Polský reportér, který v Česku zkoumá prostředí agenturních pracovníků, tentokrát zavítal do automobilky Škoda, kde natahoval potahy na kovové skelety autosedadel. Práce i ubytovny se sice mění, ale jedno zůstává – zaměstnanci pracovních agentur představují ve světě pozdního kapitalismu levnou pracovní sílu s krátkou životností.
Pracovní agentury vznikly proto, aby pracovníka pořádně natáhly. To je podstata flexibility – klíčového slova ve slabikáři současného managementu. Musíš být maximálně flexibilní, aby tě mohli natahovat donekonečna. Aby ti, plyšáčku, nepovolily švy. Takže agentura natahuje nás a my zase natahujeme potahy na autosedadla ve Škodovce. Mladá Boleslav, střední Čechy. Zdánlivě ospalé, lenivé městečko; jenže japonský styl řízení výroby dorazil i do zdejších továren a už se tu stačil projevit. Just in time – pracuje se bez oddechu, člověk nemá čas se ani vyčurat. Je lepší si před prací zbytečně neplnit měchýř. Všechno se tady dělá ručně, aby si továrna v nákladech udržela náskok před konkurencí. Jak známo, práce lidských rukou je levnější než práce strojů. O stroj je potřeba se starat, provádět pravidelně servisní prohlídky, mazat ho, olejovat, udržovat. Jeho životnost se obvykle počítá na dlouhé roky. Byl pekelně drahý, takže musí sloužit co nejdéle. Naopak jedny lidské ruce se dají snadno nahradit druhými. Není důležité, jestli k tomu dojde za rok, za měsíc nebo třeba dnes. Důležité je, že jsou levné – a levné věci holt mají tu vlastnost, že se rychleji opotřebují. V téhle pracovní agentuře jsem dokonce ani nemusel absolvovat zdravotní prohlídku. Proč taky, když moje životnost stejně nikoho nezajímá.
Dělnický gospel
Natahujeme tedy oteklými prsty všechny ty materiály, aby na ně náročný zákazník potom mohl umístit své pozadí. A čím náročnější zákazník, tím bolavější prsty, protože nejhůř se natahují kožené potahy. Jako by v nás ty otlaky a rány na rukou měly probudit třídní vědomí. Odpočíváme u látkových potahů pro chudáky – jen si vzpomeň na kámoše, který pracně dává dohromady peníze na desetileté splátky za nejlevnější model. Brigáda je mezinárodní: Češi, Slováci, Ukrajinci, Maďaři, Bulhaři, Rumuni, Poláci… Prakticky celá střední Evropa, ačkoli by možná bylo lepší říct, že to je ta Evropa, které bohatý Západ ukazuje prostředníček. Zato ty po práci, která spočívá v ručním natahování koženého potahu pro nějakého Johna, Françoise nebo Helmuta, nemáš už ani sílu narovnat prst.
Samotná práce vypadá takhle: prsty obou rukou roztáhneš potah, nasadíš ho na pěnu a skelet, zachytíš plastikový rám potahu o kovový rám skeletu, všechno to přidržuješ rukou od prstů až po loket, opíráš se do toho vahou celého těla a potom ze všech sil křížem krážem bušíš gumovou palicí, abys oba rámy spojil. Těžkou dřinu nám zpříjemňuje hudba linoucí se z reproduktoru zavěšeného nad výrobní linkou. Hitrádio PopRock. Pro každého něco. Slaďoučká bašta pro méďu plyšáčka. Zmírňujeme tedy bolest zpěvem jako černí otroci na bavlníkových plantážích. V pozadí hraje Hozierův hit Take me to Church. „I was born sick, but I love it. Command me to be well,“ zpívá irský písničkář a my odpovídáme sborovým „Amen!“ a gumovými palicemi vyklepáváme rytmus do černé kůže. Narodili jsme se nemocní, narodili jsme se v horší Evropě, a je to v pohodě. Dejte nám zdravý nářez! To je náš dělnický gospel.
