Dítě v centru zájmu

Nakladatelství Portál se v edici Klasici zaměřuje na základní společenskovědná díla zejména z 20. století a loni zde vyšla už třetí kniha Marie Montessori, zakladatelky výukové metody, která je obecně známá právě pod jejím jménem, jakkoliv ona sama mluvila o „vědecké pedagogice“. Podstatnou součástí jejího přístupu je totiž neustálé upravování metody podle posledních vědeckých výzkumů týkajících se lidského vnímání a učení. I proto autorka své knihy po celý život přepisovala pro nová vydání. Dvě z nich, jimž je věnována tato recenze, tedy Absorbující mysl (The Absorbent Mind, 1949) a Londýnské přednášky (London Lectures, 2012), jsou pak souborem přednášek z turné, které Marie Montesso­ri proslovila na sklonku svého života.

Stavitel člověka

Kniha nazvaná Absorbující mysl vyšla tři roky před autorčinou smrtí a její dílo tak víceméně uzavírá. Montessori zde shrnula přednášky, které si připravila pro publikum v Amsterodamu, Londýně a zejména v indickém Ahmadábádu v rámci cest, jež absolvovala v letech 1946 a 1947. Věnuje se v nich přístupu k dětem od jejich narození do šesti let, tedy v předškolním věku, který považovala ve vývoji člověka za nejdůležitější. Zásadní jsou podle ní především první dva roky života, kdy je pokrok ve vývoji dítěte vůbec nejdynamičtější: z plačícího uzlíčku se stane člověk, který umí chodit, ovládat věci rukama, mluvit a přemýšlet. V tomto období se dítě skutečně podobá příslovečné houbě, která nasává podněty ze svého okolí. Není potřeba je vše složitě učit, učí se totiž zcela samostatně. Třeba mluvit se dítě naučí bez ohledu na to, jak složitý jazyk má ovládnout, což dokazuje celosvětově stejná schopnost dětí v daném věku používat řeč na určité úrovni.

Zároveň však v tomto období dítě nutně potřebuje pro svůj vývoj okolí bohaté na podněty. Musí se pohybovat mezi lidmi, kteří s ním mluví, a vůbec přitom není nutné, aby všemu rozumělo; spíše naopak. Montessori nabádá k pomoci dítěti vytvořit si v tomto věku co nejrozsáhlejší slovní zásobu, protože o to jednodušší pro něj v dalších obdobích – a zejména během školní docházky – bude nově používaná slova nacházet v paměti a učit se je používat ve správném významu. Autorka mluví o vývoji jedince v tomto období přímo jako o jeho „tvoření“ a o dítěti pak jako o „staviteli člověka“. Dítě přitom dokáže stavět jen z toho, co ho obklopuje.

Světu vládne hygiena

V úvodní kapitole Absorbující mysli Montesso­ri reflektuje zkušenost druhé světové války, která ukázala, že s výchovou a vzděláváním je něco špatně. „Přestože jsme dosáhli neuvěřitelných pokroků, nemůžeme popřít, že po duchovní stránce náš rozvoj zaostává,“ píše a o kus dále pokračuje: „Také já si myslím, že lidstvo je stále ještě velmi vzdáleno od takové úrovně zralosti, která by mu umožňovala naplnit jeho touhu po vybudování harmonické a mírumilovné společnosti a zastavení válek.“ Od doby, kdy byly napsány tyto řádky, jsme se bohužel daleko neposunuli – soudě aspoň podle sledu událostí na současné geopolitické scéně. Možná i proto stojí za to se k dílu Marie Montessori, ale třeba i Jana Amose Komenského, vracet a znovu se pokoušet budovat společnost od těch nejmenších.

Zatímco Absorbující mysl se věnuje dětem předškolního věku, Londýnské přednášky jsou celkovým shrnutím autorčiny výukové metody. Jde o přepisy třiatřiceti přednášek, které se uskutečnily na podzim roku 1946 v britské metropoli a poprvé vyšly až v roce 2012. Některé myšlenky jistě vzbudí kontroverzi ještě dnes, třeba autorčin postoj k výuce tělocviku, kterou považuje za zbytečnou – namísto samoúčelných cvičení Montessori preferuje důraz na přirozený pohyb. Nebo její názor na porod v porodnici: „Myslím si, že porodní domy a porodnická oddělení v nemocnicích jsou chybná koncepce (…) Dnešnímu světu vládne hygiena. Tělo není ta nejdůležitější součást života a hygiena musí sloužit, ne vládnout (…) Porod je přirozená věc, ale dítě jde tam, kde se léčí nemocní (…) Tady chybí respekt k lidství.“ Dnes by tento názor byl českou odbornou veřejností patrně stále brán jako názor potrhlé matky poblázněné sociálními sítěmi, ne jako zkušenost významné pedagožky, která se svou metodou slavila úspěch po celém světě.

Učit jinak

Přestože je metoda Montessori stará více než sto let, stále je chápána jako „alternativní“. Převládajícím přístupem je u nás třicet let po převratu takzvaná frontální výuka, která je postavena na předpokladu, že všichni žáci jsou do značné míry stejní a je jim třeba v co nejkratší době nacpat do hlavy co nejvíce informací. Tato metoda, jež příliš nepřipouští dialog dítěte s učitelem, dobře souzněla s povahou bývalého režimu, jenž potřeboval občany, kteří – stejně jako děti ve škole – měli především poslouchat a moc se nevyptávat. Ale změnilo se v tomto ohledu něco? Školství se u nás už od dob Marie Terezie pohybuje v pohodlně zajetých kolejích, jakkoliv odborníci už dlouho tvrdí, že by školy měly výuku individualizovat. Na vině přitom nejsou jen zřizovatelé škol, jejich ředitelé nebo učitelé, ale také rodiče, kteří často o žádnou změnu nestojí. Mají totiž pocit, že by s uvolněním autoritativní výuky už tak slabé výkony jejich dětí mohly ještě klesnout. Špatné vyhlídky tak má například formativní, tedy slovní hodnocení, které se objevilo jako jedna z priorit i ve strategickém dokumentu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

Suma potřebných znalosti v současnosti rychle narůstá a rychle se mění i požadavky zaměstnavatelů, přičemž těžko dokážeme určit, co budou dnešní děti potřebovat v zaměstnání za dvacet let. I proto je metoda Montessori stále inspirativní, jakkoli ji dnes můžeme v některých ohledech považovat za mírně zastaralou (zejména pokud jde o vý­­uku náboženství). Sama Montessori se nicméně vždy snažila držet krok s vědou, a je tedy zcela v duchu její metody ji dále aktualizovat. Většina současných – bohužel stále takzvaně alternativních – směrů každopádně z poznatků Marie Montessori stále vychází, a to zejména proto, že středobodem jejího systému je dítě. Alternativy k frontální výuce totiž nutně potřebujeme, jinak české základní školství své zpoždění za současným vývojem nedožene. A totéž platí pro celou českou společnost.