Klimatická krize a s ní spojená migrace je podmínkou rozvoje průmyslu, který úspěšně vydělává na očekávaném kolapsu. Krize se tak jeví jako záchrana systému a je třeba ji neustále obnovovat. Překonání současného stavu předpokládá vznik nové politické teorie, která bude více orientována na pohyb.
Před třiceti lety bylo na světě patnáct pohraničních zdí. Dnes je jich sedmdesát, přičemž se mezi nimi pohybuje více než miliarda vnitrostátních a mezinárodních uprchlíků. Jen počet mezinárodních migrantů se přitom může kvůli klimatickému oteplování v příštích čtyřiceti letech zdvojnásobit. Není divu, že poslední dvě dekády sledujeme vzestup globálního trhu s klimatickou bezpečností, jehož smyslem je z těchto krizí profitovat – a pomáhat je udržovat. Výstavba zábran, zdí a plotů, které mají bránit zvyšující se hladině moří i vstupu připlouvajících a přicházejících lidí, je jedním ze světově nejrychleji rostoucích oblastí průmyslu a spolu s detencemi a deportacemi migrantů by měla do roku 2023 dosáhnout obratu 742 miliard dolarů. Domnívám se, že jsme svědky jevu, který bychom mohli nazvat „klimaticko-migračně-industriální komplex“.
Krimigrační proces
Tento komplex je složen ze soukromých společností, které skrze sekuritizaci národních států profitují z událostí spojených s měnícím se klimatem. Spadají sem soukromá detenční centra, podniky podílející se na výstavbě hraničních plotů a provádění kontrol, konzultanti a vývojáři sledovacích technologií a rostoucí armáda dalších subdodavatelů, kteří obecně profitují z nejistoty. Každý prvek tohoto krizového komplexu je příležitostí k zisku. Takže když například „selžou“ bezpečnostní opatření a migranti ilegálně překročí hranice nebo jim vyprší víza a zůstanou v zemi „bez papírů“ jako kriminálníci, nastoupí řada soukromých firem placených za to, že uprchlíky „uloví“, zadrží a deportují zpět přes hranice – a tržní cyklus může začít nanovo. Každý krok v „krimigračním“ procesu má svůj vlastní průmyslový obor a oddanou armádu lobbistů, kteří se starají o udržení příslušných zákonů.
Sledujeme těžko uvěřitelný dvojnásobný paradox, který tvoří páteř klimaticko-migračně-industriálního komplexu: pravicoví nacionalisté tvrdí, že chtějí všechny migranty bez dokladů deportovat, ale pokud by to udělali, zničili by vlastní ekonomiku. Naproti tomu kapitalisté chtějí, aby ekonomika rostla díky práci uprchlíků (každý upřímný ekonom vám potvrdí, že migrace téměř vždy vede k růstu HDP). Ztělesněním janusovské tváře antiimigračního proekonomického dilematu a jeho řešení je Donald Trump – jakkoli o tom třeba ani neví. Na jedné straně xenofobní stát práci migrantů strategicky kriminalizuje a znehodnocuje a na straně druhé je tato práce prezentována jako ekonomická hrozba a je terčem masivního vykořisťování. Za této situace sice nemohou pravicoví kapitalisté prohrát, potřebují však, aby byli migranti nuceni opouštět své domovy a pracovat jako vykořisťovaní kriminálníci v zemích, kde roste xenofobie.
Klimatický uprchlík
A zde vstupuje na scénu postava klimatického migranta. Lidé, které nazýváme „klimatickými uprchlíky“, nejsou jen oběťmi „přírodních katastrof“, protože ani klimatická změna není výhradně přírodním jevem – je také navýsost politickým procesem. Příčiny migrace spojené s klimatem jdou z velké části na vrub bohatých západních států a její důsledky nepřiměřeně dopadají na chudší země. Poměry, které určují, kdo je donucen k migraci, jsou přitom ovlivněny také dějinami kolonialismu, globální nerovností a pochopitelně těmi podmínkami, které po desetiletí pohánějí ekonomickou migraci. Skutečnost, že klimatická změna prospívá pachatelům destrukce klimatu, jelikož vytváří rostoucí nabídku zoufalých, kriminalizovaných a fyzicky i ekonomicky vysídlených dělníků, není náhodná. Vlastně je to klíč k Trumpovu „řešení“.
Dalším klíčem je využití změny klimatu k získání nové půdy. Když jsou lidé nuceni migrovat ze své domoviny nebo když dosud zmrzlá území tají, pak se nové země, vody a lesy otevírají těžebním průmyslům v širším slova smyslu (hornická činnost, těžba ropy, rybolov či těžba dřeva). Jedním z příkladů je nedávná Trumpova nabídka na odkoupení tajícího území Grónska za zásoby ropy a plynu. Městské oblasti postižené měnícím se klimatem zase zpřístupňují nové trhy s nemovitostmi, jak to ilustruje gentrifikace New Orleans po hurikánu Katrina. Jinými slovy, změna klimatu nemusí znamenat konec kapitalismu, spíše může signalizovat jeho obnovu. Kolonialismus pohltil všechno, co se dalo snadno přivlastnit (otroci, pralesy, ropa). Ale pracující, kteří žijí své životy v postkolonialismu, vyžadují více peněz a více práv. Těžba zbývajících nerostných surovin je navíc pořád nákladnější. Kapitalisté proto stále více přecházejí k finančním spekulacím – a nyní ke zpeněžení krize.
