J. R. R. Tolkien
Pád Gondolinu
Přeložila Stanislava Menšíková
Argo 2019, 203 s.
Tolkienovský mýtus je složitý – J. R. R. Tolkien ho aktualizoval při skladbě jednotlivých děl, a přičteme-li k tomu aktualizace čtenářské a divácké, lze směle prohlásit, že Středozemě je již součástí reálného světa. Kolik Středozemců – tolik Středozemí, samozřejmě putujících, rozesetých po Zemi jako květiny, skály a led. Při mých cestách jsem tak objevil jeden z Kamenných Pasů mezi Chocní a Životicemi – ale musíte být ve střehu, abyste ho z vlaku zahlédli, jen se mihne jak sen. Dál se řinou širokými lukami proudy řeky Anduiny. Pád Gondolinu editoval spisovatelův syn Christopher Tolkien z otcových verzí a poznámek. Zahrnuje kosmogonii, část panteonu a pověst o Pádu Gondolinu, dávné mocné říše. Co nás na těchto příbězích vábí a uchvacuje? Jejich děj probíhá v přírodním rámci, v jehož popisu byl Tolkien mistr. Vypodobňuje hory, řeku, údolí a les, charakter krajiny jazykem výstižným tak, že čtenář se zachytí drápkem, neb takovou krajinu přece i on přátelsky zná z dětství a snů! I jeho hrdinové jsou vylíčeni důvěrně, že je lze převzít za životní vzory s jejich ušlechtilými motivy. Charakterizací postav je až rustikální, podobně jako jiný autor jeho věku – Henry Williamson ve svých přírodních románech se zvířecími hrdiny. Jsou to knihy starodávného fládru, a i když trochu akademické, dokážou se také blýsknout ironií. Dobré čtivo!
Vít Kremlička
Lukáš Horák
Setkání žádného druhu
Milan Hodek / Paper Jam 2019, 203 s.
Prozaický debut Lukáše Horáka tematizuje především podivnosti současného světa. Bezejmenný antihrdina, obtloustlý panic a lúzr, je „mužem bez vlastností“ pozdního kapitalismu: pracuje na pronajatém místě v co-workingovém open-spaceu, kde se bohatými lidmi nechává najímat jako stínový dopisovatel na seznamkách, případně na objednávku telefonuje osamělým lidem a vydává se za jejich blízké, kteří s nimi ve skutečnosti nechtějí mluvit. Ve volném čase se stará o svou bezvládnou matku, sleduje televizi a masturbuje nad oblíbenými pornoherečkami. Jedinou jeho opravdovou zálibou je objednávání a popíjení exotických edicí limonády Fanta. Nejedná se přitom ani o grotesku, ani o prvoplánovou kritiku. Protagonistův povrchní svět získává hloubku díky zhoubné fantazii, kterou používá především ke lhaní a manipulacím. Kniha je silná především pro napětí pramenící ve vnitřním rozporu: navzdory tomu, že hlavní postava na systému participuje a profituje z něj, je schopna jej kriticky nahlížet, a dokonce působit protisystémově a antisociálně – díky své povaze parazita přisátého na cizích osudech. Velmi funkční je v knize i kontrast mezi pustotou vnitřního života vypravěče a občasnou poetičností použitého jazyka. Nijak výrazně proto nepřekvapí sošná věta, navazující na popis chatování a popíjení fanty: „Horlivé, teplé světlo v chřípí zbytnělého odpoledne přináší lepkavé vůně riviér sedmdesátých let.“ Když pomineme pár nejistých momentů a několik motivů, které nikam nevedou, jedná se o důležitý literární objev loňského roku.
Karel Kouba
Pavel Čech
O Červenáčkovi
Petrkov 2019, 80 s.
Co horšího se může stát hrdinům Jaroslava Foglara, než že krátké kalhoty, které jim doposud odhalovaly kolena, vymění za dlouhé nohavice? Právě tato proměna, jež ve foglarovském vesmíru reprezentuje dospívání, je náplní komiksu O Červenáčkovi od Pavla Čecha. Autor se pustil do tématu, které sice bylo v Jestřábově díle i životě neustále přítomné, ale nikdy nebylo opravdu detailně zpracované. Čech s Foglarovým odkazem nezachází jako heretik, spíš jako věrný čtenář, který si dovolí otevřít zapovězené dveře, aniž by bořil mytologii, jež mu v dětství učarovala. Drží se tedy foglarovského patosu a využívá i řadu konkrétních aluzí na příběhy Rychlých šípů. A jde mu to skvěle i uvěřitelně. Mirek Dušín už nemá na klub Mladého hlasatele čas, protože hraje na kytaru v kapele, Jindra Hojer začíná nesměle randit s Podkovou, Jarka Metelka se těší, jak půjde s Vlastou do biografu, a Rychlonožka upřednostní výdělek na montáži před víkendovou výpravou. A protože kalhotová dialektika je v komiksu zásadní, málokoho překvapí, že první tři jmenovaní se tu zjevují v dlouhých nohavicích (Rychlonožkovy montérky si můžeme jen představovat). S holými koleny tak zůstává jen Červenáček: sám roznese Tam-Tamy a nakonec jede sám i na výpravu. A aby toho nebylo málo, po návratu domů mu rodiče slavnostně předají dospělácké kalhoty. Jsou mu sice stále trochu velké, ale i tak v závěru přichází o chlapeckou nevinnost i ten, kdo se jí za nic na světě nechce vzdát. Smutné, leč výstižné.
