O jedné ročence

S mírným zpožděním vyšla na počátku tohoto roku jedenáctá a podle vyjádření nakladatele poslední ročenka Nejlepší české básně. Každý rok budil nový svazek nových básní oprávněný zájem, předvídatelné kontroverze a čím dál zbytečnější diskusi. Mechanicky zaznívala tatáž „otázka“, jestli ten, kdo byl vybrán, byl vybrán právem, a doprovázela ji tatáž výčitka, proč nebyl vybrán ten nebo tamta. Tohle ritualizované doptávání se, v jehož rytmu počali tancovat zainteresovaní, mělo svůj zjevný cíl: zpochybnit úsudek a kompetence arbitra i editora. Fungovalo jako svého druhu ventil proti nespokojenosti (čti: uražené ješitnosti), jako nevyříditelná reklamace, kterou bylo možné zbůhdarma provádět, dokud hrdost nebo malichernost neustoupila, dokud reklamující nepochopil, že nastavená pravidla ročenky „nespravedlnost“ zkrátka produkují. Popsaný rozruch se stal nejviditelnějším dopadem ročenky ve směru dovnitř literární obce.

Jména a dohady

Rozčilování nad ročenkou si mohl ušetřit kdokoli, kdo uznal její skutečné možnosti, kdo od její spíše obchodnické než „reprezentativní“ podoby nevyžadoval nesplnitelné. Zadání bylo prosté: dva insideři – básník a kritik, „klasik“ a „znalec“ – měli společně vybrat to nejvýraznější, „nejlepší“ z básnické produkce jednoho školního roku. Měřítkem výběru a zárukou jeho hodnoty byla vždy osobní kritéria zmocněných osob – nic víc, nic míň. Výběr byl tedy odrazem gusta a vnímavosti, nebo naopak výstřednosti a nepotismu v poměru podle toho, jak si arbitr a editor práci rozdělili. Záleželo jen na nich, bude­-li výběr veden s důrazem na ideologické, estetické či jiné zřetele, převáží­-li umělecké preference nad slabostmi. Na nich pak rovněž bylo, aby svoji volbu zdůvodnili v doprovodných textech a pokusili se o její přijatelnosti přesvědčit čtenáře.

Pláč a skřípění zubů, které typicky nastaly po zveřejnění rozhodčí dvojice pro další svazek, ukazovaly, nakolik zainteresovaní přijali soutěžní, známkovací logiku ročenky, která nejenže s poezií nemá nic společného, ale dokonce jde proti jejímu založení. Projevy odporu a nadšení při vyvolání jmen, jejichž nositelům padla do klína rozhodovací práva, připomínaly projevy tribuny při sportovních kláních, kde se směle prosazují pudy. Plané dohady o tom, proč Host jako nakladatel vybral toho či onoho, aby rozhodl o „kvalitě“ v české poezii za uplynulý rok, byly dvojnásob plané, protože řešily efemérní sféry vlivů a vztahy mezi autory, a přitom přehlížely podstatu věci – poezii.

Podprahová kanonizace

Pominu­-li úskalí ročenky tkvící v samotné její podobě i průvodní jevy její recepce, pak smysluplná otázka, kterou si zasvěcenec mohl každý rok pokládat, zněla: Vypovídá ročenka něco o povaze české poezie? Odpovědět si může každý po svém, podle vlastních očekávání. Přesto je to otázka s širším dosahem. Protože jakkoli arbitr s editorem vyhlašují, že jejich volba je zcela subjektivní, a jakkoli je to zdůrazněno na obálce každé ročenky, sám akt výběru z předpokládaného celku dvanáctiměsíční produkce, zaštítěný renomovaným nakladatelstvím a dvěma jmény, jejichž způsobilost byla posvěcena jejich volbou, sugeruje jistou závaznost předloženého výboru. Kdo byl otištěn, ten přece něco znamená. Ten musí něco znamenat. Podprahový proces „kanonizace“ běží. A napomáhají mu i domýšliví básníci a jejich nakladatelé, kteří své/jejich medailonky ochotně vybavují frází „jeho/její básně byly otištěny v ročence Nejlepší české básně XXXX“. Jako kdyby to něco znamenalo. A ono to skutečně něco znamená, pokud se na věc díváme očima marketingu. Pomůže to básníkům, pomůže to ročence, pomůže to nakladateli. Pomůže to poezii? Potřebuje poezie takovou pomoc? Pomůže to všem, kdo chtějí, aby se o jejich básních vědělo – totiž aby se vědělo, že jsou to básně dobré. A když se to ví, autor je slavnější a publikace jeho knížky výnosnější. Bude­-li jeho verše taky někdo číst, to je jiná otázka. O obchodnických zřetelích na předním místě mimochodem cosi naznačila předloňská kontroverze kolem parodické ročenky Štefana Švece vydané Petrem Štenglem. Když čtenáři čekající na každoroční žeň „nej“ básní začali automaticky kupovat parodii, která záměrně vyšla o pár týdnů dřív než ročenka Hostu, objevily se obavy z ušlého zisku.

