Proces demontáže právního státu v Polsku pokračuje. Terčem nového disciplinačního zákona se stali soudci, kteří čelí dlouhodobému tlaku vládní strany Právo a spravedlnost. Ta údajně jedná ve jménu nutné dekomunizace. Politická současnost země tak do značné míry závisí na souboji o interpretaci minulosti.
Změny v polské justici se už čtvrtým rokem stupňují. Jako by se vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) každou novou změnou vždy snažila překonat šok z té předešlé. Dosavadním vrcholem je „náhubkový zákon“, podle něhož se soudci nesmějí veřejně vyjadřovat například ke jmenování jiných soudců prezidentem ani k jiným politickým otázkám. Hrozí jim za to zpřísněné tresty od disciplinární komory Nejvyššího soudu.
Země identitárního patosu
Opozice, ale také polský ombudsman tvrdí, že touto změnou Polsko definitivně vystupuje z evropského pojetí právního státu, že jde ve zkratce o „právní polexit“. Vláda ovšem ví, že nebude muset nést žádné vážnější unijní sankce. Díky vetu maďarského spojence nehrozí, že by Polsku byla pozastavena práva členské země a polští ministři nemohli hlasovat v Radě Evropské unie. Zato se budou schvalovat další a další rezoluce Evropského parlamentu a nadále poběží dialog Evropské komise s polskou vládou, který ale zatím připomíná hru na schovávanou.
To samozřejmě neznamená, že zákon zůstane bez odezvy. Země bude potrestána nepřímo, například skrze nový víceletý unijní rozpočtový rámec. A spolu s Polskem takto bohužel bude postižen celý středoevropský region. Právě to by si naše veřejné mínění při veškerém obdivu k solidaritě visegrádských „pánů silné ruky“ mělo uvědomit. Ani v právním ohledu nemá PiS vyhráno. Stále se čeká na rozhodnutí Soudního dvora EU v jedné z dřívějších justičních reforem PiS. A ohledně „náhubkového zákona“ se Evropská komise již nechala slyšet, že bude-li třeba, bez váhání podá příslušný podnět k Evropskému soudu.
Polsko je zemí symbolů, identitárního pojetí politiky, velkých gest, patosu, přehánění a polarizace. Není proto bez zajímavosti, jakým politickým jazykem se u našich sousedů o změnách v justici mluví a jaké historické paralely se používají. Například Výbor na ochranu demokracie (KOD), který vznikl již v roce 2015 v reakci na první vlnu justičních reforem, byl jasnou historickou reminiscencí na Výbor na ochranu dělníků (KOR) ze sedmdesátých let, opoziční protikomunistickou organizaci a svého druhu předchůdce Solidarity. Nejde ale jen o hraní s názvy a zkratkami. Opozice i PiS se již pátým rokem doslova trumfují v užívání negativních argumentů a symbolů spjatých s minulým režimem. Pro PiS jsou čistky v justici údajně nezbytnou podmínkou završení dekomunizace – rozbitím „privilegovaného cechu“ soudců a právníků, který dle PiS již třicet let drží ochrannou ruku nad prolínáním komunistických a postkomunistických elit v politice, ekonomice i kultuře. Liberální opozice kontruje tím, že PiS vlastně předvádí bolševické myšlení, že pokračuje v přístupu typickém pro Polskou lidovou republiku, v níž justice byla podřízena exekutivě a exekutiva ovládána mocnou rukou strany. „Jste horší než komunisté. Děláte totéž co oni, ale zaštiťujete se antikomunismem,“ zní z jedné strany. „Jste horší než komunisté. Vydáváte se za velké demokraty, ale kryjete mafii vytvořenou postkomunisty,“ odpovídá druhá.
Politika tvrdé linie
Minulost a vztah k ní je tradičně citlivým tématem polské politiky. A stejně tak patriotismus a národní cítění – zejména pak pro konzervativní pravici typu PiS. Proto je třeba všímat si rámování nového zákona jako „náhubkového“ (ustawa kagańcowa). I to je nepřímý historický odkaz, jmenovitě na bolestivou kapitolu germanizace a na německý zákon z roku 1908 zakazující veřejné používání polštiny v obcích s menším než šedesátiprocentním podílem polského obyvatelstva. Důležitější je ale současný kontext. Polsko naplno vstoupilo do kampaně před květnovými prezidentskými volbami. PiS si v loňských parlamentních volbách udrželo absolutní většinu v silnějším Sejmu, ale ztratilo kontrolu nad slabším Senátem, který nyní může vládní reformy zdržovat, což ukázal i „náhubkový zákon“. Skutečnou politickou tragédií by pro PiS ovšem byla ztráta prezidentského paláce. V takovém případě by vládní strana v Sejmu musela přebít prezidentská veta třípětinovou většinou.
Stávající prezident Andrzej Duda této situace politicky využívá. Zvolil strategii, která je riskantní, ale nikoli nelogická: politiku tvrdé linie. Uvědomuje si trvající polarizaci polského veřejného mínění. Výzkumy se liší, ale zhruba polovina národa justiční reformy z dílny PiS podporuje. To ostatně odráží i výsledky parlamentních a evropských voleb 2019. Duda se tak navenek stává jakýmsi garantem prováděných změn, což do budoucna může posílit jeho pozici v táboře PiS. Připomeňme, že v roce 2017 Duda překvapil, když jiný reformní justiční balíček vetoval. Pro opozici byl na chvíli hrdinou. Dnes s odstupem času víme, že si jen vynutil spoluautorství příslušných novel a odebral kousek moci a prestiže svému staršímu spolužákovi z krakovských práv, ministru spravedlnosti Zbigniewu Ziobrovi. Prezidentská novela tehdy ve výsledku vedla k přitvrzení příslušných změn.
Duda se ukázal jako hardliner i ve sporu o uctění výročí osvobození osvětimského tábora smrti. Odřekl cestu do Jeruzaléma s tím, že právo promluvit dostal ruský prezident Putin, leč on nikoli. V boji o symbolicky zatížený „náhubkový zákon“ pak použil nezvykle vyhrocené etnicko-nacionální ohrazení: „Nebudou nám v cizích jazycích nařizovat, jaký máme mít v Polsku systém….“ Zda PiS napodobí prosincový úspěch britských toryů a zda suverenismus a nacionalismus opět oslaví úspěch, uvidíme už v květnu.
Autor je politolog.