Lukáš Rychetský
Martin Štefek
Kádry rozhodují, ovšem
FF UK 2019, 151 s.
Kniha, jejíž podtitul zní Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému nomenklatury ÚV KSČ, je přepsanou disertací a trpí neduhy typickými pro práce tohoto druhu – probírá sice důkladně vymezené téma, ale je tak trochu bez pointy a autorská individualita v ní ustupuje neosobnímu tónu akademického psaní. Předmluva deklaruje dvojici badatelských cílů: zachycení proměn nomenklatury a role „pluralismu“ coby intelektuálního zdroje československé reformy. V první linii Štefek podrobně sleduje proces, jehož charakteristika ve sledovaném období je očekávatelná – kádrový pořádek nomenklatury, základní nástroj komunistické strany umožňující kontrolu klíčových (nejen politických) pozic v československé společnosti, se během pražského jara rozpadl a normalizace znamenala jeho obnovení. Druhá rovina práce je zajímavější, byť je tu leccos spíše naznačeno než řečeno. Kniha je totiž do jisté míry příspěvkem k aktuální vlně zájmu o roli technokracie v dějinách socialismu, ale díky politologické perspektivě ukazuje, jak ji uchopit v širším kontextu. Pluralismus, který byl vlastním technokratickým obsahem reformních intencí, podle Štefka nelze ztotožnit s demokratizací, jejímž projevem bylo až ustavování dělnických rad. Nicméně i doboví mainstreamoví političtí vědci, jako byl Gabriel Almond, ve svém chápání demokracie sázeli víc na stabilitu institucí a představu amerického politického systému jako nejlepšího z možných světů než na širokou občanskou participaci.
Matěj Metelec
1917
Režie Sam Mendes, Velká Británie 2019, 119 min.
Premiéra v ČR 27. 2. 2020
Tři roky starý snímek Christophera Nolana Dunkerk se snažil nalákat diváky na bezprostředně působící, imerzivní zážitek z válečné vřavy. Rekonstrukce operace z druhé světové války vytvořila Nolanovi záminku k přehlídce intenzivních a mnohdy skličujících scén, v nichž byla lidská těla vystavena kontaktu s válečnými technologiemi a destrukci. Nemalou zásluhu na působivosti snímku mělo i snímání na 70mm filmovou kameru a promítání na obřích plátnech systému IMAX. Novinka Sama Mendese 1917 jako by na první pohled chtěla Nolanův přístup variovat. Příběh z bojišť první světové války nám totiž zprostředkovává v reálném čase jako sérii dlouhých záběrů, které jsou bezešvě propojené tak, aby působily dojmem jediné nepřetržité kamerové jízdy. Rozčarování řady diváků je pochopitelné už proto, že Mendesův počin nakonec není navzdory zvolené technice ani zdaleka tak tísnivý a pohlcující jako Dunkerk. Zkušenost, kterou 1917 předává, je mnohem více spjatá s prostorem. Není to evokace bitvy, ale spíš procházka krajinou, narušená občasnými vpády akce. Obří lokace zákopů a ruin, které tvůrci pro účely filmu nechali vystavět, působí monumentálně, ale samotný pohyb kamery sledující trajektorii protagonistů je nakonec spíš utlumující. Sledování vojáků během průchodu válečnou zónou nakonec připomíná walkthrough video nějaké válečné počítačové hry a nic jiného než celkem povrchní „zážitkovou kinematografii“ také v podstatě nenabízí.
