Chybí alternativa ke kapitalismu

Jste autorkou termínu komunikativní kapitalismus. Co se jím snažíte vyjádřit a proč ho považujete za užitečný?

Komunikativní kapitalismus označuje kompletní sloučení kapitalismu a komunikace. Komunikace už neslouží jen k diskutování a vyjadřování, ale je hluboce integrována v režimu výroby a do každého zdroje, na němž výroba závisí. Komunikace tak generuje informace a data jako vlastní a přirozený zdroj dnešního kapitalismu a hodnota našeho sdělení se mění z užitné na směnnou. Komunikace tak může představovat mechanismus narušení demokracie. Nezáleží na tom, co bylo řečeno, ale je důležité, aby něco řečeno bylo. Na sociálních médiích je vidět, že lidi více zajímá sdílení a retweetování než to, co cirkuluje. Z výzkumu složitých sítí přitom víme, že lež ve skutečnosti cirkuluje mnohem rychleji a rozsáhleji než pravda. Lež vždy podněcuje argumentaci a opravování výchozího sdělení. Koncepce komunikativního kapitalismu nám umožňuje poznat, jak byly podmínky zajištění demokracie zásadně oslabeny nástupem sociálních sítí.

Co to znamená pro kolektivní akci?

Stejně jako na Twitteru záleží na počtu retweetů a na tom, zda se z něčeho stane trend. V případě kolektivní akce záleží na počtu účastníků, což jsme viděli v uplynulém desetiletí ve formě skutečného návratu davové politiky do ulic. Čím víc lidí něco dělá, tím větší skulinu v systému mohou zaplnit, tím více je taková nespokojenost registrována sociálními sítěmi a na základě toho lze samozřejmě dosáhnout nějakého narušování existujícího systému. Aby něco mělo účinek, potřebujeme k tomu velké množství lidí a působení určité síly. Politika dnes vyžaduje uvažování o formách, které generují velké počty a intenzity. Záleží na tom, kolik lidí dokážete přesvědčit, aby podpořili vaši věc. Nejde o to oslovit všechny. Jedna z hrozných hloupostí, která přispěla k pádu levice, byla tendence uvažovat o „všech“. Je třeba přemýšlet a jednat strategičtěji – zaměřit se na konkrétní části společnosti s radikálními návrhy.

Proč věříte, že nové používání slova komunismus nebo snaha o argumentaci na podporu obnovení komunistické myšlenky patří k možnostem, které mohou působit proti realitě komunikativního kapitalismu?

Mnoho lidí má ke slovu komunismus stále velmi kritický postoj, na druhé straně však tento termín má stále určitou sílu a vliv. Jeho symbolickou moc lze uchopit, zmocnit se jí a přesměrovat ji. Třicet let po porážce reálného socialismu lidé vědí, jak vypadá reálný kapitalismus a že je špatný. Znamená fundamentální nerovnost a opravdu virulentní nacio­nalismus. Myslím si, že stále více lidí si začíná uvědomovat svou nesvobodu, a proto je zde nová příležitost oživit ideál komunismu.

Jak vnímáte populistická hnutí? Jsou symptomem krize liberální demokracie, evropského projektu, establishmentu, jak ho známe?

Pokud levice nedokáže reagovat na všeobecnou nespokojenost, udělá to pravice – právě populismem. Pravice se díky selhání levice stala jediným hráčem ve hře, což jí umožňuje reagovat na obecnou nespokojenost stále otřesnějšími způsoby. Levice musí bojovat o to, aby mohla upozorňovat na skutečné nerovnosti a udělat z nich jádro své politiky. Protože pokud se tak nestane, budeme opět ve stejné situaci jako ve třicátých nebo čtyřicátých letech minulého století.

Co bylo podle vás základní příčinou porážky či kolapsu levice v uplynulých třiceti letech?

Myslím, že rok 1989 byl skutečnou kontrarevolucí. Příslib „kapitalismu a demokracie“ se ukázal být opravdu jen pouhým mýtem. Jakmile se zhroutila alternativa reálného socia­lismu, který hlásal, že rovnost je nezbytný základ dobré společnosti, že se kolektivně zodpovídáme všichni všem, že výroba je ku prospěchu všech, nikoli pro akumulaci bohatství v soukromých rukou, zhroutila se rovněž možnost demokracie. To, co bylo označeno jako porážka komunismu, je dnes očividně především porážkou demokracie a skutečně formou nesvobody.

Byla tedy chyba, když levice přijala myšlenku liberálního kapitalismu?