Šéfová všech šéfů
V předchozí agentuře, kde jsem pracoval, za nás její majitelka, sedmdesátiletá učitelka v důchodu, neodváděla zdravotní pojištění. Zjistil jsem to, když si tři týdny nechávala moji kartičku pojištěnce a vymlouvala se na pomalé úředníky, kteří ji prý mají nově aktivovat kvůli změně zaměstnavatele. Nabídla mi, že mě zaveze ke svému známému lékaři, který mě přijme i bez pojištění. Chlapi z práce mi řekli, že to je běžné. Šéfová všechno zařizuje sama. Většinu brigády tvořili cizinci, kterým tvrdila, že kartičku vůbec nepotřebují, že agentura má vlastního lékaře, který je vždycky ošetří. S lékařem byla domluvená – recepty vykazoval na její jméno. Hrála roli hodné babičky, která rozmazluje své vnuky. Kupovala nám kafe v automatu, někdy i chlebíčky. Nikdo netušil, že to dělá za naše pojistné.
Celou pravdu jsem se dozvěděl od její bývalé podřízené, která u ní pracovala jako koordinátorka a později přešla do jiné agentury. O zjištění jsem se podělil s několika brigádníky, kteří se mnou bydleli na ubytovně, a další den jsme všichni solidárně podali výpověď. Když hodná babička přijela spolu se svým šoférem firemní dodávkou, která nás měla tak jako každý den ve čtyři ráno odvézt do práce, před budovou nikdo nečekal. Jak měla ve zvyku, začala bušit pěstí na dveře našich pokojů. Určitě si myslela, že jsme zaspali, což se někdy stávalo. Takhle nás budívala pravidelně. Občas si někdo z chlapů večer pořádně přihnul, a když se chtěl vyhnout nepříjemnostem, preventivně nechal zevnitř klíč v zámku. Šéfová měla totiž vlastní sadu klíčů od našich pokojů, a když se údery pěstí nesetkaly s odezvou, neváhala si sama otevřít. Když však dorazila k mému pokoji a začala se na mě dobývat, do kapsy pro klíče ani nestačila sáhnout, protože jsem téměř okamžitě odemkl a vzal za kliku. Na otázku, proč nejsem v montérkách a nečekám dole, jsem jí odpověděl, že jsem si našel lepší práci, ve které se za zaměstnance platí pojištění. Několik sekund stála jako opařená a potom zasyčela, že toho ještě budu litovat. Onoho dne odjela dodávka od ubytovny prázdná, ačkoli většinou bývala přeplněná tak, že se někteří z nás museli krčit v kufru. Doprava byl bonus – buď rád, že ti agentura zajišťuje odvoz. Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít pěšky.
Po poledni vtrhla šéfová všech šéfů do ubytovny s policistou. Pokusila se mě donutit opustit pokoj, ale za ten už zaplatila jiná agentura, s níž jsem podepsal pracovní smlouvu. Rozpoutala se hádka. Hluk vylákal na chodbu Władka, bývalého profesionálního vojáka, kterému po misi v Bosně dočista přeskočilo. Skoro nahý, jen v boxerkách, se rozběhl k policistovi, hrozil mu pěstí a křičel: „Gestapo, gestapo! Pracky pryč od Poláků!“ Pokoušel jsem se uklidnit situaci, držel rozlíceného Władka a v klidu vysvětloval, že právo vyhodit mě z pokoje má jen můj nový zaměstnavatel, protože to on za něj platí. Babička šéfová mi zatím celá purpurová v obličeji vyhrožovala, že v Česku už mě nikdo nezaměstná.
Následujícího dne mě spolu se dvěma spolubydlícími přestěhovali na novou ubytovnu: z baráku splácaného ze sádry a překližky do cihlové stodoly. Jasný společenský vzestup. Honza a Pavel, dva mladí Češi, kteří se mnou předtím pracovali, dali taky výpověď. V budově, kam nás přestěhovali, byly hangáry, v nichž parkovaly traktory, kombajny a menší zemědělské stroje. Stavba připomínala ruiny nějakého JZD. V patře bylo několik obytných kukaní v místnostech, které původně určitě sloužily jako sklad nářadí.
