Výprava časoprostorem

Vince Noir: „Vítejte v článku o Mighty Boosh. Vezmeme vás na cestu časoprostorem. Bude to vzrušující čtení.“

Howard Moon: „Jo, bude to neuvěřitelné. Poezie, próza, próza, poezie a jazzové povídky. Jako můj život. Kakofonie tvorby. Pulsující kometa umění. Jako život Howarda Moona. Spisovatele, básníka, jazzového muzikanta a dobrodruha. Nemáte zač.“

Noir: „No, k tomuhle se nejspíš nedostaneme. Podle Bolla to není nejlepší nápad, ten článek by mohl načichnout bačkorami a dýmkou. Hlavně se nerozčiluj a nezačínej scatovat.“

Moon: „Co s tím má společného Bollo? Je to gorila. Neví nic o kultuře ani publicistice, natožpak o kulturní publicistice.“

Noir: „Bollo to rediguje. Sedne na to, hned jak se vrátí z magického lesa, letěl na létajícím koberci nakoupit ingredience na šamanské lektvary. Mezitím si pusť tohle.“

Moon: „Kde je sólo na šestistrunnou basu?“

Noir: „Tohle jsou Human League. Oni vynalezli hudbu. A nemají žádná sóla.“

Přibližně v podobném stylu začínala první série kultovního britského sitcomu Mighty Boosh, který mezi lety 2004 a 2007 vysílala veřejnoprávní BBC. Představte si dva chlápky v zelených uniformách zřízenců zoologické zahrady. Jeden – ten vyšší a upjatější – má vlasy ulíznuté na stranu a hustý knír, jaký nosil zamlada Ernest Hemingway. Jako Hemingway se taky leckdy cítí. Nejraději mluví o své dráze jazzmana, na niž nedošlo, a jeho hudební vkus se ani v nejdivočejších fantaziích nedostane za rok 1969 a album Trout Mask Replica od Captaina Beefhearta. Druhý má výrazné mikádo, jiskru v oku a bundu ve stylu harringtonky posetou odznáčky nejrůznějších kapel. Když mluví, jako by kolem vybuchovaly konfety.

Popichování dvou komiků jménem Julian Barratt (Howard Moon) a Noel Fielding (Vince Noir) bavilo diváky celé tři série. K tomu se musí přičíst nespočet živých vystoupení na několika kontinentech, na která chodily tisíce fanoušků. Ti nejoddanější z nich si dokonce některé hrdiny seriálu nechali vytetovat. Fielding prý na jednom návštěvníkovi viděl podobiznu queer vodníka jménem Old ­Gregg, který se objevuje v páté epizodě druhé sezóny, žije v jezeře poblíž rybářské vesnice a nejraději popíjí Baileys z dámských lodiček. „Před kluby stávaly davy lidí, byli oblečení jako postavy z naší show, fanoušci hystericky ječeli a pronásledovali nás do hotelu jako celebrity. My ani netušili, že se na to někdo kouká,“ vzpomínal Fielding léta největší slávy Mighty Boosh v rozhovoru pro magazín Interview. „Náš řidič mi říkal: ‚Co jste to provedli? To je jak Beatles, jste v prdeli!‘“

Britcom pro hudební nerdy

Přitom je takový úspěch až ­neuvěřitelný. Když vznikl první scénář jejich stand­-upo­vého představení, uvědomili si, že tohle médium pro ně bude úzké. „Dělali jsme komedii, ale zároveň jsme psali rapové songy, protože se nám líbili Beastie Boys, Beck nebo Kool Keith. Julian měl šílený nápad o ztraceném údržbáři ze zoo, který se objeví na konci představení. Zmizelého vykreslil jako vzorového chlápka, až otcovskou figuru, k níž chcete vzhlížet,“ líčil Fielding a potud to ještě dávalo smysl: „A potom přijde tahle postava zvláštního týpka v lese, který je jazz­-fusion kytarista a má afro – no a v tom afru jsou dveře, a když se otevřou, je v nich ztracený údržbář Tommy a spustí se drum’n’bass rap. Když jsme si pak rekapitulovali, co jsme vymysleli, přišel nám formát stand­-upu trochu omezující.“ Naplno se mohli projevit až v televizním seriálu. A to si ještě museli své šílené nápady často realizovat za pomoci animací a bohaté scénografie.

