Existencialistické bistro

Na úvod nutno podotknout, že coby absolventka oboru filosofie pravděpodobně nejsem modelovým čtenářem knihy V existencialistické kavárně. O svobodě, bytí a meruňkových koktejlech (At the Existentialist Café: Freedom, Being, and Apricot Cocktails, 2015; česky 2019). Otázka však je, kdo by jím mohl být.

Odpovědi převažují nad otázkami

První nápovědu může poskytnout podtitul a také obálka Aleny Gratiasové, která jej poněkud prostince a nevkusně ilustruje. Meruňkový koktejl má pravděpodobně konotovat jistou slastnost, lehkost, bohémství; svoboda a bytí zase spíše tíži, vážnost, možná dekadenci a bezpochyby filosofičnost, neboť kdo jiný než právě filosofové se zabývá svobodou a bytím? (Tuto část podtitulu má pravděpodobně evokovat zapálená cigareta položená nikoli popelníku, ale na sklence s oranžovým nápojem.) Co však toto spojení filosofických pojmů a sladkého alkoholického nápoje vlastně znamená? Chce se tím snad říct, že filosofování nemusí být jen suchopárné a náročné, ale i příjemné a blízké životu? Anebo naopak to, že meruňkový koktejl si zaslouží tolik vážnosti a pozornosti jako svoboda a bytí? Na základě četby můžeme odpovědět jednoduše: obojí.

Zůstaňme však ještě chvíli u obálky. Na zadní straně čteme citaci z recenze deníku The Independent: „Neuvěřitelně čtivá symbióza životopisů, filozofie, historie, kulturní analýzy a autorčina názoru.“ Filosofie zde má vykvést ve své kráse, užitečnosti a hlavně srozumitelnosti, kterou v nezředěné podobě tolik postrádá. Kniha tak filosofii otevírá každému, kdo si v mládí přečetl Sartrovu Nevolnost (1938, česky 1967), ale k Heideggerovu Bytí a času (1927, česky 1996) se už neodhodlal. Modelovým čtenářem je tak podle všeho nadšenec s nedostatkem času, filosof amatér či kdokoli, kdo chce mít jasno v tom, o co vlastně existencialistům šlo a proč. (Ponechme stranou, že jsou zde bez jednoznačného zdůvodnění mezi existencialisty počítáni i fenomenologové, například Edmund Husserl a Maurice Merleau­-Ponty, což je krajně problematické.)

Kniha má jednu zásadní přednost: autorka zjevně díla, o nichž referuje – a mnohdy se jedná o několikasetstránkové filosofické spisy –, podrobně přečetla a její shrnutí vybraných myšlenek můžeme považovat za poměrně spolehlivé. Přesto bych mladým studentům filosofie publikaci rozhodně jako studijní materiál nedoporučila. Proč? Protože postrádá to, co by si měl dle mého názoru každý student, a to nejenom filosofie, osvojit v první řadě: schopnost pochybovat a s ní spojenou interpretační ostýchavost. Navzdory tomu, že se autorka místy odvolává na své preference a osobní názor, je celkové vyznění textu nesnesitelně apodiktické a didaktické, což je podporováno také poznámkovým aparátem, který sugeruje závaznost a definitivnost tvrzení v míře, jež je v humanitních vědách zcela neadekvátní. To bezpochyby souvisí s populárně­-naučným žánrem, který se vyznačuje výraznou převahou odpovědí nad otázkami. Lze ale tedy vůbec napsat populárně­-naučnou knihu o filosofii, aniž by se ztratilo to, co je na ní nejpodstatnější, totiž údiv a pochybnosti?

Ve stylu severské detektivky

Sarah Bakewellová není první, kdo se o tento úkol pokusil. K nejznámějším příkladům knihy takového typu patří Sofiin svět (1991, česky 2001) Josteina Gaardera. I toto dílo se proslavilo tím, že dokáže zprostředkovat dějiny filosofie srozumitelnou a zábavnou formou. Jeho autor měl však oproti Bakewellové pro volbu popularizační strategie velmi pádný důvod – jde totiž o knihu pro děti. Gaarder dějiny filosofie zlidšťuje a narativizuje, Bakewellová je spíše bulvarizuje. To považuji za jeden z nejproblematičtějších aspektů knihy a nemyslím si, že by jej sám žánr vyžadoval. Fakt, že se zde filosofové stávají předmětem zájmu nejen jako autoři textů, ale i jako osobnosti, vede k dalšímu možnému srovnání – s románem Sedmá funkce jazyka (2015, česky 2017) Laurenta Bineta. Také zde se setkáváme s řadou myslitelů, tentokrát spíše druhé poloviny dvacátého století, a nahlížíme do jejich soukromí. Jelikož jsou však mnohá pravdivě působící odhalení smyšlená, kdežto jiné, na první pohled bláznivé situace naopak odpovídají realitě, čtenář je spíše znejistěn a pobaven; bulvární strategie se v ironické hře ukazuje ve své směšnosti.

Zatímco Gaarder filosofy zlidšťuje, aby s nimi mohlo hovořit dítě, a Binet proto, aby je učinil postavami v tragikomickém pastiši, Bakewellová má jiný důvod: chce, aby ztělesňovali či spíše ozvláštňovali své myšlenky. Sama autorka se v závěru doznává k rezignaci na teorii smrti autora, když poznamenává, že byť v mládí zastávala tezi, že „na životech nesejde; důležité jsou ideje“, později dospěla k opaku: „ideje jsou zajímavé, ale lidé jsou nesrovnatelně zajímavější“. Takový názor si sám o sobě kritiku jistě nezaslouží, zaslouží si ji však způsob, jakým jej spisovatelka uvádí v praxi. Jeana­-Paula Sartra, Martina Heideggera, ­Simone de Beauvoir a další hrdiny této knihy totiž vykresluje jazykem severských detektivek či ženských románů. To znamená, že jsou představeni pomocí klišé, sumarizujících přezdívek, skandálních klepů a fyziognomických detailů: Merleau­-Ponty je filosof tanečník, Heidegger kouzelník z Messkirchu a Simone de Beauvoir „žena s okouzlujícíma očima za přepadajícími víčky a s nadáním k pečlivému pozorování světa“. Zmíněná poctivost v podání filosofických teorií tak kontrastuje s trivialitou literárního zpracování.

Filosofie v mramoru

Hlavní záměr knihy V existencialistické kavárně spočívá dle mého názoru ve snaze vytvořit jakýsi monument existencialismu. Jakožto pomník, kterému vždy předchází umrtvení a glorifikace, dílo funguje poměrně dobře, avšak příspěvkem k živé kulturní paměti není. Ačkoli se čtenáři neustále zdůrazňuje, že existencialisté svým apelem na žitou zkušenost, svobodu, angažovanost, tělesnost a mnoho dalšího jsou stále povýtce aktuální a inspirativní, způsob zpracování zavání nostalgií a pedantstvím, a činí tak z existencialis­mu uzavřenou kapitolu, muzejní artefakt či extravagantní experiment.

S existencialismem se v pojetí Sarah Bakewellové dá disponovat, aniž by vyžadoval obnovené tázání. Zopakujme však otázku z úvodu: Lze vytvořit populárně­-naučnou knihu o filosofii, která by probouzela údiv a zároveň pochybnosti? Že to možné je, dokazuje poslední kniha Miroslava Petříčka Filosofie en noir (2018), jež zkoumá proměnu filosofie a literatury tváří v tvář holokaustu. Spoustu toho čtenáři osvětlí, mnohé však ponechá znepokojivě otevřené a živoucí.

Autorka studuje komparatistiku.