Arpe Sol: Sairos

Nico vesele dupe do pedálů. Na bicyklu sviští mezi zelenými pahorky. Tělo se potí, škodliviny odcházejí. „I found the cure for pain/ I throw my drugs away,“ mohla by si prozpěvovat. V podpaží na bílém tričku se objevují kruhy. Pot stéká po čele do očí a to není zrovna příjemné. „I throw my drugs away, héj…“ Je to opravdu smůla, přijít o život v momentě, kdy jste (nebo si to aspoň myslíte, že jste) vyhráli boj se závislostí. Je to jako dostat povolávací rozkaz po návratu z líbánek.

Zpráva policejního lékaře je podrobná a ne­­osobní, stejně jako policejní lékaři: „V levé ruce nalezen složený magazín. Patrně nezvládla řízení bicyklu. Příčinou smrti bylo vnitřní krvácení do mozku.“ Lékaři mají smysl pro detail. Jsou ovšem různé druhy detailů. Například při vnitřním krvácení můžeme usuzovat, že dotyčná Nico nezkolabovala v důsledku dehydratace a úpalu, jak se původně myslelo. Kdybychom v okolí našli pohozenou zakrvácenou baseballovou pálku, mohli bychom zase domýšlet, že byla zavražděna ranou tupým předmětem. Takových detailů si všímají lékaři i policisté. Jiné ponechávají stranou. Mě třeba daleko víc zajímá, co se v magazínu, který svírala pěstička nebohé Nico, píše a proč je otevřen právě na stránce recenzní rubriky. Není to samo sebou, že červenou tužkou zakroužkovala jméno autora „Arpe Sol“ a název knihy „Sairos“. Recenze nešetří chválou: „Zapomenuté dílo spojuje tradici modernismu s tím nejlepším, co přinesly západoevropské avantgardy. (…) I přes kosmopolitní ráz zůstává dílo plně balkánským. (…) Bizarní spojení půvabných pasáží, které přetváří banální popisy interiérů do snů, s nemilosrdně sžíravou kritikou sociálních poměrů, skvěle funguje.“ Nico si ještě při poslední jízdě pročítala recenzi, když si jela vyzvednout balíček na poštu.

I já jsem jednoho dne narazil na drobným písmem tištěný odkaz pod čarou: „Arpe Sol: Sairos, Belmopan 1934.“ Nebylo jednoduché dopátrat se bližších informací. V katalozích všemožných knihoven jako by svazek neexistoval. Čistě náhodou jsem narazil na drobnou anotaci v Hispanoamerické revue: „Arpe Sol je zapomenutým, perverzním géniem světové literatury. V anglofonním Belize po celý život tvořil a později i vydal své jediné dílo, které sepsal v rodné španělštině. Za hranice malého státečku se dílo téměř nedostalo a jeho reflexe v místě vydání je nulová. Přestože se jedná jen o sled nejasně propojených sadistických a pornografických výjevů toho nejhrubšího zrna, nelze knihu přecházet. Je vpravdě nekompromisním ponorem do temnoty lidské duše. V mnohém je pak děsivým proroctvím, které se naplnilo až po vydání knihy při zvěrstvech v německých a japonských koncentračních táborech.“

Šok a nevolnost se pojila se zvědavostí a nadšením, které mě vždy přepadne v momentě, kdy slyším o nedoceněném marginálním díle, které by však, při troše spravedlnosti, mělo dosíci planetárního významu. Zájem umocní i zmínka, že román zplodil pološílený outsider. Po čase jsem zjistil, že k žádnému výtisku se nelze dostat. Původní náklad byl rozebrán, světové knihovny toto dílo v katalogu neměly, a tak nezbývalo než při příležitostných zahraničních cestách obcházet zapadlé antikvariáty a psát dopisy přátelům, zda se v cizině s touto knihou nesetkali.

Jednou z mých oblíbených destinací je Toledo. Tajo se i v březnu líně táhne údolím a místy je jeho tok už zcela přerušen. Místo řeky vidíme zelenohnědou bažinu. V zahradě u královského hradu hrává arabský chlapec na loutnu píseň o letu ibisů a člověk přemítá o tom, zda skutečně byl někdy v dávné minulosti svět nevinný.

Při jedné z mnoha mých návštěv jsem pozdě odpoledne zašel do zapadlého krámku s knihami, který se pyšnil jakýmsi starým bohatě ilustrovaným vydáním Dona Quijota vázaným v kůži se zlatě raženými písmeny. V rohu místnosti visela malá nástěnka s inzercí: „Prodám – Arpe Sol: Sairos. Kniha švédského mystika, která ve dvanácti kapitolách plně odhaluje tajemství hermetických nauk. Bernard Husovianas, Fajã de Água, ostrov Brava, Kapverdy.“ To celé mě velmi rozčílilo, až jsem se na antikváře rozezlil, proč má v Toledu inzerát nějakého Bernarda Husovianase z Kapverd, když je nad slunce jasné, že je to jedno z nejhůře dostupných míst na zeměkouli. Antikvář mě pokáral upřeným pohledem a počkal, až vychladnu. Pak mi stručně oznámil, že inzerát si předplatil po dobu jednoho roku pán, který jeho antikvariát navštívil před šesti měsíci. Snad to byl pan Husovianas sám. Po uplynutí jednoho roku se v antikvariá­tu zastaví a antikvář mu má předat případné nabídky. Zatím na tuto knihu nemá jediného zájemce. Poněkud uklidněn dal jsem mu všechny osobní informace, které si vyžádal, aby mohl požadavek předat panu Husovianasovi. Nakonec se mě zeptal, kolik bych za knihu nabídl. Překvapilo mě, že cena není jasně stanovena, a tak jsem nabídl 1000 pesos, případně 100 dolarů, nebo čím k čertu na Kapverdských ostrovech platí. Nakonec jsem přidal doušku: „Jsem ochoten zaplatit téměř jakoukoli rozumnou částku.“

