Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) je v dlouhodobé krizi. Dnes by ji podle průzkumů volilo 13 až 15 procent voličů, což znamená, že je na stejné úrovni s pravicovou Alternativou pro Německo (AfD). Současné duo předsedů prosazuje čistou formu takzvaného demokratického socialismu, což ovšem voliči příliš nekvitují. Strana přitom ještě v roce 2002 získala v celoněmeckých volbách 38,5 procenta hlasů. Poslední kotvou v systému „lidových stran“, tedy uskupení, která jsou otevřená všem a snaží se obsáhnout všechna politická témata, zůstala Křesťansko-demokratická unie (CDU). Tato strana stále dosahuje volebních výsledků nad 30 procent, nicméně i zde se projevují známky jisté krize. Ta se ukázala v minulých dnech, kdy ve spolkovém státě Durynsko zvolili nového předsedu vlády poslanci CDU spolu s pravicovou AfD a tato spolupráce vyvolala takové zemětřesení, že předsedkyně křesťanských demokratů Annegret Kramp-Karrenbauerová, řečená AKK, oznámila konec politické kariéry. CDU se na jedné straně označuje za „stranu středu“, na straně druhé se snaží křečovitě vracet ke konzervativismu. Z toho vyplývá, že není schopná jasně definovat svůj vztah k AfD. Joachim Käppner z deníku Süddeutsche Zeitung se v článku Unie se ničí sama z 13. února zamýšlí nad tím, jaký typ konzervativismu by vlastně straně slušel. Slovo „konzervativismus“ je podle něj novou kouzelnou formulkou, kterou si bere do úst každý, kdo už má dost pragmatické politiky středu, reprezentované Angelou Merkelovou. Spasitelem strany se má stát Friedrich Merz, který ovšem působí jako červený hadr na voliče, kteří jsou orientováni alespoň trochu sociálně. Autor požaduje od CDU definici jejího konzervativního směřování a suše konstatuje, že konzervativismus definovaný pouze blízkostí k AfD a spoluprací s ní je cestou sebedestrukce. Chce strana návrat ke „starým dobrým konzervativním hodnotám“, jako jsou povinná vojenská služba, atomová energie nebo zrušení minimální mzdy? To by v současné době znamenalo ztrátu středových voličů. Zdravé politické strany jsou podle Käppnera jako organismy, které mají schopnost se učit. Dříve to platilo i pro CDU, která se snažila jít s časem a eliminovat zpátečnické živly – například členy, kteří požadovali promlčení nacistických zločinů, nebo ty, kteří chtěli bojovat proti komunismu spojenectvím s chilským diktátorem Pinochetem. Dařilo se to i Angele Merkelové – alespoň do roku 2015, kdy přišla uprchlická krize. Silnou stránkou moderního konzervativismu je podle autora poznatek, že zlepšování světa kolem nás může skrývat mnoho démonů a je třeba se držet zásady „všeho s mírou“.
Německá demokratická republika ukončila svou existenci 3. října 1990. Na začátku devadesátých let minulého století pak začal masivní odliv obyvatel z východu na západ a zakrátko opustilo bývalé východní Německo na 1,5 milionu obyvatel. Tento exodus bylo nutné zastavit, aby nedošlo k úplnému kolapsu hospodářství. Jedním z nástrojů byla konverze východní marky k západní v poměru jedna ku jedné. To sice rapidně zvýšilo mzdy na východě a možná odradilo určitou část lidí od odchodu na západ, ale výsledkem bylo také zvýšení cen východoněmeckých produktů do té míry, že byly prakticky neprodejné: mzdy se sice radikálně zvedly, ale produktivita a kvalita zůstaly stejné. Profesorka Dalia Marinová v rozhovoru pro týdeník Der Spiegel z 16. února říká, že Německo při procesu ekonomického přerodu na východě selhalo a že navýšení mezd měla doprovázet podpůrná opatření, jako třeba snížení daní pro inovativní podniky. Ideálními případy ekonomické transformace byly podle ní – poněkud překvapivě – Polsko nebo Česká republika, protože zde nízké platy a investiční pobídky zaručily hospodářský růst a začlenění do kapitalistických výrobních procesů, z nichž tyto země profitují dodnes. V mnoha obyvatelích bývalé NDR často zůstal dojem, že jsou považováni za občany druhé kategorie, což je dodnes důvod jejich frustrace. Za světlo na konci tunelu profesorka Marinová považuje otevírání továren světových koncernů v oblasti východního Německa. Především si od toho slibuje „aglomerační efekt“: když se firma Tesla usadí v Braniborsku, což je skutečně plánováno, přiláká to jak dodavatele, tak podobné firmy. Ve Cvikově chce Volkswagen vyrábět auta na elektřinu a podle Národní průmyslové strategie ministra Petera Altmaiera má Německo začít samostatně vyvíjet a vyrábět baterie pro elektromobily. Marinová je z toho nadšená a právě v elektromobilitě vidí šanci pro východ země. Na otázku, zda je koncentrace na jedno odvětví zdravá, odpovídá lakonicky, že někdy je prostě nutné jít do rizika.
Levicový deník Die Tageszeitung ve vydání ze 14. února analyzuje výstup zapadající hvězdy strany Die Linke Sahry Wagenknechtové v jednom berlínském divadle, kde se zabývala současnou, pohříchu nedobrou situací německé levice. Wagenknechtová je v prvé řadě tím, že se levici příliš nedaří, zaskočena: „Vítězné tažení neoliberalismu přece musí být vodou na mlýn levice!“ Nicméně sama přiznává, že levice jako politický směr a také levicová strana Die Linke jsou zaměstnány hlavně samy sebou a že už nezbývá čas na každodenní problémy „proletariátu“, který se levicí necítí být brán vážně a koketuje – byť třeba paradoxně – spíše s krajní pravicí. Navíc se vedení strany Die Linke rekrutuje hlavně z obyvatel velkoměst a z akademicky vzdělaných lidí, kteří podle Wagenknechtové „mluví jinou řečí než pošťák“. Politika levice se v tuto chvíli točí mnohem více okolo práv menšin než kolem sociálních otázek. A právě přílišná koncentrace na práva a identity menšin je dle Wagenknechtové konečným vítezstvím neoliberalismu.