Antonín Tesař
David Shrigley
Fond Memories of Giant Bug
Jiri Svestka Gallery, Praha, 12. 2. – 11. 4. 2020
V době, kdy byly sociální sítě zaplaveny doslova miliony fotek instagramových modelek na nafukovacích plovoucích objektech od ananasů po jednorožce, umělecký online magazín Hyperallergic zařadil do svého e-shopu produkt pojmenovaný Ridiculous Inflatable Swan-Thing. Šlo o dílo britského umělce Davida Shrigleyho – Swan-Thing byla tou nejméně sexy nafukovací labutí na světě a vážně míněná fotografie by se s ní pořizovala opravdu velmi těžko. Ačkoli i ve Shrigleyho instalaci v rámci výstavy finalistů Turnerovy ceny v roce 2013 byla centrální složkou socha, tvůrce je známý spíše svými absurdními plakáty, ve kterých se snoubí prosté, špatně nakreslené výjevy s psanými komentáři. Těmi Shrigley zaplnil již několik knih a teď je představuje i českému publiku na své první sólové výstavě v Praze, kterou v Jiri Svestka Gallery připravil kurátor Lumír Nykl. Fond Memories of Giant Bug je série inspirovaná a volně navazující na dílo Franze Kafky a nihilistický postoj k nesmyslnosti každodenního života je zde silně prostoupen notnou dávkou šílenství, drogovým eskapismem, ale i rýpáním do umění. Snad nejlépe v Praze vystavenou sérii vystihuje plakát s člověkem u herního automatu s textem „No one really understands how to play it, but everyone must play the game“. Ano, opravdu nikdo přesně neví, jak se tahle hra hraje, ale musíme ji hrát všichni…
Natálie Drtinová
Jan Patočka, Miroslav Bambušek
Kacířské eseje
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 16. 1. 2020
Takřka sokratovský příběh Jana Patočky, jenž jak víme, končí smrtí filosofa, není špatnou látkou pro drama, a když jako v případě Kacířských esejů Studia Hrdinů plynule naváže na bilanční debatu ke třiceti letům života ve svobodné společnosti, je na sukces zaděláno. Stačí přitom opravdu málo, protože porevoluční narativ „života v pravdě“ žádnou větší problematizaci nepřipouští, i když jako filosofický koncept nikdy nebyl zdaleka jednoznačný. Jenže režisér Miroslav Bambušek s ním zachází spíše havlovsky než patočkovsky, a výsledkem je tedy nutně morální kýč, jenž vidí lidské bytí jen ve dvou základních modech – v pravdě a lži. Nemůže samozřejmě chybět jednorozměrná postava sovětsko-ruského aparátčíka, která je sice bravurně zahraná, ale ze všeho nejvíce připomíná karikatury lampasáků z Černých baronů, takže publikum se často a hodně směje. Když se na scéně zjeví filosof Miroslav Petříček v prostěradle coby Hérakleitos a Vladimír Franz zase v roli Beethovena, napadne vás, že té srandy už je možná příliš. A protože je Bambušek tvůrce, jenž se nebojí historickou látku politicky aktualizovat, nemůže chybět ani nabádavá pointa, která všem, jimž to zatím nedošlo, po lopatě vysvětlí, že i dnes je největším nebezpečím bolševické myšlení, jež je geograficky pochopitelně doma v Rusku. Navíc nemusí být daleko doba, kdy bude z Patočky jakožto myslitele opět persona non grata a kdy nás bude nějaká staronová StB za použití dobře známých metod nutit k podpisu spolupráce. Ještě že už nyní víme, jak se máme zachovat.
Pavel Chodec
Joe McPhee, Graham Lambkin, Charlie McPhee, Oliver Lambkin
Live in the Batcave
LP, Black Truffle 2019
Nedávno v této rubrice vyšla recenze kazety vydané bez uvedení tvůrce (či tvůrců) i jakýchkoli dalších informací, která ukázala, že anonymní dílo i jeho popis mohou fungovat jako mocné dráždidlo imaginace. Z opačné strany se problému vztahu autorství, produkce a distribuce dotýká deska Live in the Batcave: jména hráčů vzbuzují očekávání, posluchači ale uslyší především záznam toho, jak muzikanti nedostávají své pověsti. Spojení zasloužilého freejazzového saxofonisty Joea McPheeho a tvůrce elektroakustické hudby Grahama Lambkina nebylo iniciováno nabídkou společného veřejného vystoupení, což je obvyklá praxe na scéně volné improvizace, ale náhodným setkáním v supermarketu. Spontánnost shledání navíc umocnila skutečnost, že se k hudebníkům připojili i dva jejich příbuzní. Nahrávka je překvapivá – a nejvíc tehdy, když si album koupíte. Protože slyšet, natožpak si koupit něco, co neuspokojí vaše představy, je v kontextu současné experimentální hudby tak vzácné, že překvapení může působit až skandálně. Aktéři se nesešli proto, aby pracovali; místo toho se baví, popíjejí a pouštějí si hudbu, do níž občas zpívají nebo hrají na flétny. Špinavost záznamu není stylové předurčení, ale jen důsledek lhostejnosti – péče o zvuk by ostatně v této konstelaci působila nemístně. Nejde tu o nic jiného než o to, jak moc se kdo nudí a co je s tím schopen udělat. Výsledek jako by svou zbytečností říkal: Hloupý je ten, kdo takovou nahrávku poslouchá, a ještě hloupější, kdo si sám nehraje.
Patrik Pelikán