Domácí práce

Domov je výbušné téma, snadno se ­stane zdrojem nepěkných zážitků i pomyšlení – napadne nás domácí násilí, sádrokarton, či družstva myslivců hájící od plotu šmoulích domků semenáčky tújí před hordami z jihu. Z událostí poslední doby přitom vyplývá, že bude čím dál potřebnější vracet se k domovu, anebo nějaký budovat. Participovat na něm, vzít podíl zodpovědnosti, jinak nás čekají ještě horší věci.

„Každý katastr obce má určitý svůj relativně nejpřírodnější biotop, i kdyby jím měl být jen zarostlý hřbitov nebo akátina na uhelné haldě,“ píše ve své loňské knize Krajina! botanik Jiří Sádlo. Všude něco je, něco roste, něco se s něčím mísí. Vytváří si to domov jako útočiště pro svou svébytnost, tedy pro život. Aby to tak zůstalo, zní od Jiřího Sádla výzva k zakládání netradičních koalic třeba benzínových čtyřkolek a chráněných bylin. Jinak domovy zahynou. Sádlovská smířlivá botanika pochopitelně nemá s okcitánským básníkem Bernardem Lesfarguesem žádný přímý kontakt. Po mém soudu však přiléhavě popisuje typ onoho všelijak hybridizovaného podílu na domově, k němuž se inspirováni právě Lesfarguesovou prací můžeme obrátit. Všude se najde něco, co stojí za námahu, ale ne všude se práce vyplácí. Je třeba hledat zvláštní body, kam smíme napřít aktivitu, aniž by se to celé rozsypalo. Aby se vynaložená energie mohla uvolnit zvolna, jako když opatrně otevíráme sklenici rychlokvašek.

Odněkud a odkudkoli

Výbušný vzmach sil či emocí přitom „doma“ zůstává setrvalou hrozbou a leckdo už přemýšlí o tom, jak lze takové energie vy­­užít. Během driftování Británie pryč z Evropské unie si například mezi intelektuálními „brexitery“ vydobyla neobyčejnou popularitu knížka novináře Davida Goodharta The Road to Somewhere (Cesta do někam, 2017), jejíž hlavní teze spočívá v alokaci základního konfliktu v západních společnostech okolo linie dělící lidi „odněkud“ (somewheres) od elit, u nichž žádnou vazbu ke konkrétnímu domovišti konstatovat nelze, neboť mohou být „odkudkoli“ (anywheres). Prvně jmenovaní se dominanci druhé strany brání příklonem k populismu, neboť vnímají, že jejich v zásadě sociálně konzervativní hodnoty nejsou elitami uznávány. Elity svými přezíravými komentáři o buranech jen přilévají olej do ohně a nové kolo třídního boje začíná.

Goodhart stojí pevně na straně zakořeněných somewheres. Jejich oponenti ovšem v jeho podání mohou připomínat povědomé obrázky „kosmopolitů“ s pejzy a nosem jako skoba, kteří pomocí rumu a lichvy nutí naivní sedláčky zastavovat rodné grunty. Odrazuje i to, že propagátory Goodhartovy knihy se u nás stali otec a syn Klausové. O „postliberálním“ drivu a divných příznivcích autora je dobré vědět, pouhými rozpaky však trhlinu mezi novými třídami nepřemostíme. Tenze působí – někde je založena v žité zkušenosti, jinde snadno zapouští kořeny, jakmile se člověk s její základní metaforou seznámí a pocítí touhu být taky „odněkud“. Co dělat, když taková touha vzrůstá a trhlina se rozšiřuje? Jakým symbolickým švem ji zalátat? Prohrávající Okcitánie možná nabízí inspiraci.

