Barbora Švehláková je česká umělkyně pracující převážně s formátem videa. Její filmy obsahují vizuální komentáře k tématům, jako jsou organizace nervového systému, politicko-společenská manipulace nebo uspořádání pracovního kolektivu. Kriticko-teoretický přístup je často doplňován sugestivním hudebním doprovodem. Nejinak je tomu i u výše zmíněného videa, které ve zvukové stopě kombinuje lidovou píseň s přerývaným dechem a ruchem kamer. V Místu slepého oka dochází ke spojení tělesnosti s produkcí odpadu. Sama autorka k tomu říká:
„Myslím, že tento vztah má ve videu více rovin. Jde o způsob ukládání odpadu, který je i přes vakuaci a rekultivaci skládek velkou ekologickou zátěží pro životní prostředí a má následně dopad na lidské zdraví. Zároveň ale vycházím z konkrétního místa v katastru obce Horní Lideč, kde je skládka, na níž podle starousedlíků straší. Někdy v první polovině 20. století tu údajně jedna z místních žen pochovala své mrtvé novorozeně. Zaujal mě netradiční terén skládky, v němž je přítomno cosi fantomatického, co propojuje ženské tělo s přírodou. Tato souvislost má na Valašsku hlubší historické kořeny. Na tuto myšlenku jsme ostatně navázali s místním folklorním souborem při skládání ,žací písně‘, jakési variace na tradiční ženské popěvky zpívané při polních pracích. Endoskopická kamera, používaná běžně v lékařství k monitorování lidského těla zevnitř, zde slouží jako prostředek racionalizace a následné reinterpretace čehosi skrytého.“
Obraz na této dvoustraně je jedním z 13 225 políček videa s názvem Místo slepého oka. Film zachycuje valašskou krajinu, stromy, trávu, ale třeba i kabely nebo probíhající práce. Roztřesená kamera zabírá obrazy, a zároveň jako by s námi sama komunikovala. Rozhodně a prozíravě stojí nad pracujícími muži nebo dramaticky zkoumá uhnívající torzo. Hlubší vnímání videa v divácích vzbuzuje pocit, že záběry spolu souvisí, prolínají se a že možná vyprávějí jakýsi dávno zapomenutý příběh.