Počátkem února zemřel George Steiner, klíčová postava literární vědy a kritiky uplynulých desetiletí. Jedni v něm vidí elitářského „logocentrika“, druzí si ho cení jako obránce tradiční mezioborové vzdělanosti. Jak ale ukazuje překladatelka Steinerova klíčového díla, jeho odkaz je vrstevnatější.
Tušení, že stojíme na konci jednoho dějství euroamerických kulturních dějin, jako by bylo stvrzováno postupným odcházením posledních kmetů z generace osobností, které se významně podílely na utváření kulturního klimatu druhé poloviny 20. století. Zůstaneme-li jen v oblasti literární a kulturní kritiky, v říjnu loňského roku zemřel Harold Bloom a počátkem letošního února George Steiner. V proměnách času oba zůstali zastánci tradičního chápání literatury jako umění, jež svými kořeny tkví v antice a poměřuje se výlučně literární kvalitou a myšlenkovou hloubkou.
Oba, stejně tak ctění jako nesnášení, byli pro svůj pohled v postmoderní éře často napadáni coby stoupenci logocentrického, paternalistického, ne-li rovnou falokratického uspořádání světa. Oběma jejich vzdělanost ve spojení s nevšední pamětí umožňovala vrhat se do velkorysých intelektuálních dobrodružství, pohrdajících akademickým hnidopišstvím a bujením poznámek pod čarou. A z českého pohledu je spojuje ještě jedna věc: v našem kulturním prostředí, které je má přijmout nedějinně celé najednou, oba zdomácňují jen pomalu a paradoxně. Pokud jde o Steinera, po několikaletém překladatelském zápase autorky těchto řádků, podpořeném pečlivou redakcí Václava Jamka, u nás před deseti lety vyšlo opus magnum Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu (1975, česky 2010). Kniha se dnes prodává s padesátiprocentní slevou a své čtenáře si, soudě podle citací, nachází pozvolna: cestu k tomuto dílu o sedmi stech padesáti stranách připravují méně náročné Steinerovy práce vydané později.
Obory jsou pro zvěř
Steiner nebyl jen originální myslitel, ale i pozoruhodný člověk. Spíš než slovo polyhistor, které se po jeho smrti objevilo snad ve všech nekrolozích, ho vystihuje spojení, které sám použil pro britského biochemika a sinologa Josepha Needhama: „kaleidoskopická osobnost“. Nebyl totiž jen kritikem a esejistou, ale také prozaikem známým především díky novele Portage to San Cristóbal of A. H. (Přeprava A. H. do San Cristóbalu, 1981), v níž je popsáno Hitlerovo dopadení izraelským komandem v hloubi Amazonie třicet let po konci druhé světové války. Jiná jeho kniha zase předkládá souhrn článků o mistrovství světa v šachu z roku 1972.
S fascinující Steinerovou osobností české čtenáře seznámily dva překlady knih z doby, kdy stárnoucí, ale stále duševně svěží autor bilancoval svou životní dráhu. Nejprve vydalo nakladatelství Host v překladu Lucie Chlumské a Ondřeje Hanuse knihu Errata. Prozkoumaný život (1997, česky 2011), v níž se Steiner zastavuje u několika momentů své životní cesty, které jsou mu východiskem k rekapitulaci toho podstatného z jeho názorů. Šíři autorova záběru pak dokreslují Knihy, které jsem nenapsal (2007, česky 2019), vydané v překladu Michala Kleprlíka nakladatelstvím Dauphin.
Steinerovým nejslavnějším dílem Po Babelu, které v předinternetových dobách zvalo čtenáře k intelektuálnímu hodokvasu hraničícímu s obžerstvím, se roztěkaný člověk žijící v uspěchané současnosti mnohdy těžko prokousává a pod záplavou příkladů a myšlenkových piruet někdy nesnadno hledá základní výkladovou strukturu. Autor se zde představuje jako vzdělanec, jehož vědění sahá i do oblastí, o něž se literáti málokdy zajímají: do molekulární biologie, matematiky, fyziky, logiky, generativní gramatiky, neurovědy nebo sexuologie. Svou translatologickou sumu přitom Steiner vydal v době, kdy se v akademických kruzích stával normou přesný opak – úzká akademická specializace. Pokus o široké uchopení překladu nikoli jako pouhého jazykového procesu, nýbrž jakožto základní antropologické aktivity přítomné v jakékoli komunikaci se u řady akademiků dočkal posměchu a kniha byla označena za kontroverzní. Výsledkem bylo, že se mezioborovost, dříve přirozená živná půda Steinerova myšlení, stala hodnotou, za kterou Steiner vedl boj do konce své intelektuální dráhy. „Obory jsou pro zvěř, kdežto výsadou lidského ducha je postupující vášeň,“ napsal k tomu v Erratech.
