962 vydává román Joana Salese Incerta glòria (Nejistá sláva). Na druhé straně Pyrenejí zase počínaje rokem 1864 vznikaly různé katalánské verze Mistralových epických básní Mirèio a Nerto, v následujících desetiletích pak jsou do katalánštiny postupně překládáni Joseph d’Arbaud, Louis Delluc, Jean Boudou, Max Rouquette nebo Philippe Gardy.

Od šedesátých let se navzdory frankistickému režimu v Katalánsku objevuje nový fenomén, jenž se brzy nato přelévá na druhou stranu Pyrenejí. Jde o hnutí Nova cançó catalana (Nová katalánská píseň), které ve svobodomyslné době, kdy je v módě protestsong, zavádí tuto písňovou tvorbu v katalánštině a v Okcitánii inspiruje obdobné hnutí Novèla cançon occitana. Přibližně v téže době, konkrétně roku 1961, Josep Maria Batista i Roca jako zástupce exilového Katalánska povzbuzuje Maxe Rouquetta a Jordiho Reboula, aby po vzoru Katalánců založili okcitánskou sekci Mezinárodního PEN klubu. Většinu aktérů okcitánsko-katalánských vztahů totiž tvoří intelektuálové, někdy politici, mnohem častěji však literáti, zejména pak básníci.

Také nakladatelství odvedla v okcitánsko-katalánských vztazích neocenitelnou práci. Zatímco básnická skladba Legenda d’Esclarmonda (Legenda o Esclarmondě) marseilleského spisovatele, malíře a grafika Valèra Bernarda spatřila světlo světa přičiněním Ústavu středomořských vztahů v původním znění v Barceloně, Institut okcitánských studií, založený po osvobození Francie roku 1945, vydal sbírky severokatalánského básníka Josepa Sebastiàa Ponse či cerdaňského autora Jordiho Pera Cerdàa. Dodnes činná revue Oc otevřela své stránky poezii mallorského malíře a keramika Gumersinda Gomily, žijícího v severním Katalánsku, a později trvale svěřila rubriku Germanor, věnovanou katalánské tvorbě, severokatalánskému básníkovi a někdejšímu studentovi Charlese Camprouxe na montpellierské univerzitě Jepu Gouzymu. V revui Oc tak katalánští autoři publikovali po boku Okcitánců jako René Nelli, Max Rouquette, Jean Mouzat, Max Allier, Henri Espieut, Robert Lafont, Félix Castan či Léon Cordes.

Žurnalisté a vizionáři

Zásadním prostředkem pro výměnu informací a argumentů i pro šíření společných ideálů je tisk. Dodnes činnou revue Oc zakládají v květnu 1924 v Toulouse místní lékaři Ismaël Girard a Camille Soula. Zprvu skromný bulletin se postupně stává prestižním časopisem, usilujícím o ustavení moderní okcitánštiny. Dvě okcitánsko-katalánská vydání z let 1929 a 1934 svou ambici dokonce vtiskují do podtitulu: „Časopis obrození okcitánských zemí (Auvergne, Gaskoňsko, Limousin, Languedoc, Provence, Katalánsko, Valencijsko, Baleáry)“. A když frankistická diktatura zakazuje jakoukoli publikaci v katalánštině, antropolog Josep-Maria Batista i Roca, básník a kulturní aktivista Esteve Albert a kritik a akademik Joan Triadú dávají impuls, aby se ve „starobylém katalánském městě“ Montpellier zrodila „okcitánská a katalánská revue“ Vida Nova (1954–1979), ve své době jediná publikace v katalánštině v celé Evropě. Odpovědnost za tento projekt nesou (v osobě Maxe Rouquetta) Okcitánci a realizace se ujímá katalánský exulant Miquel Guinart.

Cílem národního obrození se stalo vytvoření autonomního Katalánska a snem Velké Okcitánie se opájela řada osobností –  od Mistrala až po katalánské teoretiky Valentiho Almiralle a Enrica Prata de la Riba. Roku 1928 založil Josep Carbonell s vizí kulturní expanze za pomoci vlasteneckých mecenášů Ústav středomořských vztahů, aby posílil vzájemné národní vazby, povzbudil okcitánské národní uvědomění na základě regionalismu šířeného z jihu Francie a podpořil nejrůznější iniciativy, setkání, konference, vydávání knih i časopisů.

