Cyberpunk’s not dead

Už od devadesátých let se v kritických diskusích opakovaně objevuje názor, že kyberpunk je přežitý a vyprázdněný žánr. To ovšem nebrání novým generacím autorů, aby se stále znovu pokoušeli o jeho resuscitaci. Jedním z ústředních konceptů většiny kyberpunkových románů je dystopie, ať už coby kulisa vyprávění, jeho výchozí bod nebo konečný důsledek vyprávěného děje. Vždy je ovšem vykreslena v temných barvách a předložena jako varování. Britský prozaik a publicista Tim Maughan v románu Infinite Detail (Ne­­omezený detail) věrohodně popisuje blízkou budoucnost jak před globálním civilizačním kolapsem, tak po něm. Hodnocení materiální a etické kvality života v obou světech ovšem nechává na čtenáři.

Globální blackout

První časová linie příběhu se odehrává v bu­doucnosti vzdálené jen několik let. Náš svět už zcela ovládá „kapitalismus dozoru“, všichni se na sebe dívají skrze chytré brýle a sebemenší detail lidského života je archivován, analyzován a následně zpeněžen – odtud i název románu. Burzovní makléři netuší, jak fungují finanční algoritmy řídící globální ekonomiku, a bezdomovci v nehostinných smart cities nemohou ani vracet prázdné lahve, neboť jsou digitálně svázány se svými původními vlastníky. Britský hacker Rush si sice uvědomuje totalitární charakter zdánlivě blahobytné éry, ale coby IT expert jí dokáže příjemně proplouvat – aspoň do chvíle, kdy někdo během protestu proti policejnímu násilí na newyorském Times Square vyřadí z provozu všechnu elektroniku v okolí připojenou na internet, a ohlásí tak nastávající globální ­blackout způsobený důmyslným virem.

Pasáže zasazené do vzdálenější budoucnosti po internetovém kolapsu popisují život v anglickém Bristolu. Jeho obyvatelé většinou bojují o přežití v podmínkách připomínajících slumy třetího světa, přičemž jednou z nej­úspěšněji přežívajících enkláv je čtvrť Stokes Croft, kde před katastrofou fungovala samosprávná komuna umělců a anarchistů, z velké části nezávislá na internetu. Zemědělství mají pod kontrolou fašistické milice vzniklé z trosek britské armády, gangsteři místo trávy pěstují nedostupná exotická koření, nejcennějším artiklem na černém trhu jsou zachovalé tenisky a teenageři se snaží oživit slávu bristolského techna a junglu pomocí posledních magnetofonových kazet.

Bez kontejnerů

Maughan v románu rozvádí poznatky ze série svých článků pro BBC a web Motherboard, ve kterých analyzoval složité – ale také křehké – globální logistické řetězce. Ukazuje, že pád civilizace v konečném důsledku nezpůsobí samotná krizová situace typu klimatického kolapsu, rozpadu Evropské unie či válečného konfliktu, ale až okamžik, kdy přestanou připlouvat kontejnerové lodě z Číny. Globální kapitalismus je totiž založen právě na komplexním mechanismu pohybu zboží a surovin. Zmíněný kolaps internetu přitom není jen zápletkou, ale i jedním z ústředních témat. Autor popisuje současné struktury moci a vykořisťování, které internet v jeho dnešní podobě vytvořily a které se s jeho pomocí udržují při životě, a ptá se, jaký svět bychom mohli vybudovat po jejich pádu. Trefně dokládá, že dnešní situace nahrává vzdělané elitě, kdežto prekarizované vrstvy jsou uzavírány do stále většího vyloučení, a nastoluje otázku, pro koho by vlastně postapokalyptická budoucnost byla horší než současnost. V mnohém tak navazuje na Williama Gibsona, jednoho ze zakladatelů kyberpunku, který kdysi ­podotkl, že vize temných megalopolí buducnosti vykreslené v jeho Neuromancerovi (1984, česky 1992) mohou sice západnímu člověku připadat odpudivé, ale pro vesničana ze subsaharské Afriky by nejspíš byly rajskou utopií.

Románová analýza

Maughan se dotýká spousty aktuálních témat, od otázky nejistého skladování dat v internetových cloudech (co není uloženo na disketách či kazetách, po zhroucení internetu zmizí) přes všudypřítomné bezpečnostní kamery až po kritiku protestních hnutí typu Occupy. Zmíněný internetový blackout je způsoben dobře míněným útokem teroristické skupiny, která přes všechnu kritiku systému nedokázala nastolit, ale ani artikulovat žádnou lepší alternativu, a tak jí nezbývá než bezmocně sledovat nástup kruté anarchie a vlády silnějšího.

Infinite Detail se vyhýbá žánrovým klišé typu nočních ulic ozářených neony a zasmušilých hackerů v kožených kabátech a spíš než klasická díla Williama Gibsona nebo Neala Stephensona připomíná polozapomenutou trilogii A Song Called Youth (Píseň jménem mládí, 1985–1990), ve které už v druhé půli osmdesátých let John Shirley odhadl současnou realitu nastupujícího autoritářství a intrikujících superbohatých elit. Maughan tak ukazuje, že se kyberpunk může obrodit a zůstat funkčním žánrem.

Pro dosažení uvěřitelnosti a relevance už není možné klást si otázku „co kdyby“, která v důsledku vede jen k vytváření eskapistických fantazií. Je třeba si uvědomit, že ona obávaná a stále oddalovaná kyberpunková dystopie už nastala a splývá s naší každodenní realitou. Kyberpunk už proto nevychází z logiky sci­-fi, ale spíše ze spekulativní fikce a politického thrilleru. Velká část společnosti nicméně žije ve stavu kognitivní disonance a soukromé kosmické programy, neproniknutelné procesy umělé inteligence nebo čínský sledovací aparát stále popisujeme slovy „jako z kyberpunkových románů“. Maughan a ideově spříznění autoři typu Warrena Ellise či Paola Bacigalupiho nám přitom jasně ukazují, že před realitou nelze zavírat oči – na dystopii se díváme každé ráno z okna tramvaje a moudrým pokyvováním nad nejnovější řadou seriá­lu Black Mirror se s ní nevyrovnáme.

Maughan je sice jen průměrný stylista, jeho postavy jsou místy schematické a jejich chování není vždy opodstatněné, jeho síla však tkví v novinářském přístupu k tvorbě fikce. Infinite Detail je ve své podstatě informačně hutná a rešeršemi podložená analýza distribuce a působení politické a ekonomické moci v podmínkách překotného digitálního rozvoje. Moc totiž nepovstává jen z ideologie, ale stojí na skrytých materiálních strukturách, jejichž znalost je nezbytnou podmínkou pro její udržení. Zdánlivě abstraktní fungování digitálního světa se promítá do propastí mezi lidmi, a ani poznání podstaty současných nerovností a vykořisťovatelských systémů samo o sobě nemusí vést ke zlepšení situace. Nestačí, když aktivisté a disidenti poukážou na prohnilost poměrů a naznačí vágní světlou budoucnost – musí ji konkrétně artikulovat a popsat, a to včetně materiálních základů nového systému. Jinak jim totiž vypálí rybník ti, kteří uměli chodit ve starých poměrech.

Autor pracuje v Radiu Wave.