Příklad skupiny ochranářů v Moravském krasu ukazuje, že guerillová výsadba může kromě konfliktů s lesníky a vedením CHKO vést i k občasné spolupráci. Záruku, že práce na obnově lesů nepřijde nazmar, ovšem zatím představuje především možnost vykupovat a pozvolna přetvářet lesní pozemky.
V devadesátých letech minulého století bylo ekologickým organizacím jasné, že hospodaření v lesích je třeba změnit. Chtěli jsme nějak pomáhat lesu a v Moravském krasu jsme viděli všechny neduhy lesního hospodaření. Aktivní pomoc jsme se učili od lesoochranářské skupiny VLK na Slovensku u Prešova, kam jsme vyjeli na zkušenou. Pomáhali jsme s přeměnou monokulturního lesa v les blízký přírodě tím, že jsme vyrýpávali semenáčky buku a vnášeli je do smrkových a modřínových porostů tam, kde bylo trochu světla.
Srnci a semenáčky
Na Moravě jsme jakožto místní skupina Hnutí Duha začali stejně – vyzvedávali jsme semenáčky buku z cest, kde by uhynuly, a sázeli je mezi staré smrky. Vybrali jsme si k tomu jádro CHKO Moravský kras blízko Punkevních jeskyní, kde v té době ještě byla spousta smrkových monokultur. Moc jsme nekritizovali, spíše jsme pomáhali zaplňovat „díry“ po holosečích a větrných kalamitách. Rozšiřovali jsme hlavně buky a javory. Semenáčků jedlí bylo všude dost, ty stačilo oplotit. Buky mají semena bez křídel, tak jsme jim pomohli dostat se dál od matečných stromů. Už tehdy bylo jasné, že oproti Slovensku, kde žijí velké šelmy, budeme muset daleko více bojovat s přemnoženou spárkatou zvěří. A tím začaly první spory s vedením správy chráněné oblasti, protože krmelce byly i přímo v rezervacích, takže lákaly zvěř i na ta nejcennější území. Také jsme upozorňovali na to, že Lesy České republiky sázejí do jádrových území smrky, a to i do rezervace. Do větších konfliktů se státní správou jsme ale tehdy nešli. Trpělivě jsme sázeli, oplocovali vzácné stromy a doufali, že lesníci přestanou podporovat nepůvodní jehličnany.
Domluvili jsme se státní ochranou přírody, že u terénní stanice CHKO Moravský kras, která stála na místě dnešního Domu přírody u Skalního mlýna, budeme v malé školce pěstovat listnáče a jedle. Během podzimu a jara jsme posbírali stovky semen a začali je sít pro pozdější přesazování pod staré monokultury smrku. Část monokultur byla i v rezervacích či kolem nich, což je v českých chráněných územích běžné: aby se ochránil kus nejcennější přírody, dal se rezervaci ucelený charakter, takže se uvnitř nejpřísnější ochrany často ocitlo i území s monokulturou. Plány péče pak tyto nepůvodní dřeviny nařídily postupně odstranit a stát na to vlastníkům přispíval. Do těchto zbytků jehličnatých porostů jsme sázeli buky a oplocovali jsme jedličky, které samovolně vyrůstaly všude kolem Punkevních jeskyní a Macochy. Jedle mají ohromné množství semen, a pokud je k tomu vhodné prostředí, lehce se rozmnožují. Narazili jsme však na problém se zvěří: všechny jedle okousali srnci. Vyjednali jsme tedy několik stovek oplůtků z pletiva, které jsme podle organizace Beskydčan nazvali jedlovníky.
Spolupráce a konflikty
Tehdy také vznikly první „divoké oplocenky“. V rozpadající se smrkové monokultuře blízko rezervace jsme za pomoci větví mrtvých smrků ohradili prostor, do něhož jsme dosazovali buky a javory. Semenáčků jedlí tam bylo spousta, ptáci a vítr přinesli semínka dalších druhů. Postupně za plotem vyrostl krásný les, na který srnci ani mufloni nemohli. Oplocenky jsou nutné, protože politika státních i soukromých lesů toleruje vysoké stavy spárkaté zvěře, i když se škody počítají na miliardy. Přitom by v lese mělo být jen tolik zvěře, kolik ekosystém unese, tedy tolik, aby se všechny druhy dřevin mohly samovolně množit.
