Dunění v kobkách pod horami

Vřesoviště se v zimním odpoledni až nepřirozeně zelenají. Cesta vede lesem proti proudu potoka, který je třeba ve správný moment překročit. Po chvíli chůze houštím se odhalí malá soutěska, nad níž se kdysi, ve 14. století, tyčil hrad Dršťka. Podle drobné šlechty, která se na něm střídala, nesl také jména Ronšperk nebo později Losumberk. Na místo nedaleko vesnice Skořice v západních Čechách se opakovaně vrací hudebník působící pod přezdívkou Mhor. Věnuje se okrajovému žánru dungeon synth, který evokuje středověkou atmosféru a připomíná hudbu k fantasy videohrám. Tvůrci dungeon synthu se u nás dají spočítat na prstech jedné ruky, ale celosvětově internetová komunita čítá tisíce jmen. K fanouškům žánru patří metalisté, syntezátoroví nerdi, ale i medievalisté nebo hráči her s fantasy tematikou. Současný zájem o dungeon synth ostatně odpovídá popularitě fantasy obecně, v čele s Hrou o trůny nebo Zaklínačem.

Dungeon synth může posloužit jako hudební kulisa k fantasy příběhům a mnoho lidí ho využívá jako doprovod k hraní Dračího doupěte. Přestože se této produkci v uplynulé dekádě dařilo především na Bandcampu, rozvaliny hradu Dršťka jsou pro povídání o žánru příhodnější. Hrad je od 16. století opuštěný, stopy po zřícenině v podobě zbytků opevnění objevíte jen na jednom z vrcholků skály a zbytek si musíte domyslet podle nákresu na jedné z informačních cedulí. A fantazie je potřebnou výbavou i pro poslech dungeon synthu, který pouze načrtává scenerie, ale děj už si domýšlí posluchač. „Je až škoda sahat po nějakém zahraničním fantasy, když žijeme v zemi s tak bohatou středověkou stopou,“ tvrdí Mhor, třicátník s tváří zarostlého poustevníka, zatímco vytahuje z pouzdra křesadlo a rozdělává v tábořišti oheň: „Stojíme na místě zříceniny a všechny ty příběhy si můžeš představovat.“

Tóny ze žaláře

Černou řeč Mordoru si osvojili už blackmetalisté z Norska, kteří často přejímali skřetí přezdívky a temnotu pro svoji hudbu mnohdy čerpali nejprve z fantasy – než si ji vyzkoušeli na vlastní kůži a začali provokovat neonacismem nebo se navzájem vraždit. Kromě toho experimentovali se syntezátorovou hudbou a obdivovali západoněmeckou „kosmische Musik“. Platí to především pro sólové nahrávky Mortiise z kapely Emperor, kterého fanoušci dungeon synthu na internetových fórech uvádějí jako svého předchůdce. „Nikdy jsem ten žánr nepojmenoval,“ řekl k tomu Mortiis v rozhovoru pro server Cvlt Nation. „Jenom jsem na začátku devadesátých let založil label Dark Dungeon Music, abych měl plnou kontrolu nad svou hudbou.“ Mortiisovy desky s temně gotickou, až filmovou atmosférou jsou dnes pokládány za klasiku dungeon synthu. Dříve se tomu říkalo dark ambient – ale hledat přesné hranice mezi žánry je zdlouhavé, nudné a leckdy to ani nemá smysl. Nejblíže se „pravému“ dungeon synthu přece přiblížil Varg Vikernes, když ve vězení – kde si odpykával patnáct let za vraždu svého kolegy Euronyma ze skupiny Mayhem – v druhé polovině devadesátých let pod jménem Burzum nahrál alba Dauđi Baldrs (1997) a Hliđskjálf (1999). Vězeňská ostraha mu povolila jenom klávesy a jednoduchou nahrávací techniku, což se okamžitě stalo součástí legendy, a „tóny ze žaláře“ zněly o to mrazivěji.

