Rámce nad schématy zázraků

Dílo francouzského filosofa Gastona Bachelarda bylo v češtině dosud dostupné pouze prostřednictvím jeho poetologicky zaměřených spisů. Publikace Nový vědecký duch a další eseje představuje druhou, ale neméně důležitou část Bachelardova díla, věnovanou filosofii vědy. Obsahuje eseje Nový vědecký duch, Filosofie „ne“, Aplikovaný racionalismus a Racionální materialismus, doplněné úvodem překladatele Jacquese Josepha. Bachelard se kromě akademické filosofie věnoval i učení na střední škole, což je patrné nejen z častých odkazů k pedagogickému rozměru vědeckých pojmů, ale z přístupného výkladového stylu. Bachelardova filosofie vědy se nepokouší hledat principy rozumu, na nichž je možné vědu založit (jako to dělala metafyzika), a nepředstavuje ani hlídacího psa, který by se snažil příliš abstraktní myšlení vrátit zpátky na půdu smyslově dané skutečnosti. Bachelard vědu chápe jako proces, ve kterém je bytostně obsažena racionalita, a vědec tedy nemusí čekat na filosofovo poučení. Naopak, reflektovaná vědecká činnost obohacuje filosofická pojetí, „věda vychovává rozum“. Nejedná se ani tak o filosofii „pro vědu“, jako spíše o filosofii „z vědy“.

Aplikovaný racionalismus

Výchova rozumu prostřednictvím vědy v Ba­­chelardově pojetí nemá podobu vzývání „tvrdých fakt“ exaktních věd. Bachelard odmítá časté přesvědčení filosofů, že základním postojem vědců je realismus: tedy že věda svou pravdu zakládá na souladu svých konceptů s „realitou“. Vědecké myšlení podle autora naopak prochází dialektickým vývojem, jehož průvodním jevem je oslabování realistického postoje a spění k filosofii současného vědeckého myšlení. Tu můžeme v souladu s názvy posledních dvou spisů charakterizovat jako „aplikovaný racionalismus“ nebo „racionální materialismus“. Takový přístup, jak oba po­­jmy napovídají, představuje překonání a syntézu empirické a racionalistické pozice, jeho pravda nespočívá v exaktní argumentaci ani v korespondenci se skutečností. Ověřuje se samotným provedením experimentu: „Racio­nalismus si vydobývá své objektivní hodnoty svými aplikacemi.“ Bachelard tento posun charakterizuje jako přesun od „reality“ k „realizaci“. Další důležitou charakteristikou nového vědeckého ducha je pak jeho otevřenost – ochota od základu přehodnotit původní přesvědčení.

Na závěr Racionálního materialismu autor omluvně podotýká, že představením spletitých dějin ozónu pravděpodobně pokoušel čtenářovu trpělivost, vzápětí však zdůrazňuje, že „filosofie vědy může přinášet obecná poučení právě na úrovni konkrétních příkladů“. Všechny čtyři publikace tuto maximu následují – setkáváme se v nich s mnohočetnými příklady ze současné chemie, fyziky, geometrie a dalších věd, ale i s exkursy do dějin utváření jednotlivých pojmů. Množství příkladů je důležité také proto, že autor nesměřuje k sjednocení „filosofií“ jednotlivých věd – pro současnou fyziku totiž může dost dobře fungovat odlišný druh racionality než pro současnou chemii.

Nový vědecký duch

Nový vědecký duch popisuje šest polarit. První pól vždy představuje jistou klasickou teorii a druhý její překonání v moderní vědě: Bachelard se tak věnuje například eukleidovské a ne­-eukleidovské geometrii, newtonovské mechanice a teorii relativity nebo determinismu a indeterminismu. Všechny tyto dvojice charakterizuje přechod od jednoduchosti a intuitivnosti ke komplexnosti a výraznější formalizaci a matematizaci. Formalizaci přitom Bachelard nechápe jako ztrátu kontaktu se skutečností, ale jako osvobození od psychologických předsudků. Předmětem popisu není ani tak každodenní realita naší zkušenosti, nýbrž spíše její hranice, které nezakoušíme pozorováním, ale tvořivým uchopováním skutečnosti. Moderní věda, kterou Bachelard charakterizuje jako „fenomenotechniku“, popisuje „to, co prosvítá za zjevným. Poučuje se tím, co konstruuje. Rozum divotvůrce kreslí rámce nad schématy svých zázraků.“ Jako příklad tohoto pohybu se můžeme zaměřit na mikrofyziku, kterou Bachelard konfrontuje s intuitivním pojetím věci, jež představuje základní kategorii našeho myšlení. Na základě toho si i foton, elektron nebo jiné částice představujeme jako mikrověci – malé kuličky, u nichž při dostatečném zvětšení budeme moci pozorovat podobné mechanické vlastnosti jako u běžných předmětů. Z objevů současné fyziky však vyplývá, že se tyto fenomény zdaleka nechovají jako typické objekty – nejsou lokalizovatelné ani individuované, nemají stálé vlastnosti a občas si dovolí úplně zmizet. Přesto jsou něčím – určitým způsobem působí a současná věda je schopna s nimi experimentálně pracovat.

Někdo by mohl namítnout, že není příliš přínosné publikovat knihu o filosofii nové vědy ve chvíli, kdy jsou ony „nové“ vědecké poznatky již desítky let staré a jistě v mnohém neaktuální. Zjednodušující pojetí toho, co znamená vědecká práce, však, zdá se, nestárne – stále mluvíme o „tvrdých faktech“ a fyzikální a biologické realitě. Bachelardova práce nám pomůže tyto předsudky korigovat.

Čtenář Bachelardových poetických spisů možná očekává bod, v němž se obě na první pohled protikladné oblasti protnou: najdeme ho v závěru předmluvy k Filosofii „ne“. Bachelard zde načrtává vztah vědeckého rozumu a imaginativního myšlení, které je vlastní umění. Obojí podle něj vychází ze snění: umění z nočního a věda z denního, „anagogického“. Denní snění je myšlením, které je vždy ochotné vykročit za hranice, jež si samo stanovilo – odvážit se za meze představivosti do světa čísel a matematických rovnic, kde může narazit i na něco zdánlivě tak nesmyslného, jako je negativní hmotnost. V tomto smyslu Bachelard chápe vědu jako bytostně tvůrčí: „Básnické umění fyziky se vykonává prostřednictvím čísel, grup, spinů, přičemž se vylučují monotónní rozprostření a opakující se kvanta, aniž by se cokoliv, co funguje, kdy zastavilo.“

Autorka studuje komparatistiku a filosofii.