Téma britských komediálních seriálů otevíráme textem, který se zamýšlí nad jejich pozicí v současné audiovizuální popkultuře. Sitcomy využívající specifický ostrovní humor vstupují do vrstevnatého dialogu s Hollywoodem a oscilují mezi lokální specifičností a globální univerzálností.
Velká Británie má v rámci audiovizuální popkultury specifické místo. Na jednu stranu stojí ve stínu dominantní americké produkce stejně jako celá kontinentální Evropa, Dálný východ a další teritoria. Na druhou má ale oproti jiným zemím řadu výhod plynoucích z jazykové a kulturní blízkosti ke Spojeným státům, které dominují celému trhu. V konkurenčním boji se současným Hollywoodem tak volí trochu jiné strategie než zbytek světa. Země jako Japonsko nebo Itálie dlouhodobě stavějí svůj dialog s hollywoodskou produkcí obvykle na vytváření exotických alternativ, ať už je to neorealismus a tradice ozuovských rodinných dramat nebo gore horory a anime. Britské produkci se naopak mnohem častěji daří pronikat do globálního mainstreamu a splývat s ním, aniž by se přitom vzdal lokální identity. Fenomény jako James Bond, Harry Potter, ale i Sherlock Holmes nebo Pán prstenů v sobě nesou jasně patrné britské kořeny, a přece jsou jejich filmové adaptace vnímány jako součást Hollywoodu. Částečně to souvisí s tím, že samotný Hollywood je dnes mnohem spíš globální než čistě americký fenomén a že se velká filmová studia podílejí na produkci filmů zmíněných franšíz. Pnutí mezi lokální, britskou identitou a kulturní bezpříznakovostí je ale zároveň zásadní pro velkou část ostrovní popkultury, sitcomy nevyjímaje.
Potvora z Londýna
O dlouhé a bohaté tradici britských sitcomů by se dalo psát z mnoha různých perspektiv. Na otázku vztahu mezi lokálním a globálním ohledem by ale nepochybně dřív nebo později přišla řeč. V poslední době se přitom oba póly tohoto vztahu snad ještě více zdůrazňují. Mezi americkými a britskými tvůrci dochází k čistě personálním přechodům, remakům a v některých případech se podaří v USA prorazit i přímo britským sériím (Kancl, The Office, 2008–2010).
Nejvýraznějším příkladem tohoto posunu z poslední doby je kariéra scenáristky a herečky Phoebe Waller-Bridgeové. Její dramedie Potvora (Fleabag, 2016–2019) o třicátnici, která prochází existenciální krizí, se stala mezinárodní senzací a dala autorce příležitost kreativně vést první sezónu britsko-americké špionážní série Na mušce (Killing Eve, od roku 2018) a podílet se na scénáři nové bondovky Není čas zemřít (No Time to Die, 2020). Potvora přitom bývá často dávána do souvislosti se současným výrazným trendem komediálních seriálů vytvářených ženskými autorkami a glosujících každodenní životy žen v současném západním světě – americké Bude líp (Better Things, od roku 2016), Ruská panenka (Russian Doll, od roku 2019) nebo Tuca & Bertie (2019), britské This Way Up (Tudy nahoru, 2019; viz s. 13), Derry Girls (Holky z Derry, od roku 2018; viz s. 12) a řada dalších. Její téma je sdělné v různých zemích západního světa. Zároveň je ale přesně lokalizované v konkrétních reáliích současného Londýna, který ukazuje z pohledu generace žijící v předraženém městě bez výraznějších životních perspektiv a naděje, že se kdy majetkově vyrovná svým bohatým rodičům. Seriál je ostatně v britském tisku kritizován právě za to, že pohled snobských společenských vrstev vydává za univerzální ženskou zkušenost. Na mušce a série o Jamesi Bondovi jsou vzorové glokální produkty, kombinující národní prvky (britská tajná služba) s mezinárodním záběrem (obě série se odehrávají na mnoha místech po celém světě).