Výše zmíněná historie inspirovala také Mhora, který vyrůstal právě na black metalu a kromě epických kytarových pasáží ho u některých kapel uhranuly i syntezátorové dekory. Dungeon synth čerpá své kouzlo ze zdánlivě neslučitelného spojení středověku a počítačového softwaru. „Je tam nesoulad, když proti sobě stojí folklor a něco syntetického,“ říká ostatně sám Mhor. Asi nejlépe toto pnutí vystihla další postava norské blackmetalové scény: Fenriz z kapely Darkthrone byl v devadesátých letech kromě hudby posedlý vesmírem a oboje do sebe zapadlo, když v jednom obchodu s deskami narazil na album Klause Schulze z německé kapely Tangerine Dream, která je pokládána za pionýra elektronické hudby. Od té doby se neomezoval jen na kytary a o samotě hrál rovněž na syntezátory. Tenzi mezi mytologií s meči a palcáty a digitálním světem s joystickem reflektoval přímo v názvu své desky Transmissions from Empire of Algol, kterou vydal pod jménem Neptune Towers v roce 1995 a kterou charakterizuje futuristické pípání syntezátorů. Algol evokuje nějakou vzdálenou, starodávnou říši – jmenuje se tak jedna z prvních objevených měňavých hvězd, kterou zasadil do své povídky Za stěnou spánku H. P. Lovecraft. Existuje ale i mnohem všednější kontext: jedná se totiž také o programovací jazyk z padesátých let minulého století, jehož název odkazuje na sousloví „algorithmic language“.

Osmibitové melodie

Většina dungeon synthu připomíná soundtracky ke starým osmibitovým videohrám nebo RPG fantasy typu Lands of Lore. Ostatně na Mhorově loňském albu Vichr v haluzích se v jedné skladbě ozývá ruch města Tristam z herní série Diablo a hudebník nachází zvláštní kouzlo i ve starých hrách na retro konzoli Gameboy: „Ty hry pracovaly se zkratkou a omezenými možnostmi a byly o to silnější, protože sis toho musel hodně domýšlet. Takové kutilské to bylo.“

Na retro videohry vzpomíná také jiný zástupce domácího dungeon synthu, vystupující jako Dunkelbot: „Na žánr jsem se dlouho díval jako pasivní fanoušek, který obdivoval hry s dungeon tematikou na Commodore 64. Vedle na tu dobu kvalitní grafiky byl u her jako Master of Magic, ­Bard’s Tale nebo Barbarian Wizardry důležitý i hudební doprovod.“ Na svém debutovém EP z letošního února Dunkelbot skládá tracky právě z osmibitových melodií, které by se hodily do každé středověké mlátičky. „Esence dungeon synthu je pokaždé zachovaná, mění se jen prostředí, kde se příběh odehrává: RPG hra, hvězdné putování, goblin číhající v útrobách katakomb, kobold hodující ve spižírně nebo pustý les, který střeží lešij,“ komentuje svou tvorbu Dunkelbot, který má mnoho zkušeností se syntezátory a vystupuje také pod přezdívkou Molly nebo jako člen krautrockové kapely Raw Deal. V dungeon synthu podle svých slov nachází přesahy k minimalis­mu a už zmiňované „kosmische Musik“. „Do dungeonu chodím spíš na návštěvu, je to hluboce samotářský a často smutný žánr,“ vysvětluje Dunkelbot a své poznámky plné odkazů na skřítky koboldy uzavírá slovy: „Dungeon synth znamená, že jsi tak trochu freak.“