Radost a únava

Otázka po výpovědní hodnotě ročenky souvisí s otázkou, komu je určena. Názory jsou různé, ale nejčastěji se tvrdí, že jde o výbor pro takzvané zájemce o poezii. Jde tedy o to přilákat pozornost (prvo)čtenářů k domněle zanedbávanému, přehlíženému literárnímu druhu. Proč ne, záměr je to záslužný. Ale pro nás stojící nevyhnutelně na druhé straně umělé hranice mezi radostí z četby a profesionální deformací takový záměr odpadá. Na významu tím naopak získávají doprovodné texty, obvykle úvod arbitra a doslov editora. Z nich se můžete dozvědět, jak ­arbitr a editor o poezii přemýšlejí, jaká kritéria na ni kladou, jak si umějí poradit s hodnocením něčeho tak unikavého, jako jsou verše. Právě v této oblasti, v oblasti myšlení o poezii jsem vždycky spatřoval největší přínos ročenek a podle toho se těšil, jak si kdo svůj výběr obhájí.

Dřívější suverénní i provokativní způsoby obhajoby vykazovaly zaujetí pro věc. Editoři jako Jan Štolba, Olga Stehlíková nebo Jakub Chrobák dokázali s pomocí formulačního nasazení a vzácné citlivosti zbudovat v proměnlivé krajině poezie alespoň dočasný opěrný bod. Později přišla pochopitelná, přesto neobhajitelná únava. Nejlepší české básně 2018 doprovodil jejich editor Ondřej Hanus alibistickou zprávou o nepotřebě nového zevrubného hodnocení, prý na něj bylo příliš brzy. Budiž mu však připsáno k dobru, že uvedl, jakých kritérií se při předběžném výběru básní pro arbitra J. H. Krchovského držel.

Věříte poezii?

Je to právě formulace kritérií, co citelně schází poslední ročence, jejímiž editory se stali Dan Jedlička a Radek Fridrich. Oba pánové si úkol rozdělili a rozhodli se svazek „oživit“ změnou žánru doslovu. Sepsali fiktivní rozhovor, v němž „jako“ realizují výběr a uvádějí, co si myslí o několika výrazných básnických titulech uplynulého období. Jejich nápad nepostrádá vtip, ale míjí se účinkem, protože o poezii, natožpak o představách, které o ní pánové chovají, se nedozvíme skoro nic. Markýrováním živé diskuse o básnické produkci oba editoři jen zastírají vágnost svých postojů a zkusmou povahu svých „argumentů“. Rozhodnutí nepsat „klasickou esej či analýzu“ zdůvodňují mimo jiné tím, že jejich „zkušenost s poezií je spíše praktická než teoretická“. Co to znamená? Má to být omluva? A proč se vlastně za cokoli omlouvat, když mi bylo dáno volné pole působnosti a mohu jednat na vlastní pěst?

Oba editoři v rozhovoru mluví o básních povětšinou s pomocí frází a klišé. Zdá se, že větší váhu přikládají literárním cenám než veršům, i když se například shodují na úpadku Magnesie Litery. Svéráznými nástroji hodnocení jsou zde slova „událost“ a „překvapení“, podle toho jsou sbírky „zajímavé“ nebo „silné“. Řeči o kvalitě symptomaticky předchází řeč o kvantitě. Kvalitu poezie editoři jednoduše předpokládají, nijak nedefinují, co pro ně znamená. Sebestvrzující repliky v závěru vystřídá poraženecký tón, který si čtenáři poezie tak často nechávají bůhvíproč vnutit: „Já myslím, že to podstatné jsme zmínili. A stejně, koho to vlastně bude zajímat, vždyť jsou to jenom básně…“ Chápu, není lehké zabývat se něčím, čemu člověk nevěří.

Na záložce Nejlepších českých básní 2019 stojí: „Oba [editoři svazku] si bolestně uvědomují, že ‚dobrá báseň se od básně nejlepší liší zejména osobou vybírajícího‘.“ Škoda, že nám tento rozdíl nevysvětlili.

Autor je literární kritik.