„Jsou tři hodiny zrána procházím zasněnými lesy.“ Verš Zbyňka Havlíčka si občas připomenu, když mě uprostřed noci vynese příliv spánku na mělčinu bdění. Sen ustrne jako zastavený film a mysl začnou zaměstnávat drobné starosti, které optika tmy nafoukne do obřích rozměrů. Podle Dariana Leadera, britského psychoanalytika, si každý třetí dospělý na světě stěžuje, že má problémy se spánkem. Během několika desetiletí také dramaticky narostla spotřeba hypnotik. A není divu. Žijeme v době, ve které se nedokážeme zcela prostě „vypnout“. Spánek, dříve očistný a občerstvující stav, už pro nás není blahodárným odpočinkem ani sladkou odměnou, ale úkolem, až to vypadá, že si ho snad ordinujeme za trest. Bičujeme se poučkami o tom, že když se dobře nevyspíme, nebudeme zvládat denní povinnosti, a touze po „kvalitním“ spánku také podřizujeme své nákupy. Ani sebelepší matrace však za nás nevyřeší pravou podstatu problému.
„Zatímco ležíme v posteli, hromadí se nám e-maily, esemesky a příspěvky na sociálních sítích a zdá se, že nároky vnějšího světa neberou konce,“ píše Leader v knize Proč nemůžeme spát?. „Neustále nám někdo něco sděluje, něco nám ukazuje, na něco se nás ptá nebo nás o něco žádá – a upomíná nás, pokud nereagujeme.“
Přestože platí, že každý má své vlastní peklo, je možné, že jistí lidé jsou tomuto tlaku vystaveni víc než jiní. Třeba politici, tiskoví mluvčí, internetové celebrity – a také novináři a literární či šířeji kulturní pracovníci. Profesionálové a činovníci. Těch posledních mi někdy bývá skoro až líto. Zvlášť když jsou navíc zaměstnáni na nejrůznějších fakultách, takže svá veřejná angažmá v porotách cen, grantových komisích a na dalších obecně prospěšných plénech musejí prokládat přebíháním mezi aulami, kabinety, kanclíky a zasedačkami. Co však může být dobré na fyzičku (na pražské Filozofické fakultě se svého času pořádaly závody v běhu po schodišti), nemusí mít blahodárné účinky na kvalitu výkonu. Roztěkanost a potřeba se stále k něčemu vyjadřovat a zaujímat stanovisko brání tomu nejzajímavějšímu – četbě a přemýšlení.
Že v českém tisku, papírovém i digitálním, se za knižní recenze zhusta vydávají více či méně přepsané nakladatelské anotace, je věc obecně známá, nad kterou není třeba se pozastavovat. Vypovídá to ponejvíce o úrovni editorů rubrik a vydavatelského vedení. (Navíc si člověk říká, zaplaťpánbu aspoň za ty anotace. Půjde-li to takhle dál, nebudou ani ty.) Ukazuje-li však svou neznalost persona, jež si zakládá na postavení autority, může to být komické, kdyby to nebylo spíše k pláči. Přichází nejen o svou bonitu – řečeno jazykem finančníků –, ale bohužel škodí všem, neboť vytváří prostředí, ve kterém se normou stává rádoby zasvěcené tlachání.
Kdysi předvedl takové tragikomické divadlo ve veřejnoprávní televizi jistý univerzitní profesor, když byl přizván k debatě nad výsledky ocenění Magnesia Litera. Pletl si názvy vítězných děl a své pochybnosti nad knihou o tom, jak se připravit na smrt v rodině a vyrovnat se ztrátou blízkého, špikoval bohorovnými výroky typu „Nic proti nebožtíkům, jednou tam musíme všichni“. Knížku, kterou jsem redigoval a kterou napsal můj budoucí nakladatelský kolega Ondřej Nezbeda, evidentně nečetl, a pokud ano, tak v kvapíku ze semináře na poradu katedry.
Jasně, říká se tuším o F. X. Šaldovi, že v jeho pozůstalé knihovně byly nalezeny ještě nerozřezané svazky básnických sbírek, na které napsal jasnozřivé kritiky. A také je pravda, že odpovědně se pročíst všemi nominanty i šampiony knižních cen není žádná legrace. Ale nikdo vás nenutí, že… A těch případů přibývá. Reportérka České televize přijede natočit příspěvek o knížce, kterou ani nedržela v ruce. Pedagožka z HAMU začne svou polemiku s literárním textem větou: Knihu jsem zatím nečetla…
Je lákavé se posmívat booktuberkám a knižním instagramerkám za naivitu jejich příspěvků. Ale ať už jsou soudy a obrázky, které na svých profilech zveřejňují, jakkoli povrchní, jedno jim upřít nelze – v základu jejich vztahu ke knížkám leží čtenářská vášeň a radost, nikoli unavený cynismus profesionálů, kteří už všechno viděli a ke všemu mají (interpretační) klíče.
Chci říct, že není nutné ke každé příležitosti hned spěchat se svým komentáříkem, poznámčičkou či glosičkou. Občas je dobré mlčet. Něco si pořádně přečíst. Anebo se pořádně vyspat.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.