O potulném rytíři

Streamování a internetové platformy jako YouTube v uplynulé dekádě oslabily centralizovanou popkulturu, která se rozdrobila do mikroscén, bujících často v těch nejodlehlejších koutech internetu. Umožnilo to vznik nových žánrů přímo na úložištích nebo internetových fórech, kde vyklíčila „výtahová hudba“ vaporwave nebo právě dungeon synth. Na Bandcampu ho najdeme v různých variacích, často pod podivnými tagy jako „dungeon ­noise“, „dino synth“, „chiptune synth“, „winter/forest synth“ nebo „goblin synth“. Další uzlový bod scény představuje youtubeový kanál Dungeon Synth Archives se 40 tisíci odběrateli, kde každodenně přibývají nové nahrávky. Orientovat se v releasech je často složité a i názvy projektů někdy znějí jako z generátoru fantasy hesláře: Forlorn Kingdom, Ancient Boreal Forest, Hole Dweller, Nameless King, Old Tower, Old Sorcery, Haxan Dreams… Na obalech bývají hluboké lesy, hrady na skaliscích nebo zasněžené pláně.

Samotářství spojené s dungeon synthem neznamená jenom hodiny strávené u počítačových her nebo syntezátorů, ale také dlouhé osamocené procházky. Jak upozorňuje Archer Sanderson v britském zinu Weird Walk: „Pokud mám jmenovat jednu věc, kterou vám dobrý dungeon synth dá, je to možnost útěku. Zatímco jejich blackmetaloví bratranci mohou zabřednout do pochybných ideologií, dungeoneři jsou posedlí atmosférou. Osamělému chodci dělá tato hudba dobrou společnost.“ Sanderson přitom spojuje dungeon synth s konkrétními místy v Anglii a pro jeho poslech doporučuje staré opevnění ze 14. století nebo londýnský hřbitov s gotickou kaplí. Hudba posluchače zavede do „předindustriálních“ kulis, jak je známe i z fantasy knih. A mnoho takových míst se samozřejmě najde i v české krajině.

Procházka na zříceninu hradu Volfštejn inspirovala k založení vlastního projektu hudebníka tvořícího pod jménem Garadrak. Z hradu ve Vlčích horách na západě Čech dnes zbývá už jen zeď a kruhová věž, která stojí na malém kopci uprostřed lesa. „To místo působí dokonale osaměle a zapomenutě, obzvlášť na samém konci zimy v zamračený den, kdy je slyšet jenom praskání stromů ve větru. Když jsem se po zřícenině procházel, představoval jsem si, jak asi dřív vypadalo okolí, jak tam vládce hradu žil a koho přijímal k audienci,“ napsal mi v e­-mailu Garadrak, který je jako jediný u nás napojený na světovou dungeonsynthovou komunitu, objevuje se na kanálu Dungeon Synth Archive a vydává u amerických labelů Akashic Envoy Records nebo Ancient Meadow Records. Zmíněný zážitek ho před lety přiměl ke složení písně o potulném rytíři, podle níž pojmenoval i svůj první release A ­Questioning Knight (2017). Název projektu Garadrak zase odkazuje k obyvateli jednoho z fantasy světů, které si hudebník vytvořil. Na scéně je populární, protože dělá čistý dungeon synth, staví na osmibitových melodiích nebo samplech loutny a posluchači nechává dostatek prostoru k imaginaci. Při skládání se zkrátka chová jako Pán Jeskyně a u všech jeho alb je důležitým elementem vyprávění: „Například Loremaster je o tajemném mudrci, který jednou za čas sestoupí z hor, aby vyprávěl příběhy poutníkům, Nothing Beside Remains bylo inspirováno básní Ozymandias a pojednává o pádu mocných říší a myšlenka loňského alba Elegiac Winds je taková, že vítr zachytává útržky různých událostí napříč světy a vypráví je všem, co mají zájem poslouchat.“

