Sexuální výchova seriálem

Psát o Sexuální výchově jako o britském seriá­lu je přinejmenším ošemetné. Stojí za ním sice britští tvůrci, hrají v něm převážně britští herci a objevují se v něm britské lokace, ale vše ostatní lze úspěšně rozporovat. Na teenagerské komediální drama, které se po dvou sezónách zařadilo mezi největší současné hity Netflixu, můžeme podezřívavě nahlížet jako na globalizovaný produkt vypočítavých algoritmů a osvědčených mustrů. Anebo se k Sexuální výchově můžeme postavit vstřícněji a mezinárodní dosah seriálu vnímat pozitivně, jako důkaz jeho schopnosti propojovat, navazovat kontakt a sjednocovat.

Snídaňový klub pro 21. století

Sexuální výchova se vyznačuje smíšenou estetikou, která znemožňuje přesně určit, v jaké době a na jakém místě se odehrává. ­Areál střední školy, kde se všichni dospívající hrdinové potkávají, sice zvenčí vyhlíží britsky, ale jeho interiéry jsou zařízené po americku, s chodbami osázenými řadou skříněk. Místní jocks nehrají kopanou, ale házejí si s míčem na americký fotbal. Nerdi necitují oblíbené britcomy, ale uctívají kultovní americký muzikál Hedwig a Angry Inch (Hedwig and the ­Angry Inch, 2001). A všichni jako by se pohybovali ve zvláštním fantazijním bezčasí, uvnitř zázračného mixéru, v němž se dobový feeling osmdesátých či devadesátých let potkává s dnešními společenskými konvencemi a komunikačními technologiemi.

Showrunnerka Laurie Nunnová k této časové a místní rozostřenosti seriálu podotýká, že do přibližně soudobého britského prostředí chtěla propašovat poctu osmdesátkovým filmům amerického režiséra Johna Hughese. Z nich doteď nejvíce vyčnívá středoškolský snímek Snídaňový klub (The Breakfast Club, 1985), ve kterém různorodí, zdánlivě modeloví teenageři postupně přicházejí na to, co mají společného, vyvracejí si navzájem stereotypní představy a předsudky. Sexuální výchova stojí na velmi podobných základech. Navzdory nesouměrné angloamerické stylizaci a clickbaitovému názvu jde o seriál s tou nejsympatičtější sestavou náctiletých postav v současné televizní zábavě. Romantické a intimní trable jsou tu odrazovým můstkem pro plodnou, vtipnou a dojemnou rozpravu o výchově, dospívání či komunikaci. Důvodů, proč v tomto směru Sexuální výchova vyniká, je hned několik, byť ne všechny se dají snadno pojmenovat.

Likeability faktor

Snad žádný seriál mě dnes nedokáže tak silně připoutat ke svým hrdinům. Prožívám s nimi nahlas každou prkotinu, křivím pusu, kdykoli udělají nějaký obzvlášť hloupý kiks, culím se od ucha k uchu, když si konečně podají pomocnou ruku, a smutním, když nerozvážně ublíží druhým nebo sami sobě (často obojí naráz). Zásadním kritériem úspěchu Sexuální výchovy jsou tedy určitě její postavy – herci, kteří je ztvárňují, styl, jakým jsou zahrané, a způsob, jakým jsou napsané.

Casting vždy tak trochu připomíná alchymii, a to zejména v případě, kdy vše nezávisí jen na charismatu jediného hrdiny či jediné hrdinky, ale vzniká z plánovaných i neplánovaných srážek mezi mnoha postavami, z jejich vzájemné chemie. Kromě lehce esoterických výrazů, jako je osobní kouzlo, šarm nebo sympatičnost, můžeme na herecké obsazení Sexuální výchovy vztáhnout jeden obecnější rys, kterým se vyznačují úspěšné seriály Netflixu posledních let. Tím je schopnost objevit a přivést dohromady skupinu mladých, talentovaných a neokoukaných hereckých tváří a na jejich likeability faktoru postavit původnost a nezaměnitelnost celého pořadu. Zasáhnout jackpot se Netflixu povedlo hlavně s hororovým sci­-fi Stranger Things (od roku 2016), ale Sexuální výchova v úspěšném objevování nových atraktivních hvězdiček mnoho nezaostává.