Katalánsko-okcitánské vztahy jsou vyživovány také zvláštními čísly časopisů: roku 1927 věnuje prestižní katalánský list L’Amic de les Arts jedno vydání okcitánské kultuře, která je v té době pro mnoho Katalánců i Okcitánců zjevením. Podobný projekt, zaměřený na katalánskou literaturu, připravuje v roce 1939 velká marseilleská literární revue Cahiers du Sud; vydání se však nedočká. Roku 1946 pak Bernard Lesfargues a Robert Lafont představují ve své antologii La jeune poésie occitane (Mladá okcitánská poezie) katalánské básníky. Revue Europe, vycházející v Paříži, později věnuje katalánské literatuře dvě cenná čísla (v letech 1967 a 1981) a současná okcitánská poezie se naopak stává tématem čísel katalánských časopisů.

Umělci, vědci, reformátoři

Vzájemné vztahy budovali a budují intelektuálové a autoři nejrůznějších oborů a zaměření. Katalánští umělci (od Santiaga Rusiñola po Joana Miróa a Antoniho Tàpiese) se pokládají za souputníky svých okcitánských bratří, až už jde o malíře (Paul Cézanne, Pierre Soulages, André Lhote), sochaře (Aristide Maillol, Henri Frère nebo Antoine Bourdelle, který v jednom dopise napsal „sochám v okcitánštině“), grafiky (Auguste Rouquet, Valère Bernard) nebo skladatele a hudebníky (Gabriel Fauré či Déodat de Séverac). Josep Carbonell jako hnací síla této vzájemnosti roku 1930 inicioval ustavení Společnosti okcitánských studií po vzoru Institutu katalánských studií, jemuž se podařilo navrátit katalánštině důstojnost a vznešenost. Společnost okcitánských studií si vytyčila za cíl reformu okcitánského pravopisu a modernizaci katalánsko-okcitánské jazykovědy. Chtěla tak dát obyvatelům francouzského jihu účinné prostředky k tomu, aby si uvědomili svou příslušnost ke společenství sahajícímu od Limoges až po Valencii. Slova okcitánština, Okcitánie a panokcitanismus v té době označovala společnou kulturu jižní Francie a katalánských zemí.

V oblasti jazykovědy se lékárník Louis Alibert inspiroval pracemi Pompeua Fabry, autora katalánské jazykové normy. Po vzoru Fabrovy katalánské gramatiky (1918) a katalánského slovníku (1931) sjednotil Alibert okcitánský pravopis, v letech 1935 až 1937 vydal za pomoci Úřadu středomořských vztahů okcitánskou gramatiku a připravil okcitánsko-francouzský slovník, který se ovšem dostal do tisku až v roce 1966. Současná okcitánština se tak zrodila částečně i díky dobré vůli a podpoře Katalánců.

Okcitánské univerzity se svými katalánskými protějšky vždy úzce spolupracovaly, a to na úrovni výuky i výzkumu. Od roku 1870 sdružuje katalánské spisovatele a učence všech filologických oborů Společnost pro studium románských jazyků v Montpellier a její stále vycházející Revue des langues romanes. Podobně profesor a romanista filosofické fakulty v Toulouse Joseph Anglade, který roku 1914 založil Institut středomořských studií, věnoval upřímný zájem katalánskému prostoru, jazyku i literatuře a jeho následovníci a kolegové v jeho šlépějích pokračovali po celé 20. století (6).

Organizátoři a popularizátoři

Posilování vzájemných vztahů provázejí nesčetná setkání, konference, kolokvia, výstavy, publikace, osobní přátelství i společně oslavovaná výročí. Například v létě 1930 Barcelona pořádá okázalé oslavy stého výročí Mistralova narození a na kopci Montjuïc mu odhaluje pomník; v dubnu 1933 se pak konají slavnosti století katalánského obrození, po nichž v prosinci 1933 následují v Montpellier oslavy sedmistého výročí narození katalánského spisovatele, filosofa a misionáře Ramona Llulle. Přeshraničního hnutí se účastnila i mládež sdružená do řady regionalistických, federalistických a okcitanistických studentských spolků: v Montpellier to byl Nový Languedoc (1928–1939), další vznikaly v Toulouse a v Limoges. Všechny tyto skupiny se pak spojují ve Federaci okcitánské mládeže. Palestra, vlastenecké uskupení katalánské mládeže vzniklé v roce 1930, navazuje vazby se spolky ve Valencijsku, na Baleárských ostrovech, v oblasti Val d’Aran, Okcitánii i severním Katalánsku, stejně jako v Galicii, Baskicku a dokonce i v Československu (připomeňme fascinaci sokolským hnutím).