„Kdyby jen existovaly nové způsoby,“ sní kapitalisté, „jak nastartovat ekonomiku a levně vypudit velký počet lidí z rodné země, uměle znehodnotit jejich práci a poté jim tuto práci mimořádně levně vyvlastnit.“ Jinými slovy: kdyby změna klimatu neexistovala, kapitalismus by ji musel vytvořit. Naštěstí pro kapitalisty existuje – protože ji vytvořili. Klimatičtí migranti nyní formují jakousi „jednorázovou klimatickou pracovní armádu“, rekrutovanou ze stálé rezervy globální chudoby všude tam, kde se objeví další katastrofa spjatá s klimatem, a nasazovanou, kdekoli kapitalismus vyžaduje nejistou, snadno vykořisťovatelnou práci.
Stále v pohybu
Musíme tedy přehodnotit celé vymezení „krize v oblasti klimatické migrace“. Mimo jiné potřebujeme politickou teorii více orientovanou na pohyb, abychom se lépe vyrovnali s vysoce mobilními událostmi naší doby – nazývám to kinopolitikou. „Kapitalocén“ či „kinocén“ dnes umožňuje nahlédnout, že příroda, lidé a společnost jsou stále v pohybu. Pokud tyto jevy vezmeme vážně, umožní úplné převrácení dominantních interpretačních paradigmat o klimatické a migrační krizi. Lidé i sama Země jsou stále v pohybu, ale to neznamená, že všechny jeho dráhy jsou stejné. Neexistuje žádný přirozený, normální či výchozí stav planety ani lidské společnosti. Proto musíme studovat dráhy oběhu, které vytvářejí zdánlivou stálost (metastabilitu) těchto stavů, a nebrat je jako dané. To se pokouším ukázat ve svých knihách The Figure of the Migrant (Figura migranta, 2015) a Theory of the Border (Teorie hranic, 2016).
Dominantní rámec přemýšlení o klimatické a migrační krizi je dnes bohužel zcela nedostatečný. Zakládá se na trojici předpokladů: za prvé, že země a lidská společnost jsou v jistém smyslu oddělitelné a neměnné, nebo alespoň představují stabilní struktury; za druhé, že by budoucnost měla být i nadále stejně stabilní jako dosud; a za třetí, že pokud není stabilní, nastává „krize“. Mobilita je tedy krizí jen natolik, nakolik předpokládáme, že setrvalost je – či by měla být – žádoucí. O migrantech se pak říká, že destabilizují společnost, a o klimatické změně, že destabilizuje Zemi. Z kinopolitického hlediska nicméně můžeme vidět, že opak je pravda: lidé původně migrovali a až později se zapojili do zdánlivě stálých drah sociálního oběhu (historicky umožněných sociálním vyloučením a vyvlastněním druhých). Migranti přitom historicky vzato nestojí mimo společnost, ale naopak hrají produktivní a reproduktivní roli. Jejich pohyby jsou konstitutivním a dokonce transformativním prvkem společnosti, a nikoli jen výjimečným či marginálním fenoménem. Otázkou tedy je, jak jsme se dostali do bodu, kdy jednáme a myslíme, jako by společnosti nebyly utvářeny sociálním oběhem stojícím na migraci jako na podmínce reprodukce. Také Země byla původně v pohybu a až později se ustálila do zdánlivě stálých procesů geologického a atmosférického oběhu. Proč jsme si vůbec někdy představovali Zemi jako stabilní povrch, rezistentní vůči lidské činnosti?
Problém dominantní interpretace klimatické změny a migrace spočívá v tom, že chybné paradigma, kterým se „krize“ definuje jako stagnace, je předkládáno i jako řešení: „Vraťme věci do normálního pořádku…“ Je zkrátka zapotřebí nové paradigma, které nebude využívat tytéž nástroje (jako jsou kapitalismus, kolonialismus a národní stát), jež „krizi“ vytvářejí, i k jejímu řešení. Současná migrační krize je výsledkem rozporu, který tkví v jádru kapitalistické, teritoriální a národně státní formy, podobně jako je klimatická krize výrazem paradoxu v jádru antropocentrismu. Skutečné řešení přinese jedině zrození nových forem v pohybu, které vyjdou z teoretického primátu vnitřní mobility migrujícího klimatu a klimatického migranta jakožto vlastnosti, jež rozkládá staré formy.
Autor vyučuje filosofii na Denverské univerzitě.
Z anglického originálu The Climate-Migration-Industrial Complex, publikovaného na webu publicseminar.org, přeložil Otakar Bureš.