Dnes šestačtyřicetiletý Fielding a jednapadesátiletý Barratt založili většinu skečů na rozdílném hudebním vkusu a divoké fantazii, díky níž se k hlavním hrdinům – dvěma pracovníkům zoo a později v druhé a třetí sérii provozovatelům starožitnictví – připojili ještě mluvící gorila a šaman Naboo. Vydávali se na nejrůznější dobrodružství, která ocení především hudební nerdi. Když chtěli najít nikým neobjevený kytarový riff, museli se po vzoru Jima Morrisona vydat do pouště a tam si promluvit s nejvyšším knězem psychedelických mnichů. Jindy chtěli zapůsobit na dvě gotičky a tužili si vlasy sprejem „ze slz Roberta Smithe“, přičemž pomocí grimoáru černé magie oživili nejhoršího démona v těle zvlášť milé důchodkyně.

Tvůrci se skvěle doplňovali. Fielding měl zázemí ve výtvarném umění – odtud se vzal křiklavě surreálný nádech a obskurní postavy (posléze i gotik Richmond v seriálu IT Crowd), které později ještě nafoukl ve vlastní sólové show Noel Fielding’s Luxury Comedy (Luxusní komedie Noela Fieldinga, 2012). Barratt zase psal pro seriál většinu písní, jelikož si ve své práci pro televizi plnil nesplněné sny ze svých teenagerovských kapel. „Můj hudební vkus mě trochu vykolejil,“ tvrdil Barratt pro server The Quietus a mezi oblíbenými deskami zmiňuje Milese Davise, Weather Report nebo hudbu ke kultovnímu hororu The Wicker Man (1973): „Na chvíli jsem zase naskočil a držel krok s dobou během acidjazzové fáze na začátku devadesátek. Později začaly být moje divné obsese užitečné. Jako hraní na kytaru – mohl jsem zase vystupovat a předvést, co umím.“ Jak dále vzpomíná ve zmiňovaném rozhovoru, i když měl v mládí heavymetalovou kapelu a dlouhé vlasy, stejně skupina zmutovala v podivný jazz rock.

Obě hlavní postavy – konzervativní jazzový podivín Howard Moon a trendy rocková hvězda Vince Noir – vlastně symbolizují mytologii britského hudebního tisku. Moon může představovat časopis The Wire, který se soustředí na současnou jazzovou scénu a intelektuálním tónem hájí hudební avantgardu. Vince Noir je větší populista a střídá subkulturní kabáty, účesy i lesklá saka podle obálek stylotvorného časopisu NME. Takové rozdělení pomohlo vdechnout Mighty Boosh život. „Pokud píšu nějaký scénář, musím mít jasnou představu o tom, jakou hudbu postavy poslouchají. Potřebuju také soundtrack ke scénám, jakmile totiž dostanu tento hudební nápad, scény i postavy ožijí,“ popisoval svůj tvůrčí proces Barratt. Varuje ale, že „není dobré poslouchat Bartóka, když píšete komedii“.

Publikum netuší, jak reagovat

Nelze se ubránit tomu, že Barratt a Fielding tak úplně neopouštějí své role ani mimo Migh­ty Boosh – a přestože jsou oba tak odlišní, dodneška zůstávají blízkými přáteli, a dokonce bydlí kousek od sebe. Nad četnými přáními fanoušků o oživení Mighty Boosh jenom významně krčí rameny a o jakémkoli pokračování se jen opatrně šušká. Excentrický Fielding se fotí pro časopisy v křiklavých opeřených kabátech a kovbojském širáku – a moderuje The Great British Bake Off (v české verzi Peče celá země). „Je to nejopravdovější práce, jakou jsem kdy měl,“ říkal v rozhovoru pro New York Times – vyzvednou ho v určitý čas a musí nadabovat voiceovery přesně podle scénáře (což pro něj byl vzhledem k chaosu při vzniku Mighty Boosh trochu šok). Přesto se ale jeho psychedelický humor dostává i do kulinářské show a soutěžící často netuší, jak reagovat.