O cestách vyšlapávaných rodáky

Lesfarguesovy básně vždy nějak mluví o domově, o ponižované či spíše ignorované zemi zbavené vlastní mateřštiny. I uvědomělí rodiče tu komunikují se svými dětmi francouzsky, protože jsou oprávněně přesvědčeni, že jedině francouzština potomkům v životě k něčemu bude. Lesfargues o této situaci hovořil často a své zoufalství i rozčarování z představitelů francouzského státu, kteří nejsou schopni ratifikovat ani Evropskou chartu regionálních jazyků, dovedl dát ostře najevo (viz jeho rozhovor s Vítem Pokorným v Bulletinu SUF č. 78). Akt tvorby poezie v okcitánštině je však dostatečně proklamativní sám o sobě a silně regionalistické emoce do Lesfarguesových básní vstupují málokdy. Není jich zapotřebí. Domov tu nepůsobí jako pevnost (či ztracená varta) určité jazykové komunity, ale spíše zůstává otevřeným prostorem v krajině sestavené z různých věcí či vlivů, přírodních i kulturních. Působení okcitánské jazykové komunity, s tradicí trubadúrů, katarů a křížových výprav, patří mezi ně. S touto krajinou jako by chtěl Lesfargues seznámit i své protivníky. S tím, co tu najdou a s čím musejí počítat, když vstoupí. S tím, čemu se nevyhnou, pokud nechtějí zapadnout do bažiny: „Cesta na kraji vody/ cesta po hrázi/ cesta slunce v zenitu mezi nebesy a zemí/ cesta hluboké noci podle hvězdných značek/ cesta vody zelené jako bouřkový mrak/ cesta temných nebes a vody v mlze/ cesta na kraji vody/ cesta po hrázi/ cesta známých kamínků/ věrných stromů/ cesta člunů a koles/ cesta ptáků letících po proudu/ cesta na kraji vody/ cesta snů/ cesta radostí, fantastická cesta/ cesta na kraji vody/ cesta po hrázi.“

O cestách, které odpradávna vyšlapávali ohrožení „rodilí mluvčí“, se píše v „minoritních literaturách“ poměrně často a obvykle melancholicky. Galicijská Rosalía de Castro ve své první básni psané regionálním jazykem oplakává „mlýnské cestičky“ v rodné zemi; tu báseň dnes známe jako Adios ríos, adios fontes (Sbohem řeky, sbohem prameny), poprvé byla publikována roku 1861 a v novější době ji leckdo zhudebnil, vedle písničkáře Amancia Prady třeba i galicijský Kabát – skupina Astarot. Lesfarguesova krajanka Ivona Boyer­-Hérail se podobně obrací ke stezkám nad okcitánskými vesnicemi a v básni Pasibles carrièrons (Pošlapané pěšiny, 1970) pozoruje, jak zarůstají křovím. Lesfargues zatím nepláče. Nabízí sérii prostých obrazů hranice mezi statickým a dynamickým prostorem. Voda stéká, země zůstává na místě. A po hranici může chodit každý, bez ohledu na svou řeč.

Citovaná báseň Chemin du bord de l’eau (Cesta na kraji vody) je napsána francouzsky, a s ní i celá sbírka Odes et autres poèmes (Ódy a jiné básně, 2014). „Když mě první verš napadne ve francouzštině, napíšu báseň francouzsky; když okcitánsky, píšu okcitánsky,“ praví autor v doslovu. Slovo se stává rozcestím k jazyku a nikdy není předem jasné, jakou spojnici báseň vystaví. Oba jazyky se ubírají rozdílnými cestami, říkají možná totéž, ale každý jinak, o nutnosti stavět takové rozbíhavé spojnice Lesfargues nicméně nepochybuje. Po většinu života nedělá nic jiného, jak ostatně uvádí i ve zmíněném rozhovoru, když interpretuje sentenci básníka a okcitanisty Philippa Gardyho: „Okcitánská poezie je souostroví.“ Mluvčí jednotlivých odrůd dnešní okcitánštiny, napůl uměle vypěstované, musejí pracně získávat povědomí o tom, že jejich ostrovy a lokální dialekty nejsou izolované, ale že tvoří nějaký archipel, nějaký domov. Obývání domova je neustálá konstrukce cest, neustálá práce – a okcitánská lokálnost, regio­nálnost jako objekt touhy, přitom působí jako osten a bič. Nedovoluje spočinout, popichuje člověka na cestu k jinému. Tato cesta, podobně jako cesta po hrázi, se ovšem často děje v jazyce majority. Na tom však v tuto chvíli nesejde, hlavní je, aby se po ní vůbec vydal někdo živý.

Věci v básních

Nový příchozí po cestě přichází ke starým věcem. Domov vzniká právě z nich a z jejich nepatřičnosti, rozvrzanosti, vzájemné nepřiměřenosti, antipatie. Proti tomuto sváru stojí i u Lesfarguesa jakási láska udržující domov pohromadě, propůjčující mu hranici. Snad by mohla předměty propojit do nějaké dobře fungující sítě. I ona je však otlučená a stará, moc toho nezmůže a stačí, že prozatím nějak je a alespoň trochu trvá: „Miluji/ rozvrzané dveře,/ škvíry mezi prkny v podlaze,/ zborcené zdi/ miluji/ vše, co bere za své/ pod tíží let,/ krvácející kolena,/ zadrhlé lásky,/ usoužené duše,/ miluji/ schnoucí květy,/ hasnoucí den,/ slábnoucí víru,/ miluji/ ustávající lásky/ a všechno, co zůstává/ z toho všeho, co miluji.“

