Za pomoc tři roky natvrdo

Ve čtvrtek 6. února proběhlo u Krajského soudu v Brně odvolací řízení s šestapadesátiletým terapeutem a adiktologem Dušanem Dvořákem. Soud potvrdil skandální rozsudek odnětí svobody na tři roky nepodmíněně za to, že na své farmě na Prostějovsku pěstoval konopí, aby jím pomáhal lidem při léčbě různých zdravotních problémů. Nutno podo­tknout, že jde o pacienty, jimž se ze strany zdravotnického systému nedostává adekvátní péče a pomoci.

Litera zákona v podobě paragrafu 283 trestního zákoníku o nedovolené výrobě a jiném nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy zde zase jednou posloužila k nespravedlivé kriminalizaci. Žádný ze státních zástupců a zástupkyň totiž nedoložil, že by Dvořákova činnost byla škodlivá či nebezpečná ani že by někomu ublížil; soud to ostatně ani nezajímalo. Nebylo prokázáno ani to, že by se touto aktivitou jakkoli obohacoval. Názory svědků, kterým zdravotnický systém státu plně pomoci nedokázal či nechtěl, kdežto Dvořák jim pomohl, byly opět ignorovány.

Demonstrační proces

Ve své výpovědi Dušan Dvořák opakovaně doložil, že měření množství THC, které určuje trestnost činu, neproběhlo podle zákona, protože policie nevážila transparentně a měřila podle evropské normy platné pro dealery drog. Média opakovaně – lhostejno, zda úmysl­ně či neúmyslně – šíří lež státního zástupce, že bylo zabaveno sedm kilogramů účinné látky THC. Ve skutečnosti totiž Dvořák – slovy soudkyně – „ze zakázaného množství zpracovaného do podoby toxikomanicky použitelné drtě složené z utuženého květenství a horních lístků konopí, způsobilé ke spotřebě jako tzv. marihuana, získal či mohl získat 7 217 gramů sušené rostlinné hmoty, obsahující 41,96 gramu zakázaného množství účinné látky delta­-9­-tetrahydrokanabinolu (THC)“.

Ovšem zřejmých schválností a manipulací ze strany státu a jeho orgánů se v kauze vyskytlo vícero. Dvořák poukazuje například na to, že obžaloba je v rozporu s evropským právem. Často též opakuje, že proces s ním je „výsledkem spiknutí celého zástupu policistů, státních zástupců a soudců“. Jde sice o přehnané pojmenování nekompetence a zlovolnosti, ale zároveň o logickou reakci člověka, jehož nespravedlivé pronásledování je vydáváno takřka za veřejný zájem. Na Dvořákův proces lze skutečně pohlížet jako na demonstrační. A bohužel nikoli ojedinělý.

Pomiňme, že státní aparát si Dvořákovy činnosti začal všímat až po deseti letech jeho soustavných aktivit, důležitější je, co je zde vydáváno za nebezpečné chování. Celá kauza jasně ukazuje, že nebezpečný není Dvořák samotný, ale spíše policisté, státní zástupci, soudkyně a nakonec i uplatňovaný zákon. A to už tím, že kauza vystrašila mnoho lidí, kteří si pro svou potřebu či kvůli pomoci druhým pěstují a zpracovávají konopí. Nyní se budou bát na jaře zasadit, začnou nedůvěřovat sousedům nebo se děsit okamžiku, kdy se nad zahradou objeví policejní dron.

Přitom jde o konopí pěstované přímo k léčbě, nemluvíme ani o marihuaně. Dvořák správně říká, v souladu s výzkumy profesora Lumíra Hanuše, že konopí, ale ani marihuana nejsou škodlivou látkou a nelze se jimi smrtelně otrávit. Konopí je léčivou rostlinou se širokým vy­­užitím, která je součástí lidské společnosti po desetitisíce let. Konstrukt takzvané škodlivé látky tvoří paternalistické expertní elity, jejichž smyslem je krýt pozici a zájmy mocenských ekonomických elit. Možnosti zpracování konopí, jež nelze patentovat, zásadně ohrožovaly zisky ropného průmyslu a to samé dodnes platí pro průmysl farmaceutický. Nedostupnost takzvaného léčebného konopí v lékárnách je toho nejlepším důkazem.

Je normální (ne)pomáhat?

V případu propagátora léčebného ­konopí mů­žeme spatřovat nejen obyčejnou zášť a bl­bost, ale také soustavný strukturální útlak člověka, útok na jeho autonomii a solidaritu ve jménu peněz a moci. V tomto smyslu dávají Dvořákova slova o „spiknutí“ skutečně svůj smysl. Role technokratických a byrokratických elit se v postmoderní společnosti stala tím, co blokuje seberealizaci člověka a co z občana vytváří otrockou loutku. Monopol expertů na zdraví, zemědělství nebo bydlení ničí demokracii a krade výsledky společné práce, které si přivlastňuje úzká skupina bohatých a mocných. Závislost a kontrola dělá z obyčejného člověka zdroj, součástku v mechanismu růstu, jehož výsledky si přivlastňují nejbohatší. Moc expertů a byrokratů nad diskursy staví lidi do podřízeného postavení a vyvolává v nich pocit opuštěnosti. Některé z nich pak nouze vede k tomu, že snadno skočí na lep otevřenému autoritářství a nenávisti. Ale nenechme se zmást: to se zdaleka netýká primárně lidí z periferie či s nižším rozhledem, ale daleko spíše právě oněch byrokratů, politiků a expertů, v jejichž zájmu je udržení či prohloubení nespravedlivého statu quo hájit.

Systém se Dušana Dvořáka snaží odsoudit do vězení, aby ho učinil konformním s údajně danými (a nutně správnými) normami. Jde o to vyloučit ho a současně „napravit“, tedy v tomto případě zamezit tomu, aby si lidé vzájemně pomáhali a chápali to jako normální. Donucovací moci státu je jedno, zda se s Dvořákem zachází jako s nemocným, který nevědomě ohrožuje pořádek a jehož je třeba zbavit svéprávnosti, nebo jako se záměrným kriminálníkem, jemuž je nutno upřít svobodu. Demokratická justice ale taková být nesmí. Nesmí být mafiánská, nesmí být třídní a nesmí být ani tržní, protože musí být univerzálně spravedlivá a humanistická. O tom si ale zatím můžeme nechat jen zdát.

Dvořákův případ by proto měl vést k tlaku na změnu legislativy, ale měl by se stát i součástí změny celospolečenské nálady a směřování. To ovšem znamená začít o světě a společnosti přemýšlet úplně jinak. Nikoli jako o nástrojích kapitálu, nýbrž jako o tvůrčích společenských subjektech. Pak si snad budeme schopni představit i komplexní emancipační společenskou transformaci a v jejím duchu zvládneme odmítnout vztahy závislosti a vrátit do společnosti solidaritu. Právě takovou nezištnou solidaritu, jakou prokazuje řada lidí, kteří za Dvořákem stojí a z nichž ho mnozí podpořili přímo u soudu. Namísto vztahů závislosti objevíme hodnotu partnerství – a to i ve vztahu mezi lékařem a pacien­tem nebo mezi jednotlivcem a komunitou.

Autor je filosof.