Realitu si dotvoříš

Pokud tu je ale někdo, kdo dungeon synth skutečně zabydluje v české krajině, je to Mhor. Do žánru totiž vnáší poněkud nečekanou přísadu, a to trampské tuláctví, které v bývalém Československu sloužilo jako únik před společenskou realitou. „Přijde mi, že jakákoliv žánrová hudba je vlastně svého druhu útěk – a to je čundr taky. Vlastně stačí přesunout vandr pod zříceninu hradu,“ vysvětluje Mhor pozadí své desky Vichr v haluzích, které si všiml i americký label Akashic Envoy Records. „Když se mi na čundru nechce spát, hraju do noci u ohně na kytaru. Tak jsem vymyslel i některé motivy pro svou desku.“ Výmluvná je historka spojená s trackem Kamarád Gháš – ve skřetí řeči totiž „ghaas“ znamená oheň a zakladatelé trampské písně bratři Ryvolové zase zpívají „kamarád oheň zhasíná“. „Je to přímo odkaz na ten song. Přišlo mi to jako dobrej fór,“ svěřuje se Mhor na tábořišti pod zříceninou hradu Dršťka.

Jeho deska Vichr v haluzích by se koneckonců klidně mohla hrát u ohně na kytaru. Víc než typické osmibitové melodie tu zní mandolína a akustické nástroje jsou oproti klasickému dungeon synthu více v popředí. Skladby jako V kobkách pod horami připomenou zlověstný šelest čarodějek ze soundtracku ke slavnému hororu Suspiria (1977) od italského režiséra Daria Argenta, jinde je slyšet uhrančivá recitace evokující tajemné zaklínadlo nebo mystický folk jako z folklorního alba Kveldssan­ger (1996) norských blackmetalistů Ulver. Spojení s přírodou tu zprostředkovávají zvuky lesa: rachot kamení, praskání ohně, foukání větru i tiché našlapování v mechu. „Něco jsou terénní nahrávky, ale ne všechno. Vždycky si vysním nějakou atmosféru, ale nakonec to nahrávám na hajzlu,“ přiznává Mhor, který nicméně u zříceniny hradu několikrát přespával a místo obklopené bažinami vtisklo jeho nahrávce Vichr v haluzích zvláštní ráz. Podle legendy se za bezvětrného letního odpoledne pod hradem zjevují víly s věnci na hlavách a o půlnoci z hradu vycházejí kostlivci s křížky a kropenkami, zatímco skály se otřásají a vyvrhují ohnivé koule. „Musí tam být slyšet dunění v kobkách, jako když se ozývá ze skal tady někde blízko nás,“ popisuje svou nahrávku Mhor, který má jakožto ilustrátor hudbu spojenou s obrazem, ale také své představy vždycky rád shodí: „Jasně, že mě berou všechny ty dungeon synth kecy o magických mečích, dracích a kryptách, ale hlavně by to mělo dobře znít.“

Hravost, touha vyprávět a možná i zaplňovat všední realitu něčím nadpřirozeným je vlastní všem tvůrcům dungeon synthu – a společně s nimi také hráčům Dračáku nebo znalcům tolkienovských map a jazyků. „Dungeon synth je pro mě sice útěk, ale nikdy neutečeš úplně. Spíš si realitu dotvoříš, ovšem jinak, než že se převlíkneš za elfa,“ konstatuje Mhor. Vybaví se mi slova spisovatelky Ursuly K. Le Guinové, která v knize Proč číst fantasy (2009, česky 2019) vysvětluje sílu legend, pohádek, fantasy a „všech těchhle okrajových šíleností“. Dospělí podle ní fantasy příběhy často shazují jako infantilní proto, že se bojí svobody. Guinová radí podporovat představivost už od útlého věku, jinak podle ní hrozí, že z dětí budou duševní mrzáci: „Jsem přesvědčená, že dospělost neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.“ Dungeon synth je – se všemi koboldy, ohnivými koulemi, dračími slujemi a hradními kobkami – výspou takových přeživších, kteří si udrželi svobodnou dětskou fantazii. Žánr sice z velké části stojí na nostalgii, jeho tvůrci však v totálně racionalizovaném, a tím pádem i předvídatelném světě zároveň střeží příslib dobrodružství kdesi jinde, v zemi nezemi, jejíž zákony nelze tak úplně vysvětlit.

Autor je hudební publicista.