Oproti tomu se zdá, že introvertní Barratt se ve světle reflektorů nikdy necítil tak úplně doma. Vyrůstal v Leedsu a do Londýna se v sedmnácti vydal s tím, že se uživí jako jazzový hudebník, posléze však skončil u komedie a filmu. Jedna z jeho posledních větších rolí byla v komedii Mindhorn (2016), kde hraje filmového detektiva Richarda Thorncrofta, který se už jako zkrachovalý herec dostane k vyšetřování skutečného případu. Barratt ani tady neopustil svoji metodu, ale nápad dotáhl ještě dál: pod Thorncroftovým jménem nahrál dokonce EP s pompézními kytarovými sóly a nádechem synthpopu, které je bytostně osmdesátkové. „Líbil se mi ten nápad, že se nějaký starší chlápek dostane k nahrávce v obchodu s deskami a ani si neuvědomí, že to je nová věc. Při poslechu se bude divit, co to mohlo být za týpka, který dělal takovou hudbu.“

Jazz není cool?

Seriál Mighty Boosh se poprvé vysílal v ro­­ce 2004, tedy před šestnácti lety. Jenom pro představu: dnes jsme od Mighty Boosh stejně daleko, jako byli jeho první diváci od premiéry amerického osmdesátkového sitcomu Báječná léta (1988). Do rozjetého vlaku Migh­ty Boosh nikdo skutečně nenastoupil, jedinou výjimkou byla novozélandská komediální a zároveň hudební dvojice Flight of the Conchords, které dělala sitcom pro hudební znalce a hlásila se k britským průkopníkům tohoto žánru, držela se ale víc při zemi.

Proč má tedy pořád smysl sledovat dobrodružství Vince a Howarda, eskapády šamana Nabooa a jeho mluvící gorily Bolla? Jejich vliv je znát dodnes, ale jinde než na poli komedie a stand­-upu. Pomohou vám totiž v orien­taci na současné britské hudební scéně – a míra jejich vizionářství je fascinující. Pokaž­dé, když se v britském undergroundu klube nový trend, stačí oprášit flashdisk se třemi sériemi Mighty Boosh a podívat se, jestli to Vince a Howard náhodou nepředpověděli. Trefují se často. Vince s Howardem pomáhají pochopit evoluci současné hudby – pop music je stroj a Mighty Boosh manuálem, který pomáhá rozumět jeho mechanismům.

Všechno se přitom odráží od zmíněného základního konfliktu mezi Howardem a Vincem. Vince má přehled o současných trendech, nemá problém převlékat kabáty a vždycky se snaží zachytit ten nejnovější „sound“. Howard oproti němu vypadá jako chodící jazzový stereotyp – rolák v barvě oprýskaného radiátoru, prořídlý knír, umaštěný klobouk. Poslouchá jenom americký jazzový kánon, neexistuje pro něj nic jiného než John Coltrane, Thelonious Monk nebo Cecil Taylor. Když se cítí hodně jistý v kramflecích, pustí si v autě jazz funk. Tím to ale hasne. Znali jste podobného člověka na střední? Každý měl ve svém okolí někoho takového.

V roce 2004 jste těžko mohli vymyslet postavu, která by byla méně „cool“. Když ale jazz před několika lety nastartoval svůj velký návrat, začalo se o něm psát ve všech hudebních magazínech a objevil se na pódiích velkých letních festivalů, bylo najednou všechno jinak. Kendrick Lamar vypustil v roce 2015 dvojalbum To Pimp a Butterfy nasáklé jazz funkem – přesně takovým, jaký si pouštěl Howard v autě a za jaký se mu Vince ostentativně vysmíval. Kendrickův spolupracovník, saxofonista a afronaut Kamasi Washington vydal od té doby dvě zásadní jazzové desky, v rámci světového turné se podíval i do Prahy a vyšvihl se do pozice jednoho z nejoslavovanějších hudebníků světa. Barratt s Fieldingem se přitom pokoušeli dostat jazz do mainstreamu už dřív, v roce 2008 si na svůj ostře sledovaný Mighty Boosh festival pozvali britskou jazzovou kapelu Polar Bear. O pár let ale předběhli svou dobu.