Zpupný krákal Shakespeare
Na některých seriálech, jako v tomto čísle recenzované Sexuální výchově (Sex Education, od roku 2019; viz s. 3), téměř není znát jejich britský původ, u jiných je naopak přepečlivě pěstovanou součástí jejich základní premisy. Typicky britským žánrem je historický sitcom, který kromě zábavy seznamuje diváky s dějinnými reáliemi. Ty nemusejí být nutně britské – existuje například sitcom Plebs (2013–2019), který spojuje pubertální humor sitcomů o dospívání s prostředím antického Říma. Často ale britské jsou, například Zpupný krákal (Upstart Crow, od roku 2013) je sitcom o Williamu Shakespearovi, jehož první sezóna vznikla u příležitosti čtyřstého výročí dramatikovy smrti, Year of the Rabbit (Rok králíka, od roku 2019) je zase sitcomová verze seriálu Ripper Street (2012–2016) o oddílu policejních vyšetřovatelů ve viktoriánském Londýně. Většina z nich se nesnaží o násilné suplování dějepisu komediální formou, ale prostě jen zpřítomňuje významné okamžiky (národní) historie. Existují ovšem i výjimky, například série Děsivé dějiny (Horrible Histories, od roku 2009), což je částečně naučný pořad pro děti, který má ale výstavbu skečové show plné absurdního humoru. Značná část britské audiovize také intenzivně, někdy až fetišisticky, tematizuje Londýn, jehož jednotlivé části dostávají podobně jako v některých fantasy románech bezmála nadpřirozené atributy. Televizní seriál Pán času (Doctor Who, od roku 2005) sice dějově skáče napříč celým univerzálním časoprostorem, do Londýna ale zavítá takřka každou sezónu. Tohle silné zaměření na domácí historii a současnost je typické pro lokální produkce po celém světě, v Británii je však způsobené i tím, že významným producentem britské audiovize je veřejnoprávní stanice BBC. Globální dopad hitových sérií tak výrazně pomáhá propagovat britskou kulturu po celém světě.
Je to soda
Britové ale se svými sitcomy nevyvážejí jen vlastní historii a turistické lokace Londýna. S bohatou tradicí ostrovní komedie je spojován i specifický styl humoru, lépe řečeno několik různých stylů. Britská komedie je – podobně jako třeba japonská animace – pojem známý po celém světě a svým způsobem zavazuje k určitým pevně stanoveným pravidlům. Například slavný sci-fi sitcom Červený trpaslík (od roku 1988) nemá prakticky žádné konkrétní odkazy na Velkou Británii, a přesto je esenciálně britský profilací hlavních postav, které jsou v podstatě definované svými charakterovými vadami, slovním humorem založeným na sofistikované jízlivosti a větší či menší porci absurdity (která má v Červeném trpaslíkovi vysloveně existenciální parametry), ale také konkrétní návazností na britskou komediální science fiction v čele se slavnou, původně rozhlasovou sérií Stopařův průvodce po galaxii (The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy, 1978) Douglase Adamse.
Britská komedie, odvíjející se na mnoha platformách včetně filmu, divadla, rozhlasu a různých televizních formátů, má mezinárodní dosah přinejmenším od proslulé rozhlasové série The Goon Show z padesátých let, z níž vzešel Peter Sellers a která ovlivnila Monty Pythony. Její tradice je dalším znakem britské popkulturní identity, díky němuž je ostrovní popkultura globálně rozeznávaným fenoménem. Je dokonce tak specifická, že se příliš nedaří ji přesadit do jiného kulturního kontextu. Americké verze britských sitcomů málokdy přežijí první sezónu, případně se musejí adaptovat na formát amerických sitcomů, ale za cenu výrazných změn v celkovém tónu série (americký remake Kanclu, The Office, 2005–2013, má například 201 epizod, zatímco britský originál pouze dvanáct). Našly by se samozřejmě i výjimky. Armandovi Iannuccimu a Jessemu Armstrongovi, kteří pracovali na britské satirické sérii Je to soda (The Thick of It, 2005–2012), se podařilo přenést tvrdě konfrontační verbální humor do amerického prostředí ve vynikajících sériích HBO Viceprezident(ka) (Veep, 2012–2019) a Boj o moc (Succession, od roku 2018). Britové nicméně dokážou v rámci své tradice přinášet stále nové podněty. V poslední době je to například vlna sérií soustředěných kolem ženských postav a vytvářených showrunnerkami (viz s. 12 a 13). Díky schopnosti vyvažovat globální srozumitelnost s lokálními zvláštnostmi se Británii daří uchovávat si pověst světové komediální velmoci.