Hřebeny Pyrenejí tvoří hranici nejen mezi Francií a Španělskem – při bližším pohledu jde i o pomezí Okcitánie a Katalánska, dvou kulturně blízkých a spřátelených regionů. Dění v Katalánsku se sice v poslední době věnují média vcelku pilně, jde však o rubriky zpravodajské, nikoli kulturní. Katalánština se přitom může pochlubit nejen téměř deseti miliony mluvčích, ale navzdory dekádám frankistických represí také bohatou literární tradicí: „Katalánská literatura má všechno, co má literatura mít: autory všech žánrů, různorodá nakladatelství, novináře, kritiky a čtenáře,“ říká v rozhovoru Joan-Lluís Lluís, spisovatel z francouzské části Katalánska. „Jenže schválně si zajděte v Praze do nějakého dobrého knihkupectví a zeptejte se, kolik do češtiny přeložených katalánských autorů mají…“ V literární příloze, kterou připravil Michal Brabec, jich proto představujeme hned osm – a ve většině případů jde o jejich první překlady do češtiny. Ještě mnohem hůř je na tom sousední okcitánština, která na druhé straně Pyrenejí podléhá dlouhému a nerovnému zápolení se státem preferovanou francouzštinou – pařížský centralismus dokázal kdysi slavný jazyk trubadúrů téměř vymýtit. Zní to možná jako z 19. století, ale jak píše Vít Pokorný, jsou to zejména básníci a básnířky, kdo dnes prokazuje životaschopnost okcitánštiny. Možná, že nakonec přežije i díky jejich tvrdošíjné lásce. A ať už Katalánci získají nezávislost, nebo ne, o svůj jazyk budou muset pečovat tak jako tak. Pečujme též!