Pozor na jazyk!

Zabil jsem generála Franca

12. června 1940

ODE DNEŠKA BUDU NĚKÝM JINÝM

Tělo se rozpomíná rychleji než mysl. Proto mám mrazení v zádech a žaludek se mi stahuje o vteřinu dříve, než si vlastně uvědomím, že to sotva slyšitelné, ještě vzdálené hučení brzy přejde v ohlušující burácení a smrtonosný rachot. A mé tělo, které se rozpomíná rychleji než má mysl, si žádá, abych zmizel. Ale nevím, jak ho jen poslechnout, když nemám kam. Můžu leda tak zvednout hlavu a po nebeském světě, který nás obemyká, zapátrat očima.

Nejsem schopen určit model přibližujících se letadel, ale vím, že jsou to tatáž, která bombardovala Barcelonu. Hluk motorů je sice překryt větrem vanoucím od moře, ale teď už není nikoho, kdo by neviděl, jak svým hřbetem drbou temná mračna na břiše a vrhají se na nás. Franco nás nebývale poctil příkazem, aby se pět z prvních letounů, které se dostanou přes francouzskou hranici, odchýlilo z trasy a zabilo nás. Zvláštní, podivné. Jako bychom tu všichni, vsazeni do pustiny pláže mezi ostnatý drát a moře a odsouzeni k beznaději, nebyli už tak dost mrtví.

Za několik let budou historici názoru, že s Francem to začalo jít z kopce ode dne, kdy se na Hitlerův nátlak rozhodl vyhlásit Francii a Velké Británii válku, to jest 11. června 1940; den poté, kdy totéž udělal Mussolini, když už nebylo pochyb, že Hitler má válku vyhranou a půl Evropy v kapse. Ve skutečnosti si badatelům troufám krajně oponovat a tvrdit, že začátek Francova konce nastal, když mě jeho letadla na pláži u Argelès­-sur­-Mer – v někdejším katalánském, krásném a neradostném kraji Rosselló – bombardovala a ostřelovala z kulometů, přičemž se dopustila té chyby, že ze mě neudělala řešeto.

Z pěti letadel, která nad námi přelétají, vypouští každé pouze jednu bombu, a to proto, abychom pochopili, že námi pohrdají. Všech pět bomb vybuchuje dostatečně daleko od dřevěné boudy, za níž jsem se ukryl, ale nikdy předtím jsem exploze neslyšel z takové blízkosti a mohu jen konstatovat, že rámus do mě vstoupil tak, až se zdá, že chce vyplnit každičký prostor mého těla a dokonce z něj snad ještě vypudit mé nejniternější orgány. Letadla se navíc takřka vzápětí vracejí a přelétávají přes nás ještě dvakrát. Klesají, klesají a přitom do nás pálí z kulometů, a to proto, abychom pochopili, že nás nenávidí. Když se přes nás přeženou naposled, zamíří vzhůru k nebi a pokračují dál na severovýchod s cílem rozbombardovat Perpignan a přinést Francovi další vítězství. Ale bezprostřední poslání těchto letounů, dle pozdějších znalců pěti savoií poslední generace, které frankistickému vojsku daroval Mussolini, nikoho z nás přeživších nezajímá.

Mě dokonce v první chvíli vůbec nezajímá vlastně ani to, jestli jsem živý, nebo mrtvý. Jenom se snažím, aby ve mně přestala znít ozvěna výbuchů a rachotu kulometné palby, aby se mé vnitřnosti vrátily k rutinní činnosti, aby nás opět pohltila monotónnost vln, nejapně řvoucích, neposedných a kálejících ptáků a ševelení desetitisíců vězněných úst, která mluví naprázdno. Desetitisíců úst vytvářejících všední lomoz těchto měsíců, během nichž je snad každý okamžik odporným, otravným nicneděláním.

Pomalu vystrkuji hlavu, napřimuji se, vyplivuji písek, který jsem přežvykoval, když jsem schoulený čekal, až mě škrtnou ze seznamu polomrtvých uprchlíků tohoto tábora. Nadechuji se, protírám si oči, osahávám se, dívám se na ruce. Celý se třesu. Vyplivuji další písek.