Katolická síť Katalánců a Okcitánců se formuje kolem pátera Josepha Salvata, jednoho z čelných představitelů Felibrige, který ve dvacátých letech přednáší a káže v Katalánsku a publikuje v barcelonském tisku. Živě se zajímá také o výchovu a roku 1927 spoluzakládá Okcitánské kolegium a později i revue Lo Gai Saber (Radostná věda). Zároveň rozvíjí korespondenční kursy okcitánštiny a katalánštiny, kterou považuje za dialekt okcitánštiny, a spolupořádá v městečku Ripoll okcitánsko-katalánské letní školy, jež přeruší teprve španělská občanská válka.

Utečenci a aktivisté

V každém období katalánského exilu se v Okcitánii společnost silně aktivizovala. Severní Katalánci přijímali své bratry z jihu v městečku Prades: na úbočí Pyrenejí tu zemřel a byl pochován jazykovědec Pompeu Fabra, dále tu žil světoznámý violoncellista Pau Casals, který se do rodného Katalánska kvůli frankistickému režimu již nevrátil. Josep Carbonell i Gener, vůdčí postava progresivních časopisů, s nimiž spolupracovali Salvador Dalí či Federico García Lorca, uprchl v září 1936 ze Sitges do městečka Montréal k okcitánskému lingvistovi Louisi Alibertovi a v Okcitánii setrval až do konce roku 1940. Další utečenci pobývali u Pierra Rouquetta (7), jenž založil časopis Revue de Catalogne a ve spojení s Katalánským kroužkem v Marseille také Spolek přátel katalánské knihy. Katalánští spisovatelé se vedle toho roku 1937 seskupili v paraoficiálním Institutu katalánské literatury, který měl zastoupení v Marseille, Paříži, Cambridgi a Praze.

Výbory na pomoc katalánským intelektuálům v exilu byly organizovány v řadě měst s cílem poskytnout utečencům materiální i morální podporu. Po pádu republikánské Barcelony zaplavila Okcitánii mezi 27. lednem a 9. únorem 1939 vlna exulantů, známá jako la Retirada a tvořená půlmilionem vojenských i civilních uprchlíků, většinou Katalánců. V Toulouse ustavil profesor medicíny, humanista, umělec, zakladatel Ligy jihofrancouzské vlasti a vlivný člen socialistické strany Camille Soula Výbor na pomoc republikánskému Španělsku a od magistrátu získal k dispozici zrušenou hasičskou zbrojnici. Ta dostala označení Toulouská rezidence a přechodný domov zde nalezly významné katalánské osobnosti – mj. spisovatel Alfons Maseras, historik Antoni Rovira i Virgili nebo literátka Mercè Rodoreda. Obdobný výbor v Perpignanu řídil člen Felibrige a městský úředník Carles Grandó. S montpellierským výborem zároveň spolupracoval Max Rouquette, zásadní postava okcitánské literatury 20. století.

Vzájemnost ve 21. století

Smrt diktátora Franca v listopadu 1975 otevřela Španělsku cestu k demokracii a uznání národností. Katalánská autonomní vláda byla zřízena v říjnu 1978 a v následujícím roce centrální parlament schválil nový autonomní status Katalánska. V téže době Josep Maria Batista i Roca a Robert Lafont se souhlasem Josepa Carbonelle oživují odkaz třicátých let, přizpůsobují jej aktuálním potřebám a ustavují Kruh okcitánsko-katalánského sbratření. Spolu s ním pořádá Okcitánsko-katalánská nadace v letech 2000 až 2003 Eurokongres 2000 s cílem lépe poznat a prohloubit vzájemné vztahy v oblasti hospodářství i kultury.

