Zakladatelky organizace ArtDialog a dlouholeté spolupracovnice OSN v otázkách umění a ekologie jsme se tázali na její postoj k environmentální krizi, aktivismu a umělecké praxi. Dozvěděli jsme se, že má-li být aktivistické umění účinné, mělo by pracovat s humorem a krásou, a také že každé setkání s sebou nese potenciál pro změnu.
Pro zářijový klimatický summit OSN, na němž Greta Thunbergová obvinila státníky celého světa z nečinnosti, jste připravila výstavu svých prací založených na prastaré technice tapa. Čím vás zaujala?
Tento typ textilie vyráběné z kůry určitých druhů stromů zná mnoho kultur v Polynésii, Africe či Indonésii. Tapa je ručně potiskována tradičními vzory znázorňujícími zvířata, případně rostliny, které posloužily k jejímu obarvení. Tato látka, využívaná kromě oblečení i v interiérech či jako střešní krytina, symbolizuje sepětí s přírodou. Já jsem však techniku potiskování použila v novém kontextu: ke kritice kolonizace. Oděv totiž můžeme chápat jako ukázku toho, co kolonizace znamenala. Během christianizace nutili běloši domorodce nosit evropské oblečení a veškeré látky byly importovány. Proto jsem namísto tradičního textilu použila polyesterové čisticí utěrky, anglicky se jim říká „handy wipes“. Sešila jsem z těch hadříků šaty, které napodobovaly ony misionářské oděvy, a potiskla je tradičními vzory – ovšem namísto dřevorytu linorytem. Pokusila jsem se tedy o vrstevnatou kritiku kolonizačního procesu.
Jaký máte názor na roli OSN v otázce řešení klimatické krize? Dnes je těžké vyhnout se skepsi…
O Organizaci spojených národů se dá v lepším případě říct, že nefunguje zrovna bezchybně, i když je její současný generální tajemník António Guterres podle mě člověk na svém místě. Vzhledem k rozsahu krize je nutné postupovat na více úrovních – nestačí jen hnutí zdola, je třeba spolupracovat i s vládními orgány, jakkoli mohou být zkorumpované a nefunkční. OSN sleduje cíle udržitelného rozvoje, které vznikly na summitu v Paříži v roce 2015. Původně se hovořilo o jejich naplnění do roku 2020, teď se mluví o roce 2050. Rozvoj dnes už ale není chápán ve smyslu globálního celku jako před dvaceti lety, nyní se soustředíme na lokální výrobu, vyhýbání se masové globální dopravě, hledání jiných modelů, než jakým je globální ekonomika, jejíž selhávání pozorujeme. Začali jsme přemýšlet, jak změnit své spotřebitelské návyky a obracet se na lokální zdroje. Pochopitelně je ironií, že se tato debata odehrála na summitu, kam jsme všichni přiletěli…
Jste skutečně přesvědčena, že podobné konference mohou vést ke změnám globální politiky?
Věřím, že každé setkání dvou lidí v sobě nese potenciál pro změnu. Systém se vždy skládá z lidí a lidé ho utvářejí. Platí to i pro OSN, ač jde o obří byrokracii. Jako zástupkyně nevládní organizace mohu být slyšet na dílčích setkáních, spojit se s podobně smýšlejícími lidmi, vytvořit návrh určité politiky, podat ho a dostat ho o úroveň výš, kde už se střetají vlivy jednotlivých vlád. Samozřejmě zde působí i mnoho dalších vlivů a gigantické lobbistické skupiny. Například v Ženevě jsem se účastnila diskuse o glyfosátu, kde padaly návrhy ho zakázat a byly citovány vědecké důkazy, že ovlivňuje nervový systém zemědělců. Pak se ale o slovo přihlásili dva lobbisté, jeden z Indie, druhý z USA, s vědeckými důkazy přesného opaku – že je vše naprosto v pořádku…
Jako tvůrkyně se pohybujete mezi různými uměleckými druhy a žánry. Proměnil se váš umělecký přístup poté, co se klimatická krize stala všeobecně známou skutečností?