Rozhodně. Byla to chyba předních sociálnědemokratických stran v Evropě a toho, v co se proměnila levice pro roce 1989. Levice totálně kapitulovala ve jménu různých identitárních svobod, což je obzvláště patrné ve Spojeném království a USA. Dopustila se násilí vůči komunistickému hnutí, které přispělo k rovnoprávnosti žen a podporovalo boj proti rasové hierarchii a kolonialismu.

Jakou okamžitou strategii by podle vás měla levice zaujmout, pokud chce znovu získat váhu, když v podmínkách komunikativního kapitalismu nelze budovat strategie na bázi tradičního pojetí levicových stran?

Nejbližším krátkodobým cílem pro současnou levici je zorganizovat se, což je v aktuálním kontextu kupodivu něco novátorského a radikálního. Znamená to, že nepovažujeme za hotovou věc, že si pracující něco myslí nebo že jsou lidé prostě nacionalisté, že jsou takoví, jací jsou, a tak dále. S takovým přístupem v podstatě nemůžete dělat politickou práci, nabízet lidem jiné možnosti, otevírat nové obzory a naslouchat – přesně na to levice rezignovala a akceptovala řadu strašných zjednodušujících tvrzení.

Která témata by dnes podle vás měla levice prosazovat, aby znovu dostihla pravici?

V prvé řadě je to poznatek, že fundamentální nerovnost, kterou zde máme, je výsledkem kapitalismu – stejně jako politika rozpočtových škrtů, prekarizace a neschopnost plnit základní potřeby v oblasti infrastruktury. Za druhé, téma klimatické změny. Obojí nás tlačí směrem ke komunismu. Ani jeden z těchto problémů nelze vyřešit jinou cestou. Změna klimatu je především věc třídního boje. Imperialistická dimenze klimatické změny je zjevná.

Jak to přesně myslíte?

Země, které se nejméně podílejí na klimatických změnách, jsou ty, které na ně nejvíc doplácejí – záplavami i hroznými suchy. Válka v Sýrii je výsledkem desetiletého sucha, i masová migrace na západní polokouli z Jižní a Střední Ameriky do Severní Ameriky byla způsobena změnami klimatu. Armáda Spojených států je největší institucionální znečišťovatel uhlíkovými plyny. Pokud by byla rozpuštěna nebo zmenšena a vojenská přítomnost USA by byla minimalizována, došlo by k významnému snížení produkce skleníkových plynů. To jsou dva příklady imperialistických dimenzí klimatických změn. Bohatí po celém světě nyní hromadí zdroje, snaží se co nejrychleji vytěžit maximum z půdy, protože jinak jim hrozí ztráta investic. Uvědomují si, že globální krize se stupňuje a bude to opravdu zlé. Globální migrace, kterou v současnosti pozorujeme, je pouze začátek. Bohatí se proto snaží opevnit a zajistit, hromadí majetek a je jim jedno, že následky ponesou ostatní lidé. Na každou přírodní katastrofu vždy nejvíc doplatí ti nejchudší. Když se v USA řítí na nějakou oblast hurikán, chudí lidé si nemohou dovolit odejít, nemají jak se evakuovat. Proto jsou to oni, kdo umírají. To samé se děje při požárech. Opět jsou to chudí, kteří se nemohou přestěhovat, takže na ně vše plně dolehne. Bohatí prostě jen odletí svou soukromou helikoptérou na jiné místo. A proto jsou klimatické změny a reakce na tyto změny součástí třídního boje.

Mluvila jste o tom, že rok 1989 v podstatě předznamenal porážku levice. Jak myslíte, že to přispělo k upevnění neoliberální části evropského projektu?

Od rozpuštění Varšavské smlouvy už, minimálně na severní polokouli, neexistuje vojenská síla, která by byla alternativou ke kapitalismu. Kapitalismus je dnes jedinou možností. A co se děje? Střední Evropa je stravována. Bohatství se soustřeďuje v rukou úzké skupiny oligarchů a další a další okrajové oblasti jsou zbídačovány. Takže pohlcení střední a východní Evropy kapitalismem je jasným výsledkem roku 1989. Měli bychom se podívat na staré dobré marxistické termíny, jako je proces primitivní akumulace. Nejenže kapitalisté hromadí to, co se stane kapitálem, ale také uvolňují pracovní síly. Ano, pracovníci získávají svobodu – svobodu prodávat svou pracovní sílu kapitalistům. Nemají už žádné prostředky, jak se uživit samostatně, musí pracovat za mzdu. Lidé, kteří byli do jisté míry společensky zajištěni, jsou nyní svobodní, avšak tato svoboda znamená pouze to, že se musí nechat vykořisťovat kapitalisty. A to způsobil rok 1989.