Oplocenek jsme založili několik. Největší má dnes přes hektar a část stromů má už přes pět metrů. Převažují buky, ale je zde asi patnáct druhů dřevin včetně silně ohroženého tisu, endemického jeřábu nebo velkolisté lípy. Hnutí Duha Brno o místo pečuje už přes dvacet let, což obnáší před zimou a po zimě opravit plot z větví, aby se dovnitř nedostala zvěř. Větve smrku propletené v hradbu sice nevypadají tak uhlazeně jako katrem nařezané dřevěné ploty, přesto lesníci naši zarputilost postupně vzali na milost a začali jsme spolupracovat. Několikrát nám dodali oplocenky pro místa, která chtěli sami oplotit. Takže jsme tu a tam s lesáky i správou chráněné oblasti spolupracovali. Lesní dělníci dbali, aby neponičili označené semenáčky vzácnějších dřevin. Kromě toho se do „naší oplocenky“ dostaly čtyři druhy orchidejí nebo chráněný brambořík. Vápencové podloží je v České republice vzácné a z důvodu blízkosti bezzásahové rezervace se sem semena snadno dostala.
Zatímco organizace VLK přešla na vykupování rezervací po celém Slovensku, my jsme tuto aktivitu nechali na Českém svazu ochránců přírody a chránili jsme les po svém. Objevily se první vážnější konflikty s lesníky i Správou CHKO Moravský kras. Postupně nám došlo, že zatímco my chráníme malá prostranství druhých zón a postupně je přeměňujeme na přírodní les, někteří vlastníci lesů v okolí v téže zóně plundrují přírodu zcela bez omezení. Holoseče na místě prosychajících smrků se ještě před vypuknutím celostátní kůrovcové kalamity dostaly až k rezervaci Vývěry Punkvy u propasti Macocha. Vstoupili jsme do několika správních řízení, jenže Česká inspekce životního prostředí ničení druhých zón posvětila argumentem, že vlastníkům nemůže nařizovat, jak mají těžit. Tento problém je přitom v České republice obecný – druhé zóny chráněných krajinných oblastí jsou velmi často těženy holosečně a na vytěžená místa je dokonce ještě dnes sázen smrk. Absurditu tohoto způsobu ochrany přírody plně obnažila celostátní kůrovcová kalamita. Kde bychom dnes byli, kdyby správy CHKO po celé republice nepovolovaly holoseče a výsadby smrků už před dvaceti lety? To, že lze podnikat v lesnictví i bez holosečí, ukazuje lesnický spolek ProSilva Bohemica, který přírodě blízké lesnictví obhajuje a prosazuje.
Cesta výkupu půdy
Kdyby se při těžbách alespoň šetřily jedle a vtroušené listnáče! Namísto toho se však v některých CHKO holosečně těží dokonce i v rezervacích, tedy v prvních zónách. Přistoupili jsme tudíž k viditelnější kritice činnosti lesníků i státní ochrany přírody. S dobrovolníky jsme barevnými fáborky vyznačili do vzdálenosti několika set metrů od propasti Macocha všechny dospělé jedle a do tiskové zprávy jsme napsali, že lesníci a správci v CHKO Moravský kras zřejmě nepoznají vzácné jehličnany, když je nechávají kácet, a že jim posíláme souřadnice všech jedlí, aby je příště ušetřili před těžbou. V budoucnu se chystáme vyznačit také ohrožené druhy bylin, které by při holoseči zahynuly s jedlemi. Správa CHKO se bohužel utápí v papírování a smysl ochrany přírody, kterou má na starost, nechává stranou. Jinak by nebyly možné holoseče až na hranu rezervací nebo třeba každoroční podzimní ohňostroj na Skalním mlýně, jenž leží v srdci největší rezervace Moravského krasu.
Po čase tedy i naše lesoochranářská skupinka následuje ideu našich inspirátorů ze Slovenska a chystá se vykupovat okolí rezervací v CHKO Moravský kras, alespoň po částech. Program Místo pro přírodu Českého svazu ochrany přírody se totiž lesnímu prostředí téměř vyhýbá, a tak v Moravském krasu i jinde dál ubývá starých jedlí a přibývá podnikatelů, kteří na chráněných oblastech chtějí vydělat, ale ohroženou přírodu příliš nerespektují. I těch pár divokých oplocenek ale přináší hmatatelné výsledky v podobě druhově bohatých listnatých lesů.
Autor je lesník a ekolog.