Arabská média věnovala náležitý prostor úmrtí bývalého egyptského prezidenta Husního Mubáraka. Po roce 2011, kdy revoluční vlna takzvaného arabského jara ukončila jeho třicetiletou autoritativní vládu, se zdálo, že se v očích většiny Egypťanů zapíše do dějin jako ryze záporná postava a hlavní viník neradostného stavu jejich země. Jen ojedinělé hlasy tehdy poukazovaly na nespravedlnost takového hodnocení a snažily se o vyváženější přístup. V průběhu let v souvislosti s turbulentním politickým vývojem však postupně v pohledu na Mubáraka začala převažovat buď lhostejnost, anebo dokonce jistá nostalgie po stabilitě jeho éry. V oficiálním diskursu současného režimu byl potom Mubárak prakticky rehabilitován, jak ukázaly četné reakce na jeho úmrtí i účast vedení země včetně prezidenta Abdulfattáha as-Sísího na státním pohřbu. Nad odkazem bývalého vládce se zamyslel také Abdullatíf al-Munáwí na stránkách listu al-Misrí al-jawn z 28. února v textu nazvaném Mubárakova poslední příležitost. V něm zesnulého politika vykresluje jako velkého vlastence, za jehož vlády ovšem Egypt promarnil celou řadu šancí. Oddanost své zemi Mubárak prokázal, když tváří v tvář lidovým protestům po relativně krátké době odstoupil, a zabránil tak podstatně většímu krveprolití, k jakému došlo v jiných arabských zemích. Političtí aktéři nicméně nedokázali naplnit naděje, jež lidé vkládali do změny poměrů, a zemi brzy ovládlo násilí. Krátce po Mubárakově smrti zveřejnil jeho syn na Twitteru videonahrávku, na níž se bývalý prezident loučí se „svými lidmi“ a apeluje na ně, aby za všech okolností zachovali národní jednotu a bránili Egypt. Munáwí v tom spatřuje poslední příležitost kontroverzní osobnosti zanechat pozitivní odkaz milované zemi ve složité situaci. Sám vyjadřuje naději, že by Mubárakova slova mohla padnout na úrodnou půdu – dobrým znamením je dle egyptského novináře už to, že se poslední rozloučení se zesnulým odehrálo v důstojné atmosféře.
Problematice islamistického extremismu na území evropských států se v článku Macron a muslimové, publikovaném 22. února v deníku aš-Šarq al-awsat, věnuje bývalý šéfredaktor listu Abdurrahman ar-Rášid. Saúdskoarabský komentátor, který byl v minulosti také generálním ředitelem televize al-Arabíja, si všímá nejnovějších aktivit francouzského prezidenta ve vztahu k místní muslimské menšině. Macron během nedávné návštěvy pařížské mešity vyjádřil jasné odmítnutí „kulturního separatismu“ jistých segmentů muslimské populace v zemi galského kohouta, zároveň však jasně uvedl, že rozlišuje mezi stoupenci fundamentalismu a mírumilovnou muslimskou většinou, která je až příliš často terčem podezírání a diskriminace. Macron prohlásil, že Francie je zemí pro všechny bez rozdílu, není však možné, aby se někdo programově separoval od zbytku společnosti. V některých ohledech podle Rášida míří francouzský lídr mimo – stát skutečně nemůže donutit muže, aby podávali ruce ženám, pokud nechtějí –, jádro jeho apelu je ale správné. Primárně je třeba vyhlásit nesmiřitelný boj všem formám radikálního islamismu provázaného se zahraničními sponzory. V současnosti největším podporovatelem extremismu je dle autora Turecko, které poskytuje azyl islamistickým radikálům z celého světa. Velký díl viny nese ovšem také západní Evropa. Státy jako Británie, Francie či Belgie pod falešným pláštěm svobody a humanismu nechávají volně působit ty, kteří je touží zničit. Oběťmi islamistických extremistů jsou ale především obyčejní muslimové a konec tolerance těchto tendencí je v zájmu všech, píše saúdskoarabský autor.
Egyptská kinematografie prošla po „zlaté éře“ trvající od čtyřicátých do šedesátých let, kdy představovala třetí největší filmový průmysl světa, dlouhým obdobím úpadku jak po kvalitativní, tak i kvantitativní stránce. V poslední době je nicméně o egyptském filmu opět slyšet. Vznikla umělecky ambiciózní (i zahraniční kritikou uznávaná) díla cílící na náročnějšího diváka i velmi přístupné počiny vyhovující vkusu většinového domácího konzumenta. O zvýšeném zájmu o „stříbrné plátno“ svědčí také mimořádný rozvoj filmových festivalů. Právě ten komentuje Sajjid Mahmúd Salám na stránkách deníku al-Ahrám v textu z 29. února, nazvaném Egyptský festivalový boom. Vedle tradičních velkých mezinárodních akcí, jako jsou festivaly v Káhiře či Alexandrii, v minulém roce proběhly první ročníky několika nových festivalů v dalších městech. Jejich rozmanité zaměření a celková úroveň představují dle Saláma velkou naději do následujících let. Vedle svého kulturního významu navíc tyto akce mohou svým pořadatelským městům přinést nezanedbatelný ekonomický užitek a celkově je pozvednout z jejich provinciálnosti. Důležitou roli pochopitelně sehraje podpora ze strany státu i koordinace mezi jednotlivými festivaly, jejichž úkolem je navzájem se podporovat, nikoli si konkurovat, míní Sajjid Mahmúd Salám.