Kromě známé dětské hvězdy Asy Butterfielda v ústřední roli Otise, sexuálně frustrovaného syna sexuální terapeutky, se tvůrcům podařilo nalézt celou řadu typově odlišných hereček a herců. Emma Mackeyová jako sečtělá dívka z nuzných poměrů věrně maskuje svoji zranitelnost ležérním drsňáctvím, a přitom stíhá být nenuceně cool. Ncuti Gatwa coby Otisův nejlepší kamarád, gay Eric, má ten nejnakažlivější smích v celém seriálovém městečku Moordale. Aimee Lou Woodová jako Aimee vyzařuje nezvyklou dávku roztomilé neobratnosti a kamarádské naivity. Connor Swindles v roli Adama se z pozice šikanujícího hrubiána plynule přesouvá do polohy citlivého kluka, který si neumí najít přátele.

Alespoň krátkou zmínku by si zasloužili úplně všichni. Jak vyplývá i z předchozího stručného výčtu, kouzlo postav nevychází jen z jejich osobního charismatu, ale také z jejich povahové i fyzické mnohotvárnosti – z toho, jak svým vzezřením, chováním a smýšlením vzdorují jednoduché, zbrklé kategorizaci. Spojení „komplexní postava“ v souvislosti s televizní tvorbou za poslední roky poněkud zvětralo, především zásluhou nekonečného zástupu narušených mužských hrdinů balancujících na pomezí geniality a sociopatie. Hrdinové a hrdinky ze Sexuální výchovy jsou také komplexní, jenže nově a jinak. Podobně jako ve Snídaňovém klubu každý z nich zápasí s tlakem okolí, vlastním sebehodnocením a obrazem, který ukazují navenek. Nejen školáci, ale i dospělí – tedy ti, co by už o sobě měli mít jasno – tu zápasí jak se svou identitou a sexualitou, tak s předsudky, nejistotou a nezkušeností.

Láska, sex a něžnosti

Vedle toho se tvůrcům seriálu obzvlášť daří ještě jedna věc, totiž spárovat postavy tak, aby mezi nimi vznikaly neotřelé, často nejméně očekávatelné, a přitom vrstevnaté a zábavné vztahy. Tyto partnerské šachy úzce souvisí s opakujícím se tématem objevování vlastní sexuality, které předpokládá pokusy a omyly, platonickou zamilovanost i náhodné postelové úlety. Co by za jiných okolností mohlo skončit jako překombinovaná partie z nekonečné telenovely, je v Sexuální výchově vždy přirozenou součástí vývoje postav a patří k překážkám, kterým spolu čelí.

Zbývá se dotknout ještě jedné podstatné roviny seriálu, a to jeho výchovného rozměru. Osvětové ambice hrané tvorby jsou vždy jakousi tichou hrozbou a při neopatrném zacházení mohou snadno vykolejit celý projekt směrem k otravné didaktické přednášce. Sexuální výchova tuto ambici neskrývá, naopak se k ní už svým názvem hrdě hlásí. Protože je však amatérské i profesionální poradenství nedílnou součástí vztahových dramat a komediálních scén, žádné tipy a triky rušivě nevyčnívají. ­Seriál občas může vyhlížet jako přehledový katalog různých sexuálních orientací: od bisexuality přes pansexualitu až k asexualitě. Nikdy ale nepůsobí jako „multikulturní Rychlé šípy“, příliš správňácký průvodce světem, v němž by na konci každé epizody čekalo tezovité poučení.

Sexuální výchova je živelný seriál, který mladším divákům nabízí skvělé identifikační vzory a těm starším připomíná, že terapie, ať už ta sólová nebo párová, není sprosté slovo. Zatímco moje generace si v devadesátých letech musela v pubertě vystačit s rubrikou Láska, sex a něžnosti v časopisu Bravo nebo krotkou teenagerskou romantikou v Dawsonově světě (Dawson’s Creek, 1998–2003), dnešním náctiletým na Netflixu vyrostla mnohem vyzrálejší a zábavnější alternativa.

Autor je filmový publicista.