Zatím ještě nevím, že tohoto červnového dne jsem se pod tou sprškou železa znovu narodil, zatím ještě netuším, že už nikdy nebudu stejný. A právě proto, že ode dneška budu někým jiným, bych měl hned na počátku tohoto vyprávění nejprve vyložit, kým jsem byl předtím, než se mě těch pět Francem vyslaných letadel pokusilo zabít.

Vrátím se tedy o několik let zpátky, teprve pak znovu stanu na této exulantské pláži, kde je to samý oheň, dým, nářky a jedno rozervané tělo na druhém.

Tato cesta proti času nebude nijak dlouhá, pokusím se během ní vyložit pouze to, co mi připadá nezbytné pro alespoň základní pochopení toho, kdo jsem a co jsem udělal. A pak, až mě nit příběhu zavede zpět na tuto pláž, budu pokračovat tím, co mě přivedlo k myšlence, že stojí za to odvyprávět určité epizody mého života, díky nimž bude pochopitelnější, že generála Franca jsem zabil právě já.

KRATIČKÉ, ALE NEZBYTNÉ POJEDNÁNÍ

O PRVNÍCH TŘIADVACETI LETECH ŽIVOTA

AGUSTÍHO VALAMATA, VYPRAVĚČE

VYDRŽET V KLIDU BYLA TA NEJJEDNODUŠŠÍ VĚC NA SVĚTĚ

Matka přede mnou drží zrcátko, své příruční zrcátko s postříbřeným okrajem a se třemi falešnými rubíny vsazenými do rukojeti, zatímco mi něčí ruce, pravděpodobně ruce zdravotní sestry, sundávají obvaz omotaný kolem hlavy. A tehdy vidím, že mi chybí pravé oko. Taková je má nejstarší vzpomínka. Když o tom tak přemýšlím, připadá mi, že při pohledu do zrcadla jsem se rozhodl, že nic z toho, co se mi stalo předtím, nestojí za uchovávání v paměti, a tím jsem z doby, kdy jsem měl dvě zdravé oči, všechno zapomněl – dokonce i okamžik, kdy jsem o to jedno přišel. Z celé události si pamatuji pouze to, co mi o ní pověděli rodiče a svědci.

Bylo mi pět a hrál jsem si venku na chodníku, když v ulici dostal smyk náklaďák převážející kovový šrot a zastavil se až o zeď, jen pár metrů ode mě.

S pokleslými rameny jsem tam – řekli by ti, kdo to viděli – zůstal stát jako přibitý, a přitom jsem se díval, jak náklaďák sjíždí z cesty a směřuje do zdi. Po nárazu vyletěl z těla toho tlustokožce kousek šrotu, který mě zasáhl do oka a roztříštil mi jej. Častokrát jsem si zkoušel vzpomenout, jestli mé oko při roztříštění udělalo nějaký zvuk, pokouším se vybavit si, jakou bolest jsem ucítil, jaký byl můj první dojem, když jsem v pravé oční dutině zaznamenal tmavé prázdno. Ale jak už jsem řekl, ze svého života si nepamatuji nic, co předcházelo výjevu se zrcadlem v matčině ruce při odmotávání obvazu.

O oko jsem přišel jednoho zářijového rána roku 1921 na ulici Mare de Déu del Claustre v Solsoně. V tu hodinu bych byl jinak doma, ale matka tehdy naléhala, abych s ní šel koupit chléb. V pekařství byla fronta, a tak mi jako vždy v takových případech dala svolení, abych na ni počkal venku, zády ke zdi a s pohledem co chvíli vzhlížejícím k nebi. Matka věděla, že se nemusí znepokojovat, že mě najde přesně tam, kam mě postaví: nenapadlo by mě vzdálit se z místa, aniž by mi to nakázala, což činila hlasem, který chtěl budit spíše zdání pobídky než rozkazu. V těch letech jsem byl pouze jakýmsi pokorným, tvárným odleskem své matky a ke štěstí mi stačilo dělat, co mi řekla. A ani hnout, říkávala mi často doma nebo v obchodech, aby se mnou měla snazší pořízení.

Nicméně bylo by nepřesné tvrdit, že když se přihnal náklaďák, tak jsem se nepohnul. Nepřesné, a tudíž lživé a pokrytecké. Matku jsem neuposlechl. Když se zjevil, když vyjel ze silnice a řítil se proti domovní zdi, nechtě jsem se od omítky odlepil a reflexivně, napůl ze strachu, napůl ze zvědavosti, jsem se přitočil k tomu burácejícímu železnému monstru, abych ho lépe viděl. Vinu za to, že mi malý kousek železa vletěl do oka, tedy nesu já; pouze a jenom já. Kdybych poslechl matku, když mi řekla „a ani hnout“, kdybych se vůbec nepohnul, železo by mě o několik málo centimetrů minulo a skončilo by ve fasádě pekařství. A tak jsem v pěti letech zjistil, že nejsem ten hodný, vzorný syn, jak jsem si do té doby myslel. Neuposlechl jsem a za tuto neposlušnost mě neprodleně stihl trest. Bylo zjevné, že s nezbednými dětmi, nedbajícími rodičovských pokynů, nemá Bůh žádné slitování.

Mou vinu vůbec nijak nezakrývala skutečnost, že od toho dne se mnou matka jednala, jako bych byl tím nejkřehčím v jejím světě, jakýmsi dekoračním předmětem, z něhož je třeba setřít každý den prach, a přitom se ho téměř nedotknout. A ani to, že během prvních dní při pohledu na mě často plakala a otci šeptala, jak jen to udělají, jak to jenom udělají, a že už mě nikdy víckrát nenechá nikde samotného. V takových chvílích otec obvykle ztěžka vy­­dechl a zadíval se stranou, aby nemusel odpovědět. Jindy se zase zvedl a otočen zády ke mně pravil zastřeným hlasem, že jde zpátky do dílny dokončit nějakou práci.

Otec byl obuvník, matka žena obuvníka. A já, Agustí Vilamat i Prunell, jsem byl třetím ze čtyř synů a dvou dcer – šesti obyčejných, neposedných dětí, které si spolu hrály a navzájem se do sebe pouštěly, ale do mě kvůli mému skleněnému oku méně.

Pro oko jsme jeli až do Barcelony. Nevím, kolik stálo, ale určitě bylo drahé, když rodiče čekali skoro rok, než mi ho darovali. Vybavuji si slunný podzimní den, cestu povozem až do Manresy, a pak prvně vlakem. Chtěl jsem sedět u okénka, ale při každé příliš kroucené zatáčce mě ochromoval strach a matka mě brzy přiměla, abych si přesedl do uličky, kde jsem mohl budit dojem, že si neuvědomuji, že se po zřícení na dno strže roztříštíme. Při výstupu na barcelonském nádraží mi to v nohách stále skřípělo a tramvaj mi oproti vlaku připadala jako polštářek plný pohodlí a bezpečí. Pozorování nesčíslného množství aut a náklaďáků i zuřivě převysokých budov bylo mnohem víc vzrušující než sledování pořád dokola se opakující krajiny polí, statků a stád.

Oční lékař si mě posadil k oknu, aby na mě dopadalo přirozené světlo, a milým hlasem mi sdělil, že pokud prokážu dostatek trpělivosti a vydržím hezky v klidu, dostanu čokoládovou figurku. Nikdy jsem neviděl čokoládu ve tvaru figurky, ale připadalo mi, že si ji nezasloužím: vždyť vydržet v klidu byla ta nejjednodušší věc na světě. A pak, kdo by tak asi chtěl něco dávat takovému neposlušnému klukovi, jako jsem já? Ten pán jistě neznal důvody mého znetvoření. Ale nevypadal, že by je chtěl znát. Usadil se k mému zdravému oku, u sebe barvy, štětce a vypouklé sklíčko. Kdepak, skleněná oka nejsou kuličky, jsou to duté polokoule. A také nejsou tak docela ze skla, nýbrž z velmi zvláštního materiálu dováženého z Německa, pružnějšího a měkčího než běžné sklo.

Během téměř hodiny maloval na vypouklé sklíčko oko podobné tomu mému. Čas od času práci přerušil a s velmi vážným výrazem přiložil umělé oko k mému pravému, aby si překontroloval jejich podobnost. Na několik vteřin znehybněl, usmíval se a šveholil „čokoládová figurka… čokoládová figurka…“. Neodvažoval jsem se mu úsměv opětovat, měl jsem strach se pohnout, tolik jsem se bál, že by to mojí vinou celé pokazil. Nakonec mi pomohl slézt z křesla a rodičům řekl, že se můžeme jít na třicet minut projít, abychom nechali barvu zaschnout a dopřáli mým nohám trochu pohybu. Cítil jsem, jak ve mně chuť čokolády zahání strach z toho, že si mám od toho pána brzy nechat do prázdné očnice vložit syntetickou náhradu.

Po tři roky mi matka každý den oko vyndávala a nasazovala; a každý den ho čistila mýdlem a osušovala hedvábným kapesníčkem, aby jej nepoškrábala. Když mi bylo devět, udělila mi právo, abych to, než zalehnu do postele, dělal sám, ale vždy před ní. A v deseti letech jsem už nepotřeboval, aby na mě někdo dohlížel. Avšak tehdejší umělé oči mívaly krátkou životnost, nanejvýš dva roky, takže jako desetiletý jsem si čerstvě nasazoval již třetí oční protézu v pořadí. Neboli sotva mi rodiče koupili nové oko, už aby začali šetřit na další. A tak jsem musel vzít na vědomí, že vedle toho, že jsem neposlušný, jsem i tím, kdo rodinu přivádí na mizinu.

Mé rozpravy se psem o francii a francouzích

Jak už jsem řekl, hlavní úlohou tohoto školského systému, vytvořeného za Třetí republiky Julesem Ferrym, bylo vychovat vlastence, budoucí vojáky Národa pro velký plán Republiky: znovu získat „ztracené provincie“ Alsasko a Lotrinsko. A také co možná nejrychleji zlikvidovat jazyky, které byly na obtíž. Učitelé tudíž měli nepříliš chvályhodnou odpovědnost postarat se o kolektivní vymytí mozků. Činili tak energicky a s nadšením. Jednou z jejich povinností bylo prosazení francouzštiny coby jediného jazyka na školách, a to nejen během vyučování, což už byla samozřejmost, ale také ve škole jako takové, ve smyslu prostoru a místa. Do učeben a na školní dvůr patřila pouze a jenom francouzština. Je známo, že na mnoha školách sloužily stěny k připomínání hygienických zásad Republiky: „Buďte čistí“ či „Neplivejte“ vedle nápisu „Mluvte francouzsky“. Když žák procházel branou školy, musel si začít dávat pozor na jazyk, a to doslova. Pokud se neuhlídal, mohlo ho to přijít draho. Tresty a pohlavky, facky, dloubance, políčky, záhlavce, lískance, pohubky, lepance, výprasky (ať už přes kalhoty nebo na holou), štípání do tváří, tahání za vlasy, švihání přes prsty. To vše ve školství, v němž bylo užívání tělesných trestů od samého počátku zakázáno…

Já sám, pokud mi dovolíš malou vsuvku, učitelům, kteří mě tloukli – i když to nebylo kvůli otázce jazyka –, to bití nikdy nezapomenu, protože jednak na to neměli právo a jednak tlouct dítě je hanebný projev zbabělosti a nedostatku pedagogické uvědomělosti. Jistě, nedělali to všichni a nedělo se tak každý den. Mluvím o době na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy bylo bití už přes osmdesát let zakázané, a dá se říct, že jen o deset či dvacet let později tělesné tresty vymizely takřka všeobecně. Pro miliony a miliony kluků a holek, generaci za generací, byla škola v „zemi lidských práv“ také jednou velkou várnicí strachu…

A právě tento strach učitelé využívali, aby dosáhli vymýcení nečistých jazyků ze škol. Strach, ponižování a zostuzování – to vše proti dětem, jejichž jediným proviněním bylo, že mluvily jazykem svých rodičů a své země. Nejpůsobivější a na území Republiky lidských práv celoplošně užívanou metodou bylo předávání Symbolu hanby, pokud ho tak s tvým svolením mohu nazývat. Ten se v průběhu doby proměňoval a lišil se i místo od místa: mohl to být kus dřeva, pás kůže, kámen, kůzlečí kost či cokoli, co se učiteli pro daný účel hodilo. Bylo to jednoduché a účinné. Bylo to sadis­tické. Učitel tu věc dal prvnímu dítěti, které promluvilo katalánsky. Stačilo jediné slůvko. Tento předmět tedy symbolizoval zavrhovaný jazyk a hanbu spojenou s jeho užitím, přičemž to znamenalo, že školák bude na konci dne potrestán. Trest vymýšlel učitel, který, jak už jsi jistě pochopil, měl téměř stejnou moc jako kapitán na lodi a po prezidentu Republiky byl naprostým pánem učebny.

Žák měl však možnost, rovněž prostou a sadis­tickou, se předmětu i příslibu trestu zbavit: přenechat Symbol hanby, a tím pádem i trest kterémukoli jinému školákovi, jemuž z pusy rovněž vyklouzne katalánské slůvko. Ten pochopitelně nemohl předmět nepřijmout a vyvléknout se mohl pouze tím, že ho zase předá někomu dalšímu. A takhle pořád dokola, až na konci dne dítě, které jako poslední zhřešilo proti jazyku, dostalo trest. Byl to velmi účinný způsob, to ti povím, neboť žáky podněcoval k tomu, aby drželi jazyk na uzdě, a zároveň stavěl udavačství na roveň občanské ctnosti. Když děti opouštěly školu, měly už od jednotlivých učitelů vštípenou nutnost mluvit výhradně francouzsky a v duši si odnášely nesmazatelnou hrůzu, které se nikdy úplně nezbavily: mluvit katalánsky bylo provinění, a to provinění bez možnosti prominutí. Používání katalánštiny bylo spojeno s děsem prožívaným ráno co ráno po dobu několika let.

Jistě, tato metoda je mrzká tím, že institucionalizuje udavačství a strach, a mezi učiteli mohli být i tací, kteří ji odmítali. Ti pak žáky mluvící katalánsky trestali bez zmíněných perverzností, za něž by se nemusel stydět ani Stephen King. Ještě dnes starší ročníky vzpomínají, často s mrazením v zádech, jak pouhopouhý katalánský obrat ve slohových cvičeních automaticky znamenal špatnou známku a jak katalanismus v odpovědi učiteli mohl přivodit některý z běžně užívaných trestů. Můžu ti převyprávět mnohokrát omletou historku ze čtyřicátých let, kdy jeden chlapec ve větě „Mám na tváři akné“ použil pod vlivem katalánského gra výraz graine, semeno. Naprosto běžný případ pofrancouzšťování katalánských slovíček. Dostal facku a doma pak večer dvěstěkrát opisoval správné znění… A nemysli si, učitelé na žáky dohlíželi i v ulicích, mimo hranice své pravomoci. Před několika měsíci mi na venkově jedna asi šedesátiletá paní vyprávěla, jak si, když byla malá, jejich učitel při procházkách poznamenával jména dětí, které slyšel mluvit katalánsky, aby je pak mohl druhý den potrestat. Na jazyk si zkrátka bylo třeba dávat pozor, a to vždy a pořád.

Postupně však tresty přestávaly být nutné, protože každá generace, jak jsem ti už říkal, uměla jazyk méně než ta předchozí, a tak učitele tolik nepopuzovala. Já osobně si ze školy ve Voló, kam jsem chodil jako malý capart, nepamatuji, že by byl nějaký žák potrestán za promluvy v katalánštině nebo za zjevný katalanismus. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už totiž katalanismy zaznívaly tak vzácně, že tomu učitelé nejspíš ani nevěnovali pozornost, a z kdysi smrtelného hříchu se stal pouhý prohřešek. Předchozí kantoři slavili se svou civilizační misí úspěch a neudivuje mě, že ještě dnes tolik politiků ona opěvovaná léta francouzského školství mytizuje, jako by to byly ty nejslavnější časy. A tak když je slyším mluvit o „bezplatném, světském a všeobecném“ školním vzdělávání, je mi na zvracení, protože pro nás a pro spoustu dalších nebylo francouzské školství nikdy zadarmo, právě naopak. Právo získat vzdělání nás vyšlo pěkně draho, zaplatili jsme jazykem, který jsme museli zahodit do koše.

Z katalánských originálů Jo soc aquell que va matar Franco (Proa, Barcelona 2018) a Conversa amb el meu gos sobre França i els francesos (La Magrana, Barcelona 2002) přeložil Michal Brabec.

Otištěno se svolením autora, nakladatelství Proa a agentury Asterisc Agents.