To, co je - básnická redukce

„Proč chtít vyměnit moudré nerozumění dítěte za obranu a opovržení, když přece nerozumění znamená býti sám, kdežto obrana a opovržení účast na tom, od čeho se chceme těmito prostředky odloučit.“

Samota jako žádoucí prostor a podmínka tvorby; slova, která nic neznamenají, která jsou; jazyk, který neodkazuje k obsahu řeči, ale sám je obsahem, řečí; hluboké přesvědčení o závažnosti konání, jemuž se říká poezie. O tyto předpoklady básnického „rozumění“ opírá Miloslav Topinka svou dvoudílnou esej Hadí kámen, v níž roku 1967 nastínil nové vnímání, novou citlivost člověka a redefinoval výklad české básnické tradice. Podle eseje dostal později jméno autorský výbor Topinkových textů o poezii.

Není snadné o ní psát. Recenze, interpretace, rozhovory s básníky, tady všude se jí lze beztrestně vyhnout, a kdo může, ten to dělá. Můžu snášet charakteristiky poezie, a neříct o ní nic. Můžu ji opisovat, ale nepopíšu ji. To není hříčka, to je šponování jazyka. Kam až mě jazyk může ve snaze o vyslovení následovat a kde už musím mlčet, abych vůbec něco řekl. A poezii schopni říct nejsme.

To, co Topinka v Hadím kameni, jsa ne­­ustále na hraně jazyka, líčí, je jakási tektonika prožitku poezie. Ne ve smyslu čtenářského zažívání veršů, ale ve smyslu básníkova úsilí vybrat se do jámy, kterou před člověkem hloubí nepřítomnost smyslu. Tohle negativní vymezení poezie jako toho, co prokazatelně vnímáme, a nejsme s to vyslovit, je možná nejpřesnější, nejpřínosnější, protože dokáže alespoň modelovat prázdnotu, otisk existence poezie. O poezii psát je vlastně totéž co psát poezii.

O tom, jak zhurta se Topinka vydal dosavadní poezii proniknout a novou uskutečnit a jak daleko došel, svědčí praktická nepřevoditelnost řeči jeho eseje do jazyka, kterým by bylo možné „pojmově“ tlumočit její smysl. Zjistila to i Marie Langerová, která Topinkův výbor doprovodila krátkým, přiléhavým komentářem. Po slibném úvodu, kde se vzdálila předmětu své výpovědí, aby o něm něco srozumitelného (rozuměj: definujícího) řekla, se záhy přimyká zpět a až do konce parafrázuje řeč, kterou Topinka mluví předchozích čtyři sta stran. To není řečeno jako výtka, to je uznání za pokus promluvit o textech, v nichž tak bezohledně záleží na každém slově, na pořádku slov.

Musí už být zřejmé, že Hadí kámen je dílem vážnosti, s jakou básník přistupuje k věci. Neběží o sektářské klanění se modlám, o vychovatelčino napomínání, když se někdo v umlčené ložnici uchechtne. Topinka nehlídá vyrabovanou svatyni, nekárá za znevažování falešného majestátu. Vynáší smysl poezie ven z nevětraných sklepů, i když ví, že o něm nebude s to cokoli jednoznačného říct. To je ono – vyráží klín klínem a nejlíp o tom ví.

Když začíná druhou část eseje, upozorňuje, že půjde o pokus dotknout se mezí a možností. To nejsou slova autora, který je navenek skromný, uvnitř zpupný. Topinka se nepředvádí, nikoho neškolí. Zná moc odloučení, jako Rilke v úvodním citátu. Nevím o jiném básníkovi, který by toho dokázal říct tolik, a přitom tak málo mluvil o sobě. Nemá hotovo. Nelze ho mít.