Škola, hospoda a Tesco Extra

„Počkej, neříkej, že jsi…?“ slovo, jež má v jednom z dílů britského reality seriálu First Dates na jazyku jedna z aktérek, která je na vydařeném rande, je významově někde mezi „chlapec“ a „klacek“. Britský výraz „lad“, označující mladého kluka, může v některých kontextech odkazovat k pubertálně machistické kultuře mladých mužských kolektivů, které se utvářejí nejčastěji ve sportovních klubech. Zmíněná účastnice má právě s těmito „chlapci“, hrdými na svoji identitu, špatné zkušenosti a zjištění, že její protějšek je bývalý vášnivý ragbista, by mohlo její představy o sympatickém dvacátníkovi úplně proměnit. I v universu seriálu Ladhood (Telecí léta), který pro BBC napsal komik Liam Williams podle svého stejnojmenného podcastu, je slovo „lad“ v podstatě hanlivé. Současně však Williams na své vlastní chlapectví pohlíží s nostalgickou laskavostí. Hrdinové jeho seriálu nejsou ani členy sportovního klubu, ani machové, ale docela obyčejní kluci ze severní Anglie. Celý seriál totiž staví humor na tom, že na rozdíl od holek jsou dnešní kluci nezralé, v pubertě zaseknuté a na život v civilizovaném prostředí nepřipravené bytosti, u kterých byla fatálně zanedbána výchova.

V každé z půlhodinových epizod se dnešní třicátník Liam vrací do puberty, kterou prožil s partou kamarádů ze třídy: s dvěma zabedněnými bělochy Craggym a Ralphem a potomkem arabských přistěhovalců ­Adnanem, který má dospívání ztížené tím, že nemůže pít alkohol. Vyprávěním svých vzpomínek na školní léta vysvětluje, proč se například se stresovými situacemi neumí vyrovnat lépe než rozkopáním popelnice nebo proč na zdánlivou potupu v baru instinktivně reaguje vyhlášením boje člověku, který je o dvě hlavy vyšší než on.

Existenciální krize a PS2

Liam, jehož nezralost kontrastuje s klidem a vyrovnaností jeho stejně staré sympatické přítelkyně, reprezentuje demografickou skupinu dnešních mladých britských mužů pocházejících z menších měst, kteří za prací odešli do Londýna nebo jiného velkého centra. V době vyjednávání o brexitu se snaží popasovat s každodenním životem a následky výchovy v postprůmyslovém kraji, jenž ztratil vlastní identitu. S politickým kontextem se seriál vyrovnává elegantně. Nedávnou historii rodného regionu mu stačí shrnout při představení postav nepřátel z vedlejšího městečka. „Kluků z Micklefieldu se báli všichni, vyrostli sice jen pár mil od nás, ale v jistém smyslu nám tahle díra nemohla být vzdálenější. Kdysi to tam bývalo totálně rurální, ale my už jsme to znali jenom jako symbol ekonomického dna, v osmdesátých letech tam totiž byly doly, pak přišla Thatcherová, no a dál už to znáte.“

Své buranství Liam částečně připisuje velikosti vlastního chudého rodiště. „­Bydlíme v totální díře, nedělej, že to nevíš.“ „Jak v dí­­ře? Vždyť je tu Tesco Extra,“ zaznamenává jednu z konverzací svých kamarádů. „Neměli jsme ten den jinou možnost, jak přiblížit smrt, tak nám nezbylo než jít domů a plácat se ve své ubohé smrtelnosti. Čili hrát celou noc na PS2,“ vypráví v jiné epizodě, věnované svému intelektuálnímu probuzení a zálibě v existencialismu.

Nemám deprese, jsem ze Severu

Ladhood bude možná pro část publika příliš obyčejným seriálem; kromě přeskakování z minulosti do přítomnosti a komentáře dnešního Liama, kterého hraje sám autor ­scénáře, pro nás nemá žádné zvláštní formální a vlastně ani obsahové překvapení. Epizody se týkají klasických témat seriálů o trapných teenagerech: balení holek, pokusů o nákup alkoholu nebo prvních rvaček. Jsou to ale právě skoky mezi „starými časy“ a rádoby poučenějším dneškem, co vytváří vtipné napětí. Současnost je charakterizována jako doba, v níž jsou mladé ženy na všechny nástrahy života připraveny lépe než emočně nestabilní nedospělí muži. „Já nemám deprese, jsem ze Severu,“ vysvětluje své přítelkyni hloubku své mentální nepohody v reakci na otázku, zda se dokázal soustředit na důležitý pracovní úkol, anebo hrál celou noc videohry.