K milování se tu nabízí to, co na sobě nese tíhu času a co pod touto tíhou odchází. Prostor se otevírá novému, ale k dokonalému odstranění starého ještě nedošlo, pořád něco zbývá. Někde to drhne. To je, řekněme, zkušenost, již lze na venkově, někde v somewhere, nabýt snadněji než jinde. Tradice tu nejsou pevně a nevyvratitelně zakořeněné, ale naopak flexibilní, když je někdo vezme do ruky – a křehké, když upadnou. Věci jsou v pohybu. Loučíme se s meandry potoka a vítáme čističku; rozloučili jsme se s rozflákaným asfaltem, kde v puklinách rostla tráva, a vítáme chodník z šedých odlitků, rovný jako mlat. Ale někde rozflákaný asfalt zůstal a tamhle pořád roste vrba. I když už moc nevěříme, že přežije.

Právě slábnoucí víra je však objektem a prostředkem afektu. Báseň o milovaných věcech J’aime (Miluji) pochází z téže sbírky jako ta o cestě po hrázi; i ona je napsaná obecnou řečí impéria. Čtenářům ze široka daleka přiznává slabost domácího prostoru. Bez slabosti a rozklíženosti by to, zdá se, žádný domov nebyl. Každá obrana vypadá jako předem ztracená. Předměty ubývají, rozpadají se – a stejně se rozpadá i tělo a víra. Zároveň však platí, že čím rozpadlejší a slabší jsou, tím více je mluvčí miluje. Jako by se rozpadaly pod tíhou jeho vlastní lásky, která je nakonec utluče. Proto se s ní musí nakládat opatrně.

Pěstování odolnosti

Mnohem spíš než smutek z nedostatku určuje Lesfarguesovo básnění o domově mučivý přebytek, s nímž se zápolí v domovském prostoru, v nitru člověka. I ty z jeho básní, které se přímo vyslovují k situaci okcitánštiny a snaží se za ni nějak bojovat, obvykle ústí dovnitř. Nevybízejí v první řadě k odporu a rozšiřování bitevního pole, ale k práci v kolonii. Působivá série tří epitafů (otištěná v Souvislostech č. 2/2014 v překladu Víta Pokorného) například končí u hrobu Okcitánce, který zemřel, aniž by věděl, že je Okcitánec. O tom, že by se mělo útočit na kazisvěty, kteří o místní identitě mlčí či se vysmívají tomu, když si v prvním epitafu člověk okcitánsky kupuje cigarety, neříká nic. Nevyzývá snad ani k obraně, jenom k pěstování odolnosti: slova mají dál znít bez ohledu na posměch, bez cigaret se nelze obejít a bez řeči také ne. Lidem se má občas připomínat, kým jsou, tak aby tomu rozuměli.

Patrně nejbojovnější Lesfarguesova báseň Je zakázáno snít (1970, česky v uvedeném čísle Souvislostí) se neodvíjí od ústředního konfliktu zapomenutých Okcitánců s „vládnoucími“ „prefekty“ uměle vytvořených „departmentů“, ač se tu právě o nich mluví, ale od přetlaku slov, která se „všechna najednou derou ven“ a mluvčího by „zardousila“, kdyby se jim nepoddal a nevyslovil je. Obsahem těch slov je vyznání lásky k „vlasti“, jež by docela snadno mohlo zvát k boji, ale právě to nečiní: Okcitánie je tu „Vietnamem bez bomb, Biafrou bez hladomoru a obětí“. Mohla by tu být válka, ale stojí tu báseň. Boj se nevede na hranicích, ale doma, uvnitř, a hlavně se sebou samým. Jak se ukazuje v okcitánsky psaném textu Fuòc de paraulas (Oheň slov), datovaném lety 1960–2006, když jde o hmotu vycházející zevnitř člověka, jde všechna láska k rozvrzanosti stranou: „Tak žhoucí oheň v mém mlčení,/ tak jasný plamen v mé noci!/ Hledím na vás s přísným srdcem, pitomá slova./ Metám vás zaživa do výhně./ Opojně mocná slast/ nemuset nic, jen foukat na uhlíky,/ aby vyrašily květy/ zmuchlaných papírů prožraných verši./ Slova s hořkými významy,/ těžká, slepá, porouchaná,/ usazeniny na hlasu, zaprášená slova,/ už vás mám dost, plivu vás ven./ Proč mi z vás mají praskat rty,/ proč si mám o vás obrušovat zuby?/ Však jste se mi dost navysmívala,/ až jsem z vás míval horečku!/ Dnes zahoříte vy./ V mocném vzmachu rudých křídel/ a s hukotem, jehož odraz/ mi tančí v modrých očích.“