Výtečné je obtížné
V zápase o humanitní vzdělanost šlo Steinerovi o dvě věci, jež si odnesl z prostředí polyglotní, původem židovské rodiny náležící k rakouskouherské elitě. Za prvé věřil, že obtížnost je předpokladem jakékoli kvality a smysluplnosti. Narodil se totiž s těžce postiženou pravou rukou. Pro matku, vídeňskou dámu, však byla sebelítost „nechutná“ a v přesvědčení, že obtížnost je dar od Boha, ho přiměla, aby se naučil zavazovat si tkaničky a psát postiženou rukou, přestože lékaři radili opak. Rodinnou devízou nadarmo nebyla Spinozova věta z Etiky: „Ale všechno výtečné je stejně obtížné jako vzácné.“
Druhou Steinerovou starostí byl osud humanitní vzdělanosti posilující člověka v jeho lidství. Neklást si širší otázky podle něho znamená „omezit rozumějící život na zlomky vzájemného ironizování či izolaci“. Steiner ostatně měl s nelidskostí určitou zkušenost. Narodil se v Paříži, kam se jeho rodiče kvůli sílícímu antisemitismu přesunuli z Vídně, a válečná léta strávil ve Spojených státech, zatímco značná část širší rodiny skončila v koncentračních táborech. Přese všechna selhání kultury nicméně věřil v moc umění, zejména pak toho slovesného, a nikdy se úplně nevyrovnal s tím, že sám neměl talent a odvahu stát se umělcem. „Považuji se přinejlepším za překladatele, a to nejen mezi různými jazyky, ale mezi různými obory a zájmy,“ napsal o sobě.
Epilog tradice
Jako poslední Steinerovo dílo u nás vyšla (v kolektivním překladu Ondřeje Hanuse, Silvy Ficové a Michala Kleprlíka) kniha, která je jedním z vrcholů jeho pozdního období: Skutečné přítomnosti s podtitulem Je něco v tom, co říkáme? (1989, česky 2019). Už sám titul je ukázkou velkorysosti Steinerova myšlení – původem židovský kritik tu sahá po katolickém učení o reálné přítomnosti Ježíše Krista v chlebu a víně, aby prostřednictvím této metafory vyložil postmoderní rozpad vztahu mezi slovem a světem. Ten byl od počátků lidské slovesnosti založen na předpokladu, že vnímatelná forma je kryta tím, o čem vypovídá, takže není pouhou textualitou, „pomíjivým narcismem“.
Steiner, jehož Terry Eagleton prohlásil za „zpěčujícího se rabína, jednoho z oněch raněných utečenců z trosek klasické evropské kultury, který se usazuje v umění (…), protože nenašel přístřeší u Boha“, ve svých pozdních dílech čím dál víc zjišťuje, že se jeho myšlení neobejde bez transcendentního ručení. Literatura je podle něho dědičkou zbožnosti, slovesnou formou, v níž význam významů přebývá po způsobu „vtělení“. Dokud se člověk prostřednictvím umění vztahuje k takto pojaté transcendenci, vzorce naší kultury zůstávají plodné. Jakmile se zřekne svého existenciálního neklidu a umění přestane být sférou, v níž se obráží touha odpovědět na zázrak světa, zavíjí se umění samo do sebe a odpovědí na slova mohou být jen další slova, představující „epilog“ evropské tradice.
Steinerovo dílo se uzavřelo – prozatím. Jak tento muž, hnaný celoživotní zvědavostí, sdělil v rozhovoru, který měl být zveřejněn po jeho smrti, archiv v cambridgeské Churchill College bude do roku 2050 skrývat stovky dopisů nejmenované adresátce, které tvoří Steinerův „sdílený deník“. Do té doby se můžeme obrátit k inspirativnímu dílu, které českým čtenářům dosud skrývá angličtina.
Autorka je překladatelka.