Barb Wire
Ubytovna obvykle plní roli „hotelu“ pro dělníky. V Mladé Boleslavi, jednom z nejprůmyslovějších měst v Česku, je ubytovna zlatý důl. Samotná Škoda tady zaměstnává dvaadvacet tisíc pracovníků, dalších několik tisíc pracuje v továrnách, které automobilce dodávají díly. A to všechno ve městě, které má pouhých čtyřicet čtyři tisíc obyvatel. Na rozdíl od turistických hotelů jsou ubytovny téměř pořád plné. Není podstatné, jestli je léto nebo zima, tady běží sezóna bez přestávky, protože v zemi s nejnižší nezaměstnaností v EU není pracantů nikdy dost. Ubytovny mají plnou kapacitu při minimálních nákladech, protože standard bydlení v nich většinou není zrovna nejvyšší – připomíná podmínky, které v Polsku čekají na lidi úředně vystěhované z bytu. Staré plynové sporáky, sanitární armatura, která zřejmě pamatuje Husákovy časy, postele z armádního výprodeje. V pokojích se často vyskytují nezvaní hosté: myši, švábi nebo štěnice.
Po první noci strávené v novém bydlišti vyskočil Honza z postele s křikem, že po něm lezou mravenci. Svou stížnost zatelefonoval dceři majitele obou ubytoven, jak baráku, tak stodoly. O čtvrt hodiny později jsme uslyšeli charakteristický klapot podpatků. Dvacátnice Markéta, se kterou se vyřizovaly všechny ubytovací záležitosti, vstoupila do našeho pokoje v lodičkách na minimálně patnácticentimetrové platformě. Měla na sobě upnuté latexové minišaty s hlubokým výstřihem na šněrování. Vypadala jako Pamela Anderson ve filmu Barb Wire. Vražedná femme fatale z mokrých snů deváťáka. Sklonila se k posteli, na níž seděl mravenci pokousaný Honzík, a její prsa se ocitla přesně v úrovni jeho hlavy. „Takový velký chlap a bojí se malého mravenečka,“ řekla a zvedla ruku s osamělým exemplářem zmíněného hmyzu, který předtím odchytila na prostěradle. Honza hypnotizovaný šňůrkami ve výstřihu celý zrudl. Nedostal ze sebe ani slovo.
Mrtvé duše
Příchozí na ubytovnu s sebou obvykle nemají žádné kufry ani cestovní tašky nacpané oblečením, zato ale vlečou pořádnou životní zátěž. Honzovi rodiče se rozešli a on pak vyrůstal na ulici. Pavel strávil dva roky v psychiatrické léčebně v Opavě – byl závislý na metamfetaminu. Honza taky nějakou dobu bral speed, ale až tak hluboko do toho nespadl. Teď oba v každé volné chvíli kouří skéro a investují do něj většinu vydělaných peněz. Vedle pika je to nejpopulárnější lék na traumatickou minulost, mizernou přítomnost a nejistou budoucnost.
Drogy jsou v pokojích na ubytovně ještě častější než hmyz. Mladí závislí lidé, kteří se do práce v agenturách nezřídka dostanou rovnou z ulice, tady získávají azyl – střechu nad hlavou a svatý pokoj. Pracovní agentury je nakupují jako Gogolův Čičikov své mrtvé duše. Je jedno, v jakém stavu se dostaví na pohovor, stejně jako to, jak dlouho budou pracovat. Úkryt tu často najdou zločinci, cizinci na útěku před spravedlností, jejichž minulost tu nikdo nezkoumá. Do dělnických ubytoven, které připomínají ghetta, nahlížejí policisté jen zřídka a koordinátoři před vším zavírají oči, protože díky těmto ztracencům bez přebírání naverbovaným na těžkou a málo placenou práci mají své zaměstnání. Od agentury dostávají služební auta, chytré telefony, karty s kredity do sauny, bazénu nebo posilovny. Je to nepsaná dohoda – my děláme, že celou tu patologii nevidíme, vy bez námitek souhlasíte, že budete jako lidský spotřební materiál dřít pro velké korporace, které potřebují doplnit pracanty ve chvíli, kdy jim roste výroba a prodej.
Mnoho agenturních žoldáků se ale kvůli svým závislostem propadá do dluhů. Proto v některých agenturách vstřícně zavedli alternativní možnost převzetí výplaty – místo převodu peněz na účet vydávají bankovní šeky, aby plat nezabavil exekutor. Člověk potom dostane v bance peníze na ruku ze zvláštního účtu agentury. Navzdory mizerným platům to na piko i skéro pořád stačí, a tak jsou všichni spokojení.
Autor je publicista.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.