Každé prostředí zní jedinečně. Při pořizování nahrávek přírody je však čím dál častější hukot motorů a jiné cizorodé zvuky spojené s činností člověka. Před lovcem zvuků tak vyvstává otázka: je to pro pořízení „polní nahrávky“ překážka, anebo jde o součást reality, kterou je třeba akceptovat?
Říše zvuků, která nás obklopuje, generuje neustále se proměňující struktury – zvukové krajiny (soundscapes). Aby byly objeveny, je třeba naslouchajícího lidského ucha. Zvukové události přitom vždy nesou nějaká poselství, významy, sdělení. Mohou vzbuzovat libost, odpor, fascinaci, ale i nezájem. Zvuk dokáže vyjádřit jedinečnou povahu místa.
Výrazným zvukovým projevem přírody je ptačí chorus při svítání. Podobně jako je v instrumentální klasické hudbě vrcholnou formou kompozice sonátová forma či symfonie, v oblasti field recordings by jí mohlo být zvukové uchopení „down chorusu“. Naslouchat probouzejícímu se lesu od prvního tónu a sledovat dynamické narůstání a splétání jednotlivých hlasů je nevšedním zážitkem. A prožitek ještě umocní, pokud zvuk zaznamenáte kvalitními mikrofony a nahrávku posloucháte přes kvalitní sluchátka. Ptačí zpěvy jsou pak intenzivněji prokreslené, znějí z větší blízkosti. Je to podobné, jako když se díváte na předmět mikroskopem. Zachycené zvuky jsou přitom zprávou o daném místě, o jeho biodiverzitě, o míře hlukového znečištění, o jedinečnosti interakce mezi jednotlivými biologickými druhy a podobně. Ovšem čím radostnější je naslouchání probouzejícímu se lesu, kdy se z ticha ozývají první tóny drozda zpěvného a protínají se s krátkým voláním sýčka obecného, tím rušivější je, když do těchto tichých dialogů začne pronikat cizorodý ruch. Přirozený řád zvukové krajiny z přírody mizí. Je ovlivňován našimi civilizačními potřebami, které primárně nebo sekundárně generují hluk.
Když jsem loni nahrával na jižní Moravě na jednom z mokřadů, potkal jsem se tam s několika fotografy. Hovořili jsme o různosti i podobnosti záznamu obrazu a zvuku. Jeden z nich mírně rezignovaně poznamenal: „V naší zemi už téměř není možné vyfotit noční oblohu v její přirozené podobě. Všude jsou čáry od motorů letadel.“ Stali jsme se tranzitní zemí a projevuje se to i na nebi. Fotografové se při své práci setkávají s narůstajícím světelným znečištěním, lovci zvuků pak se zvyšujícím se hlukem. O tom, jaký dopad to má na živé organismy, bylo napsáno již mnoho studií. Zatím ale nejsou brány příliš vážně, alespoň ne v tom smyslu, že by se takové vědecké poznatky staly impulsem ke změně.
Nebe nad Javořinou
Minulé jaro jsem na týden odjel do Bílých Karpat, abych vytvořil zvukový portrét jednoho z našich největších pralesů v Národní přírodní rezervaci Javorina. Pohltily mě až pohádkové výjevy starých pokroucených buků, voněly tam koberce medvědího česneku. Nahrával jsem chorusy úsvitu. Když jsem se vrátil domů a ve studiu začal třídit nahrávky a fotografie pralesa, uvědomil jsem si, jak obrovský rozpor je mezi vizuálním a zvukovým prostředím těchto míst. Při prohlížení snímků máte dojem, že se díváte na nedotčené místo. Jakmile se ale zaposloucháte do křehkých zpěvů přírody, zjistíte, že prales na Velké Javořině je místem intenzivního hukotu letadel prolétajících v krátkých časových intervalech.
Při poslechu a archivaci bělokarpatských záznamů jsem si uvědomil, že poslední dva roky z nahrávek vystřihávám stále častěji „nežádoucí“ a „rušivé“ zvuky. Odstraňování civilizačního hluku ze zvukových stop je ovšem věc časově náročná a popravdě i otravná. Když jsem hledal – i s pomocí literatury – odpověď na otázku, proč toto pravidelné postprodukční martyrium podstupuji, dospěl jsem k závěru, že jde o ozvěnu historie. Jsem přesvědčen, že představu nedotčené zvukové krajiny máme všichni nějak archetypálně v sobě. Toužíme slyšet, jak naše příroda zněla před stovkami let. A pravděpodobně právě z podvědomé touhy naslouchat „nezkaženým“ zvukovým krajinám jsem pasáže, ve kterých zvuky přírody překrýval hluk leteckých motorů, z nahrávek nemilosrdně vystřihával. Tvořil jsem tak audio obrazy, se kterými bych si přál se v reálné krajině setkat. Výsledné zvukové stopy ale nebyly výpovědí o místě a době, ve které žijeme. Dospěl jsem tak k otázce, jak vlastně přistupovat k dokumentaci zvukových krajin.
