Peltaštat

Odchází se ze čtvrtí zas do jiných čtvrtí, které jsou ale něčím poznamenány. Jdeš kolem prodejny, která byla vším možným za těch více než třicet let. Nic tam nikdy nevydrželo, stejně jako to hračkářství/pekařství/řeznictví/vetešnictví naproti. Je potřeba to nějak pochopit, nebo rovnou koupit. Opravit to, celý ten blok domů, kterému se někdy v osmdesátých letech říkalo Bronx, pak tam byly sociální byty, tzv. sociální, a pak zavřít hospodu, protože se neuměla/nechtěla/zapomněla vyrovnat s EET. Všemu tomu dnes vévodí restaurant, dříve taková dělnická, sídlištní hospoda, je mnohem lepší, ale i ceny. Změnil se personál, možná skoro i celé čtvrti, lidem se prý daří líp, určitě ano. Jako by se najednou ten vrch nějak od města odpojil, je trochu odtažitý, ale stejně dominuje městu. Porscheův vrch, dnes ale s jiným P. Dvě vily v Puškinově ulici, jedna z přebudovaných jeslí tomu celému dělá jakési headquarters – řízení, vedení, manažování. Účelové dotace již skoro vyčerpány, někdy i přečerpány, ale velikáni prý neplatí, když to říká i samotný Jeff Bezos, a ten o tom přeci musí něco vědět. Celý ten korporát hezky řídit s pantofli u krbu, s aplikacemi, které skoro vidí až do našich kuchyní, určují se tím snad i objednávky hostů. Vše se zjistí. Občané nic netuší, jen volí, musejí se ale někdy nabádat, aby nevolili nějak blbě. U některých se někdy neví, a tak se jim nabídne šťavnatý bifteček nebo levnější pivo, záleží podle nálady, podle počasí, rozumí se přeci názorům lidí. A chtějí­-li si, tam vedle, koupit maso, otevře se jim řeznictví, za půl roku je z toho sice herna, ale svůj vytoužený kus masa dostali, když bylo třeba. Otevře se i bioobchod se zeleninou, když to vynese nějaký ten plusový bod, za chvíli se na to třeba i zapomene a je z toho dobrá kavárna pro fajnšmekry, kterých sice v této čtvrti moc není, ale občas je nutné byznys trochu protřepat, přemlít, proprat. Kdo uvaří kyselejší kávu, je pak na nějaký čas šéfem všech místních hipsterů, a když to nepůjde, uděláme z toho zas něco jiného. Prostě všechno, co si lidé budou přát. Nebo co si myslíme, že si přejí. V Ústřední restauraci dnes pro změnu nabízejí velký výběr z různých burgerů, to už zde dlouho nebylo, naposledy minulou středu. K tomu uvaříme vepřo knedlo zelo, ale knedlíčky samozřejmě vybrané, vepřo dlouho tažené a zelí jen z těch nejlepších chovů. Opepříme to pak všechno hezkou legendou, povídkou na začátek i na konec za pěkných 179 korun, nebo nech být. A kdo by nebral, když je za tím vidět poctivá práce, skoro už od páté ráno se na tom usilovně maká. A všichni to cení. Všech těch sedm hostů, kteří právě debužírují na pravém texaském nebo arizonském burgeru. Nádhera, a ještě jak mlaskají. Úžasný koncert. Obsluha se lehce nudí, ale i ta je postupně zaměstnávána různými dotazníky a vyplňováním kolonek. Různými průzkumy, jak se dnes sami cítí a jak se cítí hosté, které tak pečlivě pozorují. Ale hlavně pozitivně, žádné depresivisty a sýčkáře tady nikdo nemá rád. Ti ať sedí doma a něco chroustají, hlavně ať se necourají do hospod, pro jistotu jsme skoro všechny zavřeli a zůstaly jen ty povolené. A tak to má být. Tady na Vršku se nám žije velmi dobře a město dole nás občas vůbec nezajímá. Opravdu, žijeme si tady skvěle, jaká vždy radost, když se šéf vrací opakovaně z vězení nebo vazby, to jsme všichni na náměstí a jásáme. A tak to má být.

2023

Město, nebo alespoň některé jeho části, mívá ještě tu a tam nějaká přání. Neustále se také cosi zakresluje a překresluje s tím, jak se mění život na Vršku. Nové parcely, nově vyznačené zastávky autobusů, jako Fotbalová nebo U lesa. Okružní páteřní linka pak projíždí místním siedlungem domů a bytů. Je tam také nová zastávka U uličky, které místní někdy říkají „Malá domů“. Přerýsované město, jisté partie. Nebylo to tak všechno ještě dobře vidět v devatenáctém roce. Oslavy třiceti let od revoluce pak proběhly relativně tiše, jakože jasně, s českými vlajkami a také vlajkami místního fotbalového klubu, který se pak na pár dnů cítil jako vítěz revoluce. Fotbalový klub je vlastně taková dobrá firma, kope se za ni, co to jde, a sem tam nějaký ten pohár, třesení rukou a také úspěšná jednání na kdovíjakém ministerstvu či Hospodářské komoře, soudružské potykání. Čím dál tím víc tady dominuje udatný Národ. Vlajky na stožárech, i na tvářích. Vlajky oblíbeného FC Česko všude kolem: bílá, červená, modrá v dominanci klubové zelené. Jsme přeci místní, a kdo nemiluje místní klub, jako kdyby nebyl. Celá čtvrť tím žije, nebo aspoň to tak vypadá: středa, neděle, ale vlastně i v jiné dny. Někdy se kope i jinak. V jiný čas, a někdy i v ten stejný, přímo na stadionu, s kufříkem, někdy i bez něj. V suterénním baru pod Ústředním restaurantem, kterému se familiárně říká U Bosse, je zase plno. Nejdřív se připíjí na vítězství, ušmudlané 1:0, a pak, až se fanoušci vyřvou, tak se jde k podstatnějším věcem. Už je jasné, že projekt ANO tak nezabral, řeční zas předseda, musíme změnit strategii. Půjdeme na to přes sport, ten všichni milují a můžeme je tak zblbnout mnohem líp. „Lítá tam víc emocí,“ vykřikne někdo. A to je přesně to, co chceme. Lidé musejí přestat myslet, musejí jednat impulsivně, emotivně, svobodně. Musejí se osvobodit od toho, neustále něco rozebírat, analyzovat, nedejbože vymýšlet či kritizovat. Ne, lidi je potřeba v tom nejlepším smyslu slova zblbnout. Musejí se to ale učit. Nesmějí se ničím trápit, tedy pokud nejde o výsledek zápasu. Zabaví se sportem a to je nejdůležitější. A teď vám představím hosta, který se doposud skrýval za barem v kuchyni, aby přišel mezi nás. A opravdu je to Pavel Nedvěd. Tak jak ses měl, Pavle, v té cizině, s kým ses tam setkal, co nového a jaká je budoucnost před českým sportem. Teď je obrovská příležitost. Významní sportovci v čele státu, vše se změnilo s příchodem Jaromíra Jágra na Hrad, který tomu všemu dal úplně nový rozměr, a vůbec je ve vládě a na Hradě mnoho sportovců. Časy se mění. Konečně ti, které národ tak miluje, ho budou i řídit. Slova předsedy pak zanikají v jásotu přítomných, radují se a provolávají slávu národu a sportu. A tak to má být.