Většina tematických textů tohoto čísla se shoduje na jednom: je třeba změnit přístup lidí k lesům, dokud není ještě úplně pozdě. Les se vzhledem k extrémnímu suchu, kůrovcové kalamitě a s ní spojenému plošnému mizení smrkových monokultur stal jedním ze zásadních ekologických témat posledního roku. Jak se dozvíme z rozhovoru s ředitelem Správy Národního parku Šumava Pavlem Hubeným, „vztah kůrovec–smrk je normální a trvalý“, jde tedy o to nepodlehnout hysterii a nechat přírodu jednat: „Podle mých zkušeností ze Šumavy kdybychom deset let počkali, příroda by sama ukázala, co kde poroste.“ Výzkumníci z projektu SUSTREE naopak tvrdí, že přírodě můžeme i trochu pomoci. A také že douglaska není takové zlo, jak se všeobecně říká. Guerillové přetváření lesních porostů popisuje ekolog Petr Jelínek a Marta Martinová ve svém eseji thoreauovsky medituje nad tím, čemu nás učí chůze lesem. O stále těžším nahrávání ptačích chorusů píše lovec zvuků Tomáš Šenkyřík a nad tím, jak přistupovat k filmovému zachycení lesa, se zamýšlí Hana Nováková. A konečně, Miroslav Patrik v ekologickém sloupku konstatuje, že les není jen stojící surovina nebo místo rekreace a zábavy, ale především inteligentní síť, a vyzývá nás, abychom se ho naučili chápat jako živé kolektivní stvoření. Jen tak totiž můžeme řešit celoplanetární problémy, které se týkají nás všech.