Status katalánštiny i okcitánštiny byl v desetiletích, jež následovala po obnovení demokratického zřízení ve Španělsku, odlišný a jejich úděl lze obtížně srovnávat, ať už na rovině ústavní a právní nebo sociolingvistické a politické. Zatímco katalánština je dnes jazykem oficiálním, každodenně užívaným i mezinárodně přítomným, okcitánština přišla o přirozený mezigenerační přenos, v dnešní době vymírá, není přítomná ve veřejném prostoru a je spjata s opožděnou, zeměpisně velmi omezenou výukou, jež se dotýká jen malé části žáků a studentů.

Pro doložení sociolingvistické propasti, jež dnes dělí severní a jižní svahy Pyrenejí, stačí jen připomenout jazykový status maličké horské oblasti s názvem Val d’Aran, vklíněné mezi Okcitánii a Katalánsko. Toto území je zeměpisně okcitánské, politicky však náleží ke Katalánsku, a představuje tak silnou symbolickou vazbu. Vlastní jazyk tohoto údolí o rozloze 620 kilometrů čtverečních, kterým je od 11. století aranská okcitánština, získal uznání úřadů jako „okcitánská národní skutečnost“. Od roku 2006 má navíc díky podpoře katalánské autonomní vlády status oficiálního jazyka. Z necelých deseti tisíc obyvatel údolí okcitánsky přitom rozumí 90 procent, mluví 62 procent, čte 58 procent a píše 27 procent. Situace okcitánštiny ve Francii je zcela odlišná.

Přesto – či možná tím spíš – je potěšující, že okcitánsko-katalánské vztahy dodnes trvají a spolu s nimi také v nejrůznějších podobách pokračuje vzájemné obohacování a spolupráce (8).

Autor je filolog a tajemník Mezinárodní asociace okcitánských studií, působí na Univerzitě Jeana Jaurèse v Toulouse.

Poznámky

(1) Pojmem Okcitánie zde míníme jazykový a historický celek skládající se z Gaskoňska, Béarnu, Languedocu, Provence, části kraje Dauphiné, Auvergne, Limousin-Périgord, tj. z jižní třetiny až poloviny Francie. Nemáme tedy na mysli současný administrativní region, do roku 2016 známý pod názvem Languedoc-Roussillon-Midi-Pyrénées, jehož chybné a zavádějící nové označení má bohužel vážné a politováníhodné důsledky.

(2) Katalánské básnické soutěže se opakovaně odehrávaly v Okcitánii: v květnu 1924 to byla doma zakázaná soutěž města Barcelony uspořádaná na pozvání místních pořadatelů v Toulouse, v době frankistické diktatury se pak první exilové a v Evropě zorganizované básnické klání v katalánštině konalo v Montpellier (1946) a v Marseille (1967).

(3) Báseň F. Mistrala ze srpna 1867 doplnila dar Okcitánců Kataláncům v podobě skutečné číše. Tento zlatnický klenot byl jako symbol bratrství určen k přípitkům na přátelství a budoucnost obou národů a je doposud symbolicky používán při okcitánsko-katalánských shromážděních a setkáních.

(4) Název Pyreneje se odvozuje od jména řecké hrdinky Pyrené. Tu zde pochoval Herkules a nad jejím hrobem, který můžete navštívit v různých jeskyních, navršil pohoří nesoucí její jméno.

(5) Více k současnému kulturnímu dění v okcitánských Pyrenejích viz na webu Son d’aquí.

(6) V současné době mají okcitánsko-katalánské vztahy i své historiky, jimiž jsou zejména Ferran Soldevila, Victor Castells et Manuel Alquezar, Pierre Grau a Philippe Martel.

(7) Pierre Rouquette pracoval jako advokát v Avignonu a následně jako soudce v Marseille. Jeho disertační projekt (1921–1922) se zabýval hospodářskou organizací a idejemi Katalánska, kvůli rychlému politickému vývoji ve Španělsku však nemohl být uskutečněn.

(8) Svatoondřejský kříž vznikl jako vysoké vyznamenání katalánské vlády v prosinci 1981 s cílem odměňovat zasloužilé osobnosti či instituce, které prokázaly výjimečnou službu Katalánsku v obraně jeho identity či, obecněji vzato, na občanské a kulturní úrovni. Tento řád byl udělen třem okcitanistům: Robertu Lafontovi, Bernardu Lesfarguesovi a Jeanu-Françoisi Cochemu, jenž po dlouhá čtyři desetiletí provozoval v pařížské Latinské čtvrti okcitánské a katalánské knihkupectví.

Z francouzštiny přeložil Vít Pokorný.