Ve středověké tradici působí magnetit jako lidský nerost. Jméno má po člověku, indickém pastýři Magnétovi, jemuž se na pastvě přichytil na cvoky bot a okovaný hrot hole. Po lidském způsobu se magnetit zmocňuje věcí a zachází s nimi. Jako živý chytá železo a velikou silou spojuje kovové odštěpky do řetězů. Tolik praví o magnetu Isidor ze Sevilly v XVI. knize svých Etymologií. Podle jistého Abolayse, napůl legendárního autora Lapidaria, knihy o kamenech zkompilované z arabských zdrojů na kastilském dvoře na začátku osmdesátých let 13. století, se magnetit dokáže zmocnit i těžších předmětů. „V indické zemi, u přímořské hory, v níž se těží, ten kámen mocně vytahuje hřeby z proplouvajících lodí. Hřebíky z boku přivráceného ke břehu vylétají jako šípy, a když jsou dobře přitlučené a nelze je vyviklat a přitáhnout, táhne k sobě kámen celou loď, až ji na útesech roztříští a zničí. A je veliký div, že tento kámen díky své povaze vítězí i nad železem, které všechny ostatní kameny poráží svou vnitřní mocí. On je však přivádí k sobě, zkrocené a poslušné.“ Magnetická síla krotí železo, kov mocný, všudypřítomný a zároveň poněkud zvrhlý. Jak praví Isidor (a Abolays s ním souhlasí), lidé železo původně užívali k výrobě zemědělských nástrojů, aby mohli lépe vkládat semeno do lůna země, pěstovat plodiny, krmit a rozhojňovat svůj rod. Nyní se ale ze železa dělají docela jiné věci: meče, hroty šípů a třeba i válečné lodě, jež dokáže magnetitová hora dokonale neutralizovat i s veškerou výzbrojí.
Abolaysova kniha o kamenech je orientována podle tří set šedesáti stupňů zvěrokruhu. Magnetit se tu pojí s prvním stupněm znamení Berana, tedy se samým začátkem řady. Proč? Patrně proto, že v magnetické síle se nejvýrazněji projevuje skutečnost, že „věci pod nebesy se hýbou a řídí podle pohybu nebeských těles v souladu s mocí, již mají v sobě“ a všechny tyto věci jsou „jakoby svázané a přijímají moc jedna od druhé“. To píše Abolays v prologu. Ve většině kamenů zůstává tato moc skryta, ale když přiložíme magnet k železu, hned se jasně vyjeví. Všechny věci jsou navzájem spojené a zůstávají tak. Ve světě nelze nic a nikoho definitivně škrtnout, snad leda kdybychom dokázali vymazat hvězdu z nebe. A mezi tyto věci patříme i my lidé, upachtěné železné pokolení, následující po těch mnohem lepších, zlatých a stříbrných, jak připomíná třeba Ovidius v Proměnách.
S obrazem magnetové hory se ve vrcholném středověku setkáme i v epice – v souboru Tisíce a jedné noci, ve vyprávěních o Labutím rytíři, o bavorském vévodovi Arnoštovi či o českém knížeti Bruncvíkovi (jehož příběh převzal Alois Jirásek do Starých pověstí českých, a tak ho leckdo zná). Magnetová hora se chová jako ta Abolaysova. Hrdiny příběhů si uprostřed moře přitáhne, soustředí a drží. Nemohou pokračovat v cestě za dobrodružstvím, neutečou od sebe samých. Musejí se podvolit a soustředit, tváří v tvář blízké smrti. Vévoda Arnošt si na této hoře nakonec vzpomene na své hříchy a začne se zpovídat, Bruncvík si přizná, že doma zanechal ztrápenou manželku. Teprve potom mohou být tak či onak osvobozeni. Možná právě z této inspirace vyrůstá Dantův očistec jako osamělá hora v moři, na které nelze utéct od vlastních činů, od řetězů příčin a následků, které jsme rozpoutali. Malé, soustředěné a lidské peklo, jaké si dovedeme i v plastovém věku snadno představit.