Dnes by s tímhle line­-upem jednoznačně uspěli. Jako by velkou část alternativní scény posedl Spirit of Jazz, jazzový duch, který se v Mighty Boosh objevuje hned v první sérii a který vychází z klasického rokenrolového mýtu ďábla. Když ho potkáte v noci na křižovatce, naučí vás dokonale hrát na kytaru. Samozřejmě za to ale bude chtít vaši duši. Jak dopadne setkání jazzového ducha s Howardem Moonem v seriálu, asi není nutné prozrazovat, důležité je, jak tenhle motiv působí dnes. Co v původní sérii působilo spíš jenom jako odkaz na dávno zapomenuté archetypy, je dnes prudce aktuální.

Jazz je znovu platformou všech různých způsobů komunikace. Z britského edukativního programu pro mladé jazzové hudebníky a hudebnice Tomorrow’s Warriors vycházejí desítky zásadních muzikantů, kapely opouštějí svá žánrová ghetta. Britská skupina Sons of Kemet v čele s Shabakou Hutchingsem, která kombinuje psychedelický jazz s odkazy na radikální angažovanou poezii, před dvěma lety energicky nakráčela přímo do epicentra veškerého hudebního dění: za album Your Queen Is Reptile byla nominována na Mercury Prize a časopis The Wire je označil za nejlepší nahrávku roku 2018. Kdyby si Barratt s Fieldingem chtěli pozvat Songs of Kemet na svůj festival, museli by o ně najednou bojovat s ostatními promotéry. Tahle jazzová kapela už totiž hrála na Glastonbury, největším britském open air festivalu vůbec.

Oprašte loutny

Na předpovědění popularity jazzu ve skutečnosti možná není nic zas tak vizionářského, jeho oddaní fanoušci ostatně rádi říkají, že jejich oblíbený zvuk nikdy nezmizel. Další předpověď má ale téměř nostradamovské rozměry. Přeskočme teď snahu o skloubení glam rocku a folku, když dvojice v kissáckém nalíčení zpívá anglickou lidovku Scarborough Fair a doprovází ji lascivním simmonsovským vyplazováním jazyka. Jde o okamžik, kdy si duo uvědomí trend všudypřítomné retrománie a rozhodne se dotáhnout jej až do jeho logického vyústění. Aby získali náskok, na stroji času nastaví letopočet mnohem dál do historie než všichni ostatní.

Když jsou všichni okolo nás tak okouzlení minulostí, co kdyby se ponořili ­opravdu hluboko a pokusili se vytáhnout na ­světlo trendových londýnských klubů něco, co tady ještě nebylo? Třeba středověkou hudbu? Vince a Howard to skutečně udělají, v seriálu navléknou středověký plášť houppelande, vezmou si buben a loutnu a za poskakování prozpěvují verše o tom, že „se dívají do minulosti a běží zpátky v čase“. Publikum jejich výstřelek samozřejmě nepochopí, dvojice přišla s revolucí předčasně. V roce 2004 nikdo nebyl zvědavý na hudbu, která čerpá inspirace ze středověku – protože všichni v čele s populárními The Strokes a Bloc Party měli moc práce s kopírováním sedmdesátkových kytarových kapel.

V roce 2017 už by to možná bylo úplně jinak. Britský experimentátor a hudebník Richard Dawson totiž právě v tomto roce vydal nahrávku, díky níž po letech v undergroundu konečně prorazil i mimo žánrová média. Děj své desky Peasant umístil na anglicko­-skotskou hranici kolem pátého století, tedy do doby, kdy Británii opustila římská vojska a ostrov se ocitl v kulturní izolaci. V klipu k titulnímu singlu Ogre pak neváhal obléct středověkou tuniku a společně s přáteli vytvořil trochu amatérský klip, který připomíná něco mezi zkušebními záběry Pána prstenů a domácím videem nadšených historických šermířů. „Nechtěl jsem udělat něco, co by vypadalo jako Hra o trůny,“ říkal v rozhovorech Dawson po vydání desky. A výsledek opravdu není legrační ani parodický: album Peasant mělo poukázat na to, jak málo se lidé během staletí mění a že jejich problémy jsou napříč věky pořád stejné. Výsledek? Album bylo v roce 2017 považováno za jeden z nejpovedenějších britských hudebních počinů a do svých výročních žebříčků ho umístil The Quietus i The Wire.