Kuňka a letadlo
Loni v dubnu jsem se vypravil do lužního lesa na jižní Moravě, abych u jednoho z mokřadů nahrál kuňku obecnou. Sotva jsem se usadil na břehu, kuňka se začala ozývat. Rychle jsem zapojil techniku a začal nahrávat. Po stisknutí tlačítka record jsem ve sluchátkách zaslechl, jak se ke mně přibližuje malé sportovní letadlo. Kroužilo nad mokřadem a potom nad lužním lesem nepřetržitě dvacet minut. Střídavě se vzdalovalo a přibližovalo. Nadával jsem potichu a raději dál od mikrofonů, takže na nahrávce moje komentáře naštěstí nejsou slyšet. Druhý den jsem nahrávku stáhl do počítače, abych si záznam poslechl – a stalo se něco, co jsem nečekal. Snímek na mě od prvních vteřin působil jako kompoziční celek. Hučení letadlového motoru do nahrávky vplulo s postupně narůstající hlasitostí a začalo vytvářet ve spodním frekvenčním pásmu harmonii k volání kuňky. Tato zkušenost proměnila mé uvažování o zvukových krajinách. Například v nahrávce z Plačkova lužního lesa tak přiznaně pracuji s hukotem vlaku a sbor skokanů zelených je doprovázen industriálním „zpěvem“ železnice. O tom, že zde dochází k interakci a svět obojživelníků na projíždějící vlaky nějak reaguje, nemůže být pochyb. Do svých nahrávek jsem tedy začal vědomě „pouštět“ zvuky antropogenního světa a začal jsem si všímat nových estetických, ale i neestetických souvislostí.
Setkal jsem se ale i s jiným přístupem, který se logicky odvíjel od cíle a zaměření nahrávání. Hovořil jsem s ornitologem, který mi sdělil, že nahrává pouze jedním směrovým monomikrofonem, a poznamenal k tomu: „Slyšel jste někdy zpívat jednoho ptáka z více směrů?“ Odpověděl jsem: „Slyšel jsem ptáka vždycky zpívat v nějakém určitém zvukovém prostoru. Nalevo třeba prolétlo hejno špačků a ozvala se hrdlička, a napravo postupně doznívalo projíždějící auto a začal bít zvon vzdáleného kostela.“ V tomto rozhovoru se projevily dva odlišné, ale legitimní přístupy k uchopení zvukového prostředí. Třeba z nich budoucí generace získají plastický obraz zvukových krajin, ve kterých jsme žili.
Jak nahrát soumrak
Snaha zachytit zvukový prostor co nejvěrněji je jedním z nosných konceptů field recordings. Současně však musíme mít na paměti, že zcela věrný zvukový obraz krajiny vytvořit nelze. Je to podobné jako s fotkou. Nikdy se vám nepodaří pořídit přesnou kopii toho, co dokumentujete. Vždy zde hraje důležitou roli kreativita a vědomá či podvědomá stylizace. Vyznění nahrávky například ovlivňuje výběr mikrofonů, způsob jejich použití nebo jejich konkrétní umístění a směrování na daném místě. Důležitým prvkem terénní nahrávky je tedy perspektiva, která lovci zvuků otevírá pole kreativity. V zásadě můžeme konstatovat, že pokud se vypravíte do terénu s nahrávacím zařízením a budete s ním pracovat kreativně, začínáte komponovat. Vašim nástrojem je přitom nekonečně proměnlivé znějící prostředí, umožňující nepřeberné množství variant zvukového uchopení.
V Plačkově lužním lese jsem třikrát nahrával chorus stmívání. Zajímalo mě prolnutí zpěvů v době, kdy končí den a začíná noc. Pro záznam jsem použil méně obvyklé umístění mikrofonů, které znám od amerických kolegů. Jedná se o stereobinaurální nastavení, pro jehož realizaci můžete využít kmen stromu, jehož tloušťka přibližně odpovídá šíři lidské hlavy. Ovinete kolem něj jemný drát a po stranách připnete dva mikrofony s kulovou charakteristikou, schopné nahrávat zvuk ze všech směrů. Když jsem toto nastavení v lese připravoval, provedl jsem malý experiment. Se sluchátky na uších jsem začal velmi pomalu pohybovat mikrofony po obvodu kmenu. Překvapilo mě, že ihned po drobné změně jejich nasměrování se zvuk místa jemně proměnil. Zpočátku se jednalo o drobné nuance, čím více se však mikrofony vzdalovaly od původní polohy, tím více se měnil zvukový obraz okolí. I když jsem stál na místě, měl jsem dojem, jako bych se pohyboval po krajině…
Žijeme v době, kdy je kvalitní nahrávací technika levná a dostupná všem, kteří mají o tento obor zájem. Vytváření kvalitních audio obrazů a dokumentů už není jen výsadou velkých institucí. Téměř každý dnes může vyrazit do terénu a zkoumat zvukové krajiny, které o prostředí, ve kterém žijeme, vypovídají mnoho nového a objevného.
Autor je muzikolog a lovec zvuků.