Na pospas kancelářskému kretenismu

Česká literatura posledních let se víceméně křečovitě potýká s psaním o problémech současnosti. U většiny pokusů se zdá, že hmatatelně přítomné děje, které jsou z vlastní podstaty nadité literárností, se spisovatelům pro jejich samozřejmost či všednost téměř nedaří nahlédnout, nebo je alespoň zaznamenat. A pokud se přiblíží ke slepé skvrně dobového marasmu, činí tak většinou hekticky, neklidně a s nenávistí či zoufalstvím, případně nelidskost světa, který přichází, zobrazují s cynickým nadhledem. Igor Malijevský v románu Otevřený prostor s podtitulem The Open­-Space Thriller přistupuje k příznakům reality umírněnou střední cestou. Zdánlivou normalitu práce v korporátu popisuje zprvu nezaujatě a střídmě, ale o to víc pak vynikne proměna, která „tým“ a jeho členy postihne.

V zajetí složenek

Ve své první rozsáhlejší próze si Malijevský vytyčil celkem nesnadný cíl. Nebývá zvykem, aby se román takhle soustředěně zabýval současnými podobami graeberovské „práce na hovno“. Navíc prací často vysmívanou, nenáviděnou a zároveň úplně banální – a to participací na finančních tocích v nadnárodní firmě, která se v knize skrývá za označením Složenkárna. Autor na záložce knihy nezastírá svou osobní zkušenost a na citlivě vypozorovaném popisu prostředí i větších či menších bizarností „firemní kultury“ je osobní vklad patrný. Ironicky vyznívající překlad anglického označení pro ikonický pracovní lidojem mimo jiné také poukazuje na to, jak anglické termíny, v korporátním světě zhusta používané, zastírají skutečnou povahu věcí – kniha je ostatně zakončena slovníčkem pojmů, který tento newspeak překládá do češtiny.

Děj, jehož podstatná část se odehrává mezi čtyřmi stěnami kanceláře, rámují osudy hlavních členů týmu, z nichž se v okamžiku spolupobývání v open­-spaceu stává kolektivní vypravěč, rafinovaně zachycující ono velebené firemní „my“. Formální ozvláštnění nepersonifikovaného plurálu, který zastupuje kolektiv pracující ve Složenkárně, je relativně funkční a brzy si zvykneme na to, že jakmile se z něho někdo vyčlení, je odsouzen k marginalizaci a zapomnění. Podstatu fungování Složenkárny popisuje dialog mezi vyhořelým učitelem a budoucím složenkářem Honzou a jeho přítelem z mládí, manažerem Milanem, který ho verbuje k práci: „Takže vyrábíte složenky?“ „Vyrábíme. Ale nejen to. Navrhujeme, rozesíláme, inkasujeme. Za to dostáváme peníze. Těmi pak platíme každý své vlastní složenky, které nám přijdou za to, že žijeme, jezdíme do práce a tam – vyrábíme složenky! Dokonalé fakturační řešení pro 21. století.“ Výroba složenek zde symbolizuje akt participace na nelidském koloběhu kapitálu, s nímž se sice snadno a pohodlně žije, ale člověk ztrácí city, duši i vlastní život. O tom, kam tato práce vede, svědčí úryvek z kapitoly Perioda: „Jestli si někdo myslí, že složenkářem se člověk stává, aby zbohatl, tak je úplně vedle. Složenkářem se člověk stává, aby byl složenkářem. Přesně na to taky ve Složenkárně vydělává. Na byt, na hadry, na něco, čím by do té práce dojel, na krátkou dovolenou, aby si měl s kolegy o čem povídat, a na spoustu složenek, které mu okamžitě začnou chodit.“

Klecová práce zabíjí duši

Složenkárna zprvu funguje jako idylická pracovní záchrana jinak nepříliš praktických ztracenců, přičemž kapitoly ze stejnojmenného oddílu často slouží jako humorné epizody, v nichž je popisován kolektiv, jeho fungování i různé historky z práce. Tato fáze má až seriálový potenciál: celkem plasticky zachycuje lidské typy, ale zároveň mnoha jasnozřivými pasážemi glosuje povahu této činnosti. Do absurdnější – a mnohem kritičtěji vyznívající – roviny se kolektiv dostává ve třetím oddílu, v němž je Složenkárna sloučena s firmou Happy People. Zde začíná být práce nelidská, všeobecný kancelářský kretenismus přestává být vtipný a zvrhlá logika práce pro práci deformuje doposud vyrovnané charaktery a vztahy mezi nimi. Po finálním střetu s nenáviděným šéfem Jergušem, v jehož proslovech se koncentruje obludnost z prstu vycucaných manuálů koučingu a instantního vedení, začíná konečně dávat smysl označení thriller v podtitulu knihy.

Příběh se odvíjí v krátkých kapitolách, které jsou většinou doplněny hypertextovými odkazy. S plynutím příběhu kontrastují v ich­-formě psaná intermezza ze série Něžná apokalypsa. To jsou zápisky bývalého učitele Honzy, jednoho z členů kolektivu, nejméně přizpůsobeného a zároveň neustále pochybujícího o sobě i o tom, co dělá. Svou poetickou podstatou a sebezpytnou povahou kontrastují s mnohem prozaičtějšími kolektivními kapitolami a nastiňují bolestivé vnitřní boje, které se do světa mimo deník promítají spíše podprahově. Trochu mimo pak stojí příběh ukrajinské studentky, jejíž osudy se protnou s životy členů týmu nečekaně tragicky.

Kniha je sondou do odosobněného prostředí zaplněného zajatci leasingů a hypoték, kteří vykonávají práci, jež potlačuje skutečné city, krade duši a z pracujících činí pouhé vodiče dat. Otroci dresscodu s technologickými tiky tu bez ustání kontrolují sociální sítě nebo stav konta a s předepsanými umělými úsměvy si pro zdánlivé pohodlí zvyknou na cokoli. Otevřený prostor můžeme číst jako skromný, ale důležitý příspěvek k problematice současných pracovních podmínek. Ukazuje, jak klecová práce proměňuje lidskou duši a jak je těžké vystoupit ze zvrhlého mechanismu peněz. Je to román o zvyku, přežívání, ztrátě radosti a o tom, jak snadno se přizpůsobujeme falešné představě o ideálním životě.