Po roce, který jsem strávil pedantským kontrolováním kalendáře, nespavostí a žaludečními problémy, což vše mělo jedinou příčinu, jsem konečně opět uviděl věže toledského Alcázaru. Antikvář mě, stejně jako před rokem, pokáral pohledem a prošel zásuvky své kartotéky. „Ano, asi před půl rokem tu byl pan Husovianas, tedy pokud je to pan Husovia­nas, a mám vám vyřídit, že souhlasí.“ Vůbec jsem nechápal. Předpokládal jsem, že knihu nechá u antikváře v Toledu, já teď zkrátka složím patřičnou částku a ta zpropadená kniha bude konečně moje. „Pan Husovianas souhlasí a můžete si knihu vyzvednout v jeho domě na ostrově Brava. Rezervace bude trvat rok čili odteď šest měsíců. Jak vidíte, z nástěnky jsem inzerát stáhl,“ poučil mě antikvář. Opravdu jsem se rozčílil, ale tentokrát jsem výkřiky vypustil až na ulici. Je pravda, že zanikly mezi dalším sakrováním trhovců a dědků hrajících domino.

Doma na pohovce jsem se po návratu vzdával veškeré naděje, když tu mě z letargie vy­­trhl domovní zvonek. Před vchodem stál Antonio! Starý dobrý Antonio, který se vždy zjeví znenadání, ale vždy ve správnou chvíli. „Jsem tu na skok z Hamburku, pozítří už musím do Německa. Do Brém. Vyrážíme na další cestu. Mají U Vrtule ještě Březňáka?“ Ach, Antonio! Ze všech kamarádů jsi nejmíň k vidění, a přece vždycky, když dorazíš, prosvítíš moje dny na dlouhou dobu.

Antonio plně přijal zevnějšek mořských vlků. Jeho ryšavé nepěstěné vousy, stejně ryšavé a nepěstěné vlasy, neryšavé, ale stejně nepěstěné nehty, řádně huňatý a teplý svetr s límcem, kabát, který dobře kopíroval jeho dokonalou postavu, s decentní skvrnou od zvratků na klopě, a boty, které toho hodně přestály, ale slibovaly, že přestojí nejmíň ještě dvakrát tolik.

Dle zevnějšku byl Antonio zaměnitelný námořník. Mohl si to dovolit, protože byl námořník­-básník. Poznalo se to tak, že si přes všechno nadměrné pití nezhyzdil tělo pivním mozolem jako ostatní mořští vlci. Dalším znamením básníka byly jeho pomněnkově modré oči, které by jeho kolegům, kdyby to nebyly nemyslící ožralecké trosky, prozradily, že každý večer Antonio o samotě pláče, když myslí na mrtvá velrybí mláďata.

Jako vždy Antonio vyprávěl a já poslouchal, než jsme se propili do chvíle, kdy blábolil a já už nevnímal a jen se usmíval nad jeho radostí z vyprávění, které doplňoval rozmáchlými gesty. Ale servírky mu vždy odpustily, když svrhnul z tácu půllitr.

„Za měsíc jedeme na Kapverdy a pak až do zimy na sever k Medvědímu ostrovu,“ hulákal Antonio. To mě vytrhlo z polospánku a hned jsem začal vše organizovat. Antonio, ač básník, tedy básník života, nemohl pochopit, jak může kniha v člověku vzbudit tolik vášně, ale nakonec jsme i přes počet vypitých piv dokázali vše promyslet. Z Fajã de Água mi Antonio pošle depeši, a i když se pak poplaví na sever, bude mít knihu s sebou. Až se příště shledáme, určitě mi ji předá! Jako vždy jsem začal být po Antoniově odjezdu přehnaně nervózní a poštovní schránku jsem kontroloval i dvakrát denně. Den před Štědrým večerem jsem konečně obdržel lístek: „Knihu mám. Vše v pořádku. V Evropě nejdřív v dubnu. Antonio.“ Od té chvíle mě celá záležitost přestala trápit. Dny se líně a spokojeně vlekly. Vše bylo vyřešeno do doby, než se v nějakém dalším časopisu nebo při jiné hospodské diskusi dovím o další knize, kterou musím bezpodmínečně přečíst.

A pak to přišlo. Jako už tisíckrát předtím míchám ráno vajíčka, připravuji zelený čaj a otevírám noviny. „Tragická nehoda velrybářské lodi plující na Medvědí ostrov. Celá posádka zahynula.“ Na fotografii byla schoulená postava zmrzlého námořníka, který v ruce držel objemný blok ledu. Až po několika vteřinách mi došlo, že je to Antonio s mou knihou. Představoval jsem si, jak došlo jídlo, jak se možná posádka pobíjela navzájem, zatímco Antonio drkotal zuby a ve zkřehlých prstech držel tu proklatou knihu. A tehdy jsem pochopil, že nemá cenu číst cizí příběhy, že musím zachytit Antoniův příběh. Tak jsem sedl k psacímu stroji, založil papír a začal psát:

Arpe Sol: Sairos – Příběh námořníka.