Richard Dawson je sice samotář, který málokdy opouští rodný Newcastle, přesto jeho hudba neexistuje ve vzduchoprázdnu. Bývá zařazován do hnutí New Weird Britain, volného proudu britských hudebníků a hudebnic vycházejících z undergroundu. Mezi své inspirační zdroje řadí folklor, místní krajinu, ale i psychedelika, industrial nebo dadaismus. Uvedený termín poprvé použil zakladatel už několikrát zmíněného serveru The Quietus John Doran a ten pak postupem času začal fungovat jako zastřešující pojem pro veškerou hudbu z Británie, která má ambice překračovat hranice a je zkrátka nezařaditelná. Za duchovní otce celého hnutí New Weird Britain bychom klidně mohli považovat Juliana Barratta a Noela Fieldinga.

I’m Old Gregg!

Vezměme Old Gregga, jednu z nejoblíbenějších postav fanoušků Mighty Boosh. Je to genderově binární entita čerpající z anglického folkloru, která přebývá v jeskyni pod černým jezerem, straší místní rybáře a láká je do svého obydlí. Když jí do osidel spadne Howard Moon, nutí ho, aby jí vyznal lásku. Old ­Gregg si rád prozpěvuje píseň Love Games, která svým názvem odkazuje na pozdější singl Lady Gaga. Opravdový zrcadlový obraz ale dostal Old Gregg až díky zpěvačce Natalii Sharp, od roku 2017 vystupující jako Lone Taxidermist.

Videoklip k singlu Knicker Elastic ze skvělé debutové desky jako by vypadl z estetiky Mighty Boosh: zřetelně rozeznáváme levné studio s papundeklovou džunglí. Mezi listy z lesklého zeleného celofánu se prochází Lone Taxidermist, pro potřeby klipu oblečená do brčálového převleku, se skleněnými perlami přilepenými na tváři. Její projev je stejně teatrální a zneklidňující jako projev podobně nalíčeného Old Gregga – ani na chvíli netušíme, odkud se vzala, jaká je její minulost a co vlastně chce. „Na moje koncerty vždycky chodí hodně podivní lidé,“ uvedla Natalie Sharp pro web The Culture Revue, „to se mi samozřejmě dost líbí.“ Stejně podivní lidé, kteří chodí na koncerty Taxidermist, by mohli být i fanoušci Mighty Boosh. Pokřivený syntezátorový pop, který Lone Taxidermist provozuje, navíc znovu odkazuje na hudební vkus Vince Noira. Přestože Taxidermist není úplně standardní popová hvězda, Vince by její hudbu pochopil. Za vším tím zneklidňujícím pozlátkem se totiž skrývá elektropop, který za hodně vděčí Garymu Numanovi, Human League a všem ostatním Vinceovým hrdinům.

Do panteonu postaviček z Mighty Boosh zapadá celá řada současných hrdinů britského undergroundu: synthpopová dvojice Audiobooks má tak vyšinutou poetiku, že by jim Vince Noir klidně mohl dělat manažera. Líbili by se mu i digitálně folkoví Hen Ogledd s papírovými čepicemi na hlavách, euforičtí International Teachers of Pop zpívající o vlacích a samozřejmě i lidé okolo postpunkových Fat White Family, jejich odštěpená jednotka The Moonlandingz nebo dekadentní popová kapela Stealing Sheep.

Také tím se protagonisté Mighty Boosh odlišují od zmiňované komediální dvojice ­Flight of the Conchords, o níž často obdivně ­mluví jako o svých následovatelích. Zatímco ­Flight of the Conchords ve vlastních seriálových písních čerpají z historie popu a utahují si z ­Ushera, Paula Simona nebo Stinga, Vince Noir a Howard Moon se vždycky dívají dopředu nebo alespoň trochu bokem. Hudbu si vymýšlejí sami – těží především ze své bujné fantazie – a pro jejich vtipy často jednoduše schází referenční rámec. A po letech mohou Fielding s Barrattem zpětně sledovat, kdo všechno je vlastně následoval.

Autoři jsou hudební publicisté.