Nepřipravenost mladých mužů je pak připisována i nedostatku kvalitních vzorů, který v seriálu reprezentuje tělocvikář, schopný jakékoli životní dilema přirovnat k napjaté situaci v badmintonu. Podobně jako mnohé další britské seriály i Ladhood těží ze schopnosti evokovat místní kontext pomocí přízvuku postav, soundtracku složeného z dobového britského rapu, záběrů zdejší typické architektury, produktů konzumní kultury a lidských typů. Díky unifikovanému vzhledu britských městeček zdejším štábům v podstatě stačí natočit partu dětí s britskými obličeji, jak kouří či jedí sušenky Oreo na parkoviš­ti u supermarketu.

Milostné dopisy buranovům

Ladhood je se svou citlivou pozorností věnovanou chlapecké duši a mechanismům, které ji definují, dokonalým doplněním, případně kontrapunktem k nejpopulárnějším britským seriálům současnosti – komediím vyprávěným z perspektivy mladých žen. Nejznámějšími jsou Potvora (Fleabag, 2016–2019) a Na mušce (Killing Eve, od roku 2018), které vytvořila Phoebe Waller­-Bridgeová, ale pozornost si získaly i seriály This Way Up (Tudy nahoru, 2019; viz s. 13), Pure (Čistá, 2019) začínající skotské autorky Kirstie Swainové nebo GameFace (od roku 2017) komičky Roisin Conatyové.

Pokud v této záplavě hledáme ženskou verzi seriálu Ladhood, docela blízko mu jsou úspěšné Holky z Derry, které napsala scenáristka Lisa McGeeová. Zatím odvysílané dvě sezóny přinášejí ztřeštěný návrat k devadesátkovému sitcomu s pitvořivými postavami. Ze všeho nejvíc čerpají z vidláctví severoirských katolíků z městečka Londonderry a vtipů, jejichž předmětem je nepochopitelnost zdejšího náboženského konfliktu. Hlavní postavy jsou však v kontrastu s televizními trendy devadesátých let čtyři kamarádky a trpěný bratranec jedné z nich. Vzhledem ke svému anglickému původu musí chodit na dívčí školu, protože na chlapecké by ho bili. Druhořadé postavení má ovšem i mezi dívkami.

Holky z Derry nejsou z hlediska uchopení tématu genderu příliš analytické, jejich základ je však s dnešní snahou emancipovat ženské hrdinky zcela v souladu. Jde o jeden z mála seriálů, v nichž jsou ženské postavy za totální šílence v míře, která bývá jinak vyhrazena mužským komikům. Ještě donedávna jsme byli zvyklí na to, že vtipné filmové nebo seriálové ženy přehánějí svoji nedokonalou ženskost (jako Bridget Jonesová), popřípadě jejich komičnost spočívá naopak v roztomilé dokonalosti (jako v Gilmorových děvčatech, Gilmore Girls, 2000–2007). Holky z Derry jsou však vtipné svou absolutní nestandardností, až retardovaností. „Oheň mám, ale nekouřím, jenom ráda zapaluju různé věci,“ odpovídá nejvyšinutější z dívek, Orla, na dotaz školnímu playboyovi.

Se seriálem Ladhood tvoří Holky z Derry dokonalou dvojici zejména díky pečlivému vykreslení místa a času, v nichž se odehrávají. Důraz na autenticitu ve zpracování lokálních reálií je ostatně přesně to, čím se dnes zaklínají všechny produkční společnosti. Dnešní britské komedie, ať už vyprávějí o holkách nebo klucích, tak v kontrastu k dokonalým americkým titulům logicky těží ze zdejšího buranství.

Autorka je televizní publicistka.