Změnil se způsob tvorby, ale jde mi stále o totéž téma. I když jsem poměrně plachá, teď pracuji s publikem bezprostředně, protože i krize, v níž se nacházíme, je bezprostřední. Dřív jsem tvořila za zavřenými dveřmi ateliéru, dnes se naopak snažím tvořit tam, kde se něco děje. V září jsme například udělali takovou až guerillovou akci. Lovci kachen na jezeře u Horažďovic zastřelili pár labutí. Místní obyvatele v čele se starostou to hrozně rozčílilo. Facebookový článek o tom, co se stalo, měl tisíce sdílení, a tak jsem se této pozornosti rozhodla využít. Když další týden lovci znovu přijeli, začala jsem během jejich střelby malovat na stěnu mlýna, kde sídlí ArtMill, obrovskou malbu dvou letících labutí. Trvalo to asi dvě hodiny, během nichž pršely broky všude kolem. Zavolali na nás policii, ačkoliv jsme byli na svém vlastním pozemku… Bylo to fakt strašidelné – starci se zbraněmi, to není dobrá kombinace, zvlášť když jsou naštvaní. Ale nakonec další lov odvolali. Předtím jsme s nimi zkoušeli mluvit, ale až tenhle nápad k něčemu vedl. Umělecký zážitek nás totiž mění způsobem, jakým to rozum nedokáže. Aktivistické umění musí být propojeno s estetickou stránkou, aby mohlo být efektivní.
Jak jste vnímala pařížský summit v roce 2015? A máte pocit, že je dopad podobných setkání v současnosti větší?
Z výsledků summitu jsme pochopitelně byli velmi zklamaní, hlavně z přístupu USA. Ale jednou z organizátorek byla tehdy moje spolupracovnice Nathalie Blanc a na této konferenci se objevila podle mého nejsilnější díla za celou historii summitů OSN. Kurátory byli lidé z asociace COAL, kteří se dlouhodobě zabývají environmentálním uměním a udělují asi nejvýznamnější cenu v této oblasti. S Nathalií jsme jejich data využily ve své knize o environmentálních umělcích Form, Art and the Environment.
Spousta organizací po celém světě, jako třeba 350.org Billa McKibbena, už dávno pochopila roli umění v aktivismu. Vytvářejí instalace, které jsou zábavné a obsahují humor, a díky tomu zasáhnou široké publikum. OSN dlouho sázela na zobrazování katastrof – na fotografie umírajících polárních medvědů na rozpouštějícím se ledovci… Přitom psychologie a reklama nás učí, že lidská mysl se při pohledu na takovou věc okamžitě uzavře. Naopak pokud sledujeme něco pozitivně laděného, zaujme nás to. V tom, myslím, spočíval velký obrat pařížského summitu – že si OSN konečně uvědomila, jak je třeba témata předkládat. Bill McKibben tehdy řekl, že výsledky summitu sice nemění cestu, po níž jdeme, ale už máme naději, že změnit půjde. Je to sice klišé, ale lidstvo pohání naděje. Objevila se celá nová generace, která bojuje za svou budoucnost, a to je obrovská změna.
Byla jste svědkem pádu zdi mezi Východem a Západem. Opravdu si myslíte, že se současné hnutí tolik odlišuje od různých hnutí minulosti?
Píšu o tom v poslední kapitole knihy, na které pracujeme s Nathalií Blanc. Je to historie naší organizace ArtDialog, takže začíná v roce 1989. A když se ohlížíme zpátky, nejde primárně o to, „co“ se stalo, ale „jak“. Po pravdě umění bylo v našem případě až jakýmsi druhotným důsledkem, v první řadě šlo o setkání lidí, což je smyslem každé sociální praxe. V tomto případě se setkávali američtí a čeští umělci, pracovali spolu, chodili na večírky, diskutovali dlouho do noci, a to samo o sobě vedlo k malé společenské změně. Jiskra vedoucí ke změně vznikne jen mezi lidmi, nikoli mezi uměleckými objekty. A o tom nás přesvědčují i demonstrace za klimatickou spravedlnost.
Barbara Benish (nar. 1958) je umělkyně, kurátorka a farmářka. Její práce vystavovaly desítky institucí, mj. MoMA PS1 v New Yorku, Getty v Londýně, Stadtgeschichtliche Museen v Norimberku nebo Národní galerie v Praze. Je zakladatelkou organizace ArtDialog a centra ArtMill, sídlícího poblíž Horažďovic. Působí jako poradkyně environmentálního programu OSN a ve výzkumném centru umělecké sociální praxe na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, přednáší na univerzitách v Praze a Plzni.