K prohrávání a porážce

Slova nesmějí ležet ladem. Když na ně padne prach, jsou zralá ke spálení. Je třeba mluvit, básnit a objímat rozvrzané věci. Snažit se nacházet domovy i tam, kde by je nikdo nečekal. Třeba i v metropoli impéria: „Říkají o tobě nepěkné věci,/ Saint­-Sulpice,/ kdekdo ti upírá krásu/ a vysmívá se tvému páru věží;/ dobírají si tě prostinkými rýmy/ a mají tě za ochránce/ prodavačů fádních Marií/ a zkrvavených srdcí Kristapána,/ dodavatelů mramorových maškar/ a andělů s žárovkou v břiše./ Ze všech pařížských kostelů tě mám nejradši,/ i s těmi směšnými církevními lvy,/ co tančí znudění u nohou Fénelona,/ Bossueta a Massillona,/ a má je i krasomluvka Fléchier,/ vystavují se posměchu dětí/ a holubímu trusu./ Vzpomínám si na rojení zvonů,/ které bzučí u mého okna/ a smějí se mi do uší,/ zvonů ze Saint­-Sulpice na samém kraji dne./ Přicházíte mě přepadnout v posteli!/ Vídám tě z Rue Garancière,/ anebo z Palatinu,/ střecha sakristie je prs nalitý něhou,/ opěrné oblouky stehna připravená na milostnou hru,/ všudypřítomné obliny se vysmívají/ zatvrdlým úhlům mužných katedrál./ Křehká budovo z boků, lopatek a hýždí,/ můj kostelíku Saint­-Sulpice,/ miluji tě.“

Nedaleko pařížského chrámu svatého Sulpicia se po druhé světové válce scházívali okcitanisté, nově nadšený Lesfargues mezi nimi, a plánovali kulturní obrození pro svou zemi, ke kterému nakonec, počínaje šedesátými lety, alespoň trochu došlo, a nad těmito schůzkami čněl zvláštní kostel smíšeného stylu, budovaný od 17. století až do začátku dvacátého. Lesfarguesova óda (opět ze sbírky Odes et autres poèmes) velebí chrám kvůli němu samému. Jako další podivně zkroucenou, rozklíženou a narušenou věc, a proto lidskou a hodnou lásky.

Cesta po hrázi byla úzká a rovná, přímá. Jen na jediném místě její směřování v typografickém rozvrhu něco narušilo – kořeny stromů. Ty na vodní straně pijí, na té zemské rostou vzhůru a poskytují stín. Rostou, svou silou nadzvedávají povrch stezky, křiví ji, a pak zase vyhnívají a padají do světa. Lze je snadno porazit a jsou němé. Ideální opory domova, živé věci k milování: „Poslední věc. Analfabetická. Hluchá./ Řeč?/ Tichá, ale je tu?/ Zvuky?/ Nic?/ Moje tělo. Můj strom./ A potom zkrátka nastává sám svět.“

Tyto verše ovšem nepocházejí od Bernarda Lesfarguesa. Tom Lubbock, britský výtvarník a kritik, jimi zakončil autobiografický esej When Words Failed Me (Když mne slova zradila, 2010) o umírání na mozkový nádor nedaleko centra řeči – text o domově postupně zbavovaném slov. V tomto prostoru člověk prohrává sám sebe, své lidství mluvícího zvířete. Postupně se stává věcí, rostoucí, zakřivenou a zevnitř umírající, jako ty stromy na cestě po hrázi. Kostel svatého Sulpicia byl během staletí dostavován a přestavován, mnohé se nepovedlo, mnohé nedokončilo. Tak prohrál v boji o vkus odborníků, jako takový ovšem nyní může poskytovat bydliště básni.

Člověk je smíšený z mlčení a řeči, z života a smrti, i když si sám rád představuje svou čistotu. Toto povědomí lze prohlásit za základ práce v situaci neustálé porážky, které patrně nelze čelit jinak než onou důvěrou ve svět a jeho věci, která roste s blížící se smrtí, zvěcněním lidského těla v hrobě. U Lesfarguesa a jeho souputníků se můžeme učit hlavně umění domov neustále prohrávat, a přece neprohrát – nakonec alespoň zemřít s rukama na ohlazených věcech, ve známém kraji, v obci čítající ani ne dva tisíce obyvatel. Je to práce domácí, trudná a namáhavá, ze které ale může vzejít nějaký dobrý plod, který asi nezvítězí, ale aspoň chvilku přetrvá. Pokud podobně jako ­Lesfargues sníme o Evropě regionů, s ohledem na nějaké vlastní somewhere a obecně neblahý vývoj na všech frontách nám moc jiných cest